Angelo Ambrogini, řečený Poliziano, se narodil 14. července 1454 v Montepulcianu u Sieny (pseudonym vznikl z latinizované podoby jména jeho rodného města). Jeho otec, notář úzce spolupracující s rodinou Medici, byl zavražděn příbuzným muže, kterého z moci svého úřadu odsoudil, a tehdy desetiletý Angelo byl poslán na výchovu do Florencie ke svému bratranci.

Tam se věnuje studiu gramatiky, které započal již v Montepulcianu. V roce 1467 se stává členem “učené společnosti” (compagnia di dottrina), pro kterou skládá verše s náboženským obsahem. V letech 1469-1470 navštěvuje florentskou univerzitu. Již v šestnácti letech se stává vynikajícím znalcem latiny a řečtiny a v těchto jazycích začíná psát různé epigramy. V posledním roce svého studia začíná překládat Homérovu Iliadu z řečtiny do latinských hexametrů. Navazuje na překlad prvního zpěvu od Carla Marsuppiniho a postupně dochází až do V. knihy. Druhou knihu věnuje florentskému vládci Lorenzovi de' Medici na oslavu jeho vítězství nad Volterrou, která se tím dostává do vlivu Florencie. Překladem si získává obdiv svého učitele a tehdy nejvlivnějšího florentského filozofa Marsilia Ficina, který mu zprostředkoval přístup do Lorenzova paláce na Via Larga, kde se pak mohl plně věnovat svému studiu.

Od roku 1475 byla Polizianovi svěřena výchova Lorenzových dětí: synů Piera a Giovanniho – pozdějšího papeže Lva X. Po spiknutí vedeném vliným rodem Pazziů, snažících se podlomit moc Medicejských, se Angelo rozhodne odejít z Florencie, protože Lorenzova důvěra v některé jeho přátele byla podlomena a protože sílí averze mezi ním a Lorenzovou manželkou Claricí Orsiniovou, které se podle všeho nelíbí Polizianův ryze humanistický přístup ke vzdělání chlapců.

V roce 1480 se na svých cestách básník setkává s významnými humanisty v Benátkách, Padově, Veroně a nakonec v Mantově, kde se usadí, neboť je tam jmenován kaplanem kardinála Franceska Gonzagy. Jeho pobyt v Mantově není ale dlouhý, protože Lorenzo vyslyší jeho obhajobu a prosby o smíření a nabídne mu, aby se navrátil do Florencie a ujal se katedry latinského a řeckého řečnictví na tamní univerzitě.

V roce 1485 je Poliziano jmenován kanovníkem jednoho florentskoho dómu. Po Lorenzově smrti v roce 1477 se stává poradcem jeho prvorozeného syna Piera, od kterého se mu dostává značné podpory, bohužel ale neúspěšně, ve snaze o získání titulu kardinála. Angelo Poliziano umírá 29. září 1494, pouhých čtyřicet dní před tím, než je z Florencie vyhnán jeho patron, který dal najevo příliš velký strach před hrozbami francouzského krále Karla VIII. K moci se pak dostává představitel demokratické strany, dominikánský mnich Girolamo Savonarola, který bude po několik let ideologem florentské republiky.

Polizianova tvorba je velmi rozsáhlá a dokazuje hlubokou znalost celých dosavadních dějin. Je psána jak v obou klasických jazycích, i když v řečtině jen málo, tak v italském “volgare” – v té době se ještě nejedná o jednotnou italštinu, jak ji známe dnes. Poliziano je nejvýznamnějším klasickým filologem své doby a zakladatelem moderní filologie vůbec, neboť se zajímal především o slovo, o jeho původ a význam, vysvětloval a analyzoval abstraktní pojmy, věnoval se gramatice a rétorice textů. Zájem o tuto disciplínu ho provázel celou kariéru, ale úplně se jí oddal až po svém jmenování profesorem v roce 1480. Od té doby je velká většina jeho děl spojena s jeho univerzitní výukou, během které pro studenty komentoval antická díla.

Mimo to se Poliziano zabýval i filozofií, psal filologicky zaměřené komentáře k Aristotelovi, a tedy je velmi pravděpodobné, že se tím právě on zasloužil o znovuznání Aristotelových myšlenek, neboť v medicejské Florencii se uplatňoval platonismus a neoplatonismus, který zastával uznávaný filosof a humanista Marsilio Ficino.

V Dějinách italské literatury z roku 1996, editovanými Enrikem Malatem, autor kapitoly věnované Polizianovi Paolo Orvieto uvádí, že do té doby nebyla ještě sestavena úplná a systematická Polizianova bibliografie. Snad by se to mohlo podařit studiem dvanáctidílné sbírky dopisů Epistulae, kterou celý život budoval a dokončil krátce před smrtí. Jedná se o sbírku jeho korespondence s ostatními humanisty, kteří komentují Polizianovu tvorbu.

Velmi významným dílem jsou Polizianovy úvody k přednáškám, označované v kritických dílech jako praelectiones (Předmluvy k Aristotelově Etice), prolusiones nebo též sylvae. V těchto úvodech autor naznačuje ve verších, psaných v hexametrech, obsah svých přednášek a své vlastní názory na látku. Neznámějšími úvody jsou Manto, Rusticus, Ambra a Nutrica.

