Doorman, Maarten: Romantický řád 2

Doorman, Maarten
Romantický řád 2

recenze beletrie zahraniční

Otázka, nakolik je romantismus dodnes součástí našeho myšlení a cítění a nakolik se s tímto pojmem dá operovat při analýze soudobého umění, je zodpovídána různě. Jednoznačně kladnou odpověď na otázku po „trvalosti“ romantismu dává M. Doorman v knize Romantický řád. Podle autora představuje romantika dnešní každodenní zkušenost západního člověka. Když jdeme lesem, činíme tak jinak než ten, kdo žil v 18. století, nebo indián z kmene Hopi...

Maarten Doorman: Romantický řád. Z nizozemského orig. De romantische orde přel. Jana Pellarová. Prostor, Praha 2008, 312 s.

Když se dnes vysloví adjektivum „romantický/á/é“, většině lidí se asi na prvním místě vybaví koncept romantické lásky. Psychologové ho ovšem moc rádi nemají: M. Plzák udělal z jeho potírání jeden z hlavních cílů svého mnohasvazkového díla a také poněkud vstřícnější jungiánský psychoanalytik R. Johnson ve svém Věčném příběhu romantické lásky přiznává, že existuje obrovský rozdíl mezi láskou „lidskou a romantickou“, ta druhá se totiž podle něj vždy musí zvrátit v egoismus. Někteří autoři, například R. Girard, podobná pojetí zevšeobecňují a celý romantismus líčí jako cosi iluzorního a vnitřně falešného.

Otázka, nakolik je romantismus dodnes součástí našeho myšlení a cítění a nakolik se s tímto pojmem dá operovat při analýze soudobého umění, je ale zodpovídána různě. Z. Hrbata a M. Procházka tvrdí, že mnohé prvky romantismu se později osamostatnily a přešly do symbolismu či existencialismu, ale sám o sobě přežívá pouze v neautentických podobách jako klišé. Podobně poznamenává G. Schulz, že pokud soudobá kritika konstatuje kontinuitu romantického umění, není to nic než otřepaná fráze; proti podobnému pasírování minulosti do přítomnosti je podle něj nejúčinnější dávka schlegelovské ironie. Schulz sice registruje, že „kytarová“ kultura mládeže se dovolávala literatury z doby kolem roku 1800 a lidé si dokonce znovu připínali modré květiny jako symbol svých tužeb, ale nezabývali se přitom jejími filozofickými kořeny.

