Barbery, Muriel
S elegancí ježka 2

S elegancí ježka
Muriel Barberyová: S elegancí ježka. Přel. Petr Christov, Host, Brno 2008, 320 stran 

Román jednoho domu a dvou vypravěček (jednoho „mikrokosmu“ a dvou intencionálních vědomí). Renée předstírá, že náleží k aristotelovskému rodu domovnic a ničím nevybočuje z jeho stereotypního obrazu (tj. malá, tlustá, ošklivá, tlustý kocour, čtyřiadvacet hodin zapnutá televize), ačkoli je sama duševně ušlechtilejší než kterýkoli z nájemníků luxusních bytů. Dívenka Paloma se zase nechce nechat zatáhnout do mrzké absurdity života, proto se rozhodne na konci školního roku spáchat sebevraždu. Než tak ale učiní, hodlá si zapisovat tzv. hluboké myšlenky a zápisky z pozorování světa. Zhruba tak rozehrává profesorka filozofie Muriel Barberyová svůj románový bestseller.

V knize S elegancí ježka můžeme spatřovat podobnost s lehkostí výkladů románu-učebnice Sofiin svět od Josteina Gaardera, erudovanost Antoina Saint-Exupéryho, který systematicky přenášel myšlenky evropských myslitelů do svých děl, a pokud chceme, mohou na nás z textu pomrkávat třeba Pascalovy zápisky nebo i jiná díla – ve fabulačním úsilí Barberyová zakopává především o Tolstého a jeho „romány univerza“; typická domovnická, tedy líná kočka se jmenuje Lev; a ta, aniž o tom ví, zapříčiní zvednutí popelčina střevíčku, které vyústí v životní setkání.

S elegancí ježka se vedle ruského klasika inspiruje také společenskými romány „ztracených iluzí“, „míst nahoře“(stejně jako šestákovými příběhy pro komorné), v druhém sledu nejspíš i romány filozofickými, resp. snahou obdobnou scholastikům: učinit filozofii služkou literatury. Výsledný text je ovšem jiskrně vtipný, dílem paroduje vážnost svých výkladů a především dokáže čtenáře rozesmát vnitřním smíchem. Podobá se lehkému dezertu; škoda jen, že po otočení poslední strany zážitek překvapivě rychle vyprchá a dostaví se trocha pochybností, která by mohla být pro kultivované bestsellery příznačná: nevtírá se snad do  čirého zážitku stín spotřebního zboží, jakým může být i literatura...?

© Petr Vaněk