Dalším erudovaným dílem jsou Miscellanea (1489), ve kterých se Poliziano zabývá textovou kritikou latinských textů, snaží se vysvětlit nejasná místa a ukazuje nejlepší metodu interpretace, založenou na přesné filologické analýze, věnuje se morfologii, syntaxi, pravopisu, archeologii, numismatice a vysvětluje též význam římských zvyků a institucí.

Poliziano psal v latině i umělecká díla, ale na rozdíl od většiny svých současníků, kteří se inspirovali pouze autory klasického období římské literatury, především Ciceronem, nacházel inspiraci i v dílech méně módních autorů, například z pozdějších staletí římské historie. Díky skutečnosti, že nebyl inspirován pouze jedním tvůrcem, si vytvořil svůj osobitý styl, jehož mistrovství dodnes obdivováno.

Poliziano, stejně jako jeho současníci, považoval za své největší dílo své humanistické spisy psané v latině, dnes si ale ceníme zejména jeho italského díla, které se zasloužilo o upevnění italštiny jako literárního jazyka. Používal nejrůznější metrické útvary (např. ballatu, strambotto), čerpaje inspiraci jak u antických básníků, tak u stilnovistů nebo Petrarky. Jeho básně jsou plné citací, literárních aluzí či odkazů na mytologii.

Polizianovým nejslavnějším dílem jsou Sloky k turnaji (Le stanze per la Giostra, 1475), možná největší dílo 15. století psané ve volgare. Oslavuje Lorenzova bratra Giuliana, který v roce 1475 vyhrál rytířský turnaj, a jeho lásku k vdané paní Simonettě Cattaneo. Dílo je uspořádáno do oktáv (slok o osmi jedenáctislabičných verších).

Giuliano, v básni přejmenovaný na Iula, je krásný mladý muž, jenž je zapřísáhlým nepřítelem lásky. To se nelíbí bohu Amorovi, který zosnuje pomstu a na jednom z lovů ho odláká od družiny tak, že ho nechá sledovat krásnou laň. Ta však zmizí a před mladíkem stane půvabná nymfa (Simonetta), která v něm konečně vyvolá lásku. Mezitím bůh lásky přesídlí do Venušina království na Kypru, kde se nachází bohynin palác, který básník do detailu popisuje. V druhé části poémy se ukáže, že Amor představuje florentského panovníka Lorenza v jedné osobě s básníkem. Venuše navrhne, aby Iulo dokázal svou lásku zbraněmi a získal Simonettu v souboji. V tomto místě děj končí a báseň zůstává nedokončená. Obecně se předpokládá, že je to buď kvůli smrti paní Simonetty (1476), kterou ostatně Poliziano v básni naznačil, nebo, nejspíše, kvůli tragickému konci Giuliana, který byl zabit při spiknutí rodu Pazziů v roce 1478.

Další dílo, mytologické drama Báje o Orfeovi (La fabula d’Orfeo), které Poliziano napsal za neuvěřitelné krátkou dobu (údajně za dva nebo tři dny) v Mantově roku 1480, se stalo velice populárním, neboť přesně odpovídalo požadavkům tehdejšího dvorského publika. Dílo je zajímavé v tom, že v sobě slučuje žánr tragédie, komedie i řeckého satyrského dramatu. Obsahuje též mnoho symbolů, které obohacují mýtus o Orfeovi a Eurydice. Báje o Orfeovi má historický význam jako jedno z prvních dramat v italštině a dokládá také renesanční oblibu pastorální poezie. Eurydika, stejně jako Simonetta, svým nenávratným zmizením vyvolává zachmuření a zahalení světa do temnoty.

Lehký melancholický nádech a téma pomíjivosti krásy jsou prvky, které dodávají kouzlo celému světu Polizianovy poezie. Mezi básníky italské renesance je jedním z těch, kteří nejvíce vyzývají k tomu, aby si člověk mezi zánikem pozemských věcí vychutnával svůj krátký život.

Bibliografie: 
C. Cappuci, Lorenzo di Medici – Il Poliziano, in: Storia della letteratura italiana, Sansoni, Florencie 1968, str. 186-194.
G. Ferroni, La nuova letteratura della Firenze medicea, in: Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, str. 215-231.
S. Orlando, Angelo Poliziano, Poesie italiane, Rizzoli, Milano 1994, str. 9-11.
P. Orvieto, Angelo Poliziano, in: E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 3, Salerno Editrice, Roma, str. 457-515.
M. Pazzaglia, Letteratura Italiana, Testi e critica con lineamenti di Storia lettararia, Zanichelli editore, Bologna 1985, str. 784-786.

Internetové odkazy:
http://en.wikipedia.org
http://www.glbtq.com
http://www.italica.rai.it
http://www.italica.rai.it - Sylvae
http://www.italica.rai.it - Stanze per la giostra di Giuliano de' Medici
http://www.liberliber.it
http://natey.com
http://balbruno.altervista.org

© Eva Boudová
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.