Naopak jednoznačně kladnou odpověď na otázku po „trvalosti“ romantismu dává Rüdiger Safranski, který jeho stopy (coby různé pokusy o uskutečnění filozofie) nachází a kritizuje u M. Heideggera, nacismu a komunismu, a především M. Doorman v knize Romantický řád. Podle autora představuje romantika dnešní každodenní zkušenost západního člověka. Když jdeme lesem, činíme tak jinak než ten, kdo žil v 18. století, nebo indián z kmene Hopi. Zásadně jiný je totiž způsob, jakým les prožíváme. Kde v jiných kulturách a časech člověk spíše chodil, plahočil se či plížil, tam se západní člověk od dob romantismu prochází. Ne proto, aby lovil, sbíral dřevo nebo hledal houby. Kdo jde lesem, nevláčí s sebou podle Doormana žádné dřevo, plody nebo usmrcená zvířata, ale Rousseaua, Schuberta, Wackenrodera, Wordsworthe a Caspara Davida Friedricha. Podle autora je přitom velmi lákavé srovnávat dlouhé vlasy či oblečení Shelleyho, Novalise či Beethovena se zevnějškem hrdinů Woodstocku. Podstatnější jsou ale podle něj shody ve způsobu života a chápání skutečnosti: celý étos hnutí mládeže 60. let byl podle něj hluboce romantickým odmítáním konvenční společnosti, starého řádu, klasiků a šosáků, stejně jako existují i četné shody mezi romantismem a avantgardou. To je samozřejmě do jisté míry oprávněné, vzpomeňme jen českou avantgardní recepci Máchy. Doorman ale své hledání trochu přehání, a hlavně nedostatečně diferencuje: romantismus nachází, kam se podívá. Některé stránky knihy Romantický řád se tak podobají jakési hře na honěnou, při níž Doorman sice přiznává, že někdo mnoha charakateristikám „romantického řádu“ úspěšně uniká, ale nakonec se mu vždycky daří danou osobu přistihnout a demaskovat jako zakukleného romantika. Jak by také ne, když si pravidla hry určuje sám. Třeba Foucaultova snaha demaskovat „autentický“ subjekt v sobě skrývá utopickou touhu po svobodně žijícím individuu, které se nenechá lapit do jemných sítí výkladu, jež se ho snaží umravnit - Foucaultovo myšlení tedy romantický řád nepřesahuje. Malevič a Mondriaan se mohou distancovat od romantického pojetí, jak chtějí, stejně ale vyjadřují „myšlenku, kterou nelze bez umělcova komentáře z jeho díla vydestilovat“. Usilují přitom podle Doormana o nalezení „smíru a harmonie, které vychází z romantických protikladů univerzálnost a individualita, duchovno a materie, mužský a ženský princip“ - podle mne ale na druhém a třetím páru protikladů nic specificky romantického není, maximálně je více vyhrotil. Podle mnoha autorů je ostatně romantismus jen jednou fází ve stálém periodickém střídání stylů (ve smyslu pohybu „kyvadla“), při kterém na jedné straně stojí románský sloh, renesance, klasicismus (jež sémiotik Smirnov nazývá slohy primární), a na straně druhé gotika, baroko a romantismus (slohy sekundární).

Záměrně jsem výše použil slovo „demaskování“, protože Doormanův postoj k romantismu je v mnoha částech knihy, stejně jako u Safranského, záporný, nebo alespoň krajně ambivaletní: romantické úsilí o autenticitu se podle něj pokaždé zvrhlo ve vyumělkovanost; snaha o seberealizaci individua s sebou přinesla vědomí odcizení; pokusy zmapovat charakter národa vyústily ve vybájenou minulost; úsilí o upřímnost a originalitu v umění skončily výsměchem dříve tak vysoce oceňované umělecké tvorbě. Sám Doorman přitom s oblibou cituje dávné výroky současníků plné oné ironie, kterou vyžadoval v současném diskurzu o romantismu Schulz. Například manželka W. Blakea Catherine si prý postěžovala: „Společnosti pana Blakea se mi dostává jen poskrovnu, stále je v ráji“.

A na závěr: jak je tomu s romantickou láskou? I když odhlédneme od Catherine B., v přímém protikladu k tradičnímu stereotypu charakterizovala podle Schulze mnohé romantické románové hrdiny reflexivnost, která neblaze působila na jejich spontaneitu a nezřídka vedla - k citové prázdnotě.

 

 

Lež romantismu a pravda románu / René Girard [z francouzského originálu přeložila Alena Šabatková]. Praha: Dauphin, 1998

Věčný příběh romantické lásky: psychologie romantické lásky a její role v rozvoji člověka / Robert A. Johnson ; [z anglického originálu přeložila Hana Petráková]. Praha : Portál, 2003. 195 s.

Romantismus a romantismy: pojmy, proudy, kontexty / Zdeněk Hrbata, Martin Procházka. Praha: Karolinum, 2005. 417 s.

Romantik. Eine deutsche Affäre / Rüdiger Safranski. München: Carl Hanser Verlag, 2007

Romantika: dějiny a pojem / Gerhard Schulz; [z německého originálu přeložil Martin Hořák]. Praha: Paseka, 1999. 120 s.

© Jan Lukavec
Článek vyšel na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/, převzato s vědomím a souhlasem autora.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%čtenáři

zhlédnuto 4389x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce