Stevens, Wallace: Učenec jediné svíce

Stevens, Wallace
Učenec jediné svíce

ukázka beletrie zahraniční

Báseň se musí vzpírat chápání / téměř dokonale. Znázornění: // smědá figura v zimním šeru se vzpírá / totožnosti. Věc, již nese, se vzpírá // nejnutnějšímu smyslu.

 

Wallace Stevens: Učenec jediné svíce. Překlad Daniel Soukup. Opus, Zblov 2008, 169 stran
 
 
 
 
Muž nesoucí věc
Báseň se musí vzpírat chápání
téměř dokonale. Znázornění:
 
smědá figura v zimním šeru se vzpírá
totožnosti. Věc, již nese, se vzpírá
 
nejnutnějšímu smyslu. Přijmi je tedy
jako sekundární (polovnímané části
 
zřejmého celku, nejisté částice
jistého tělesa a nepochybné primárnosti,
 
věci vzlétající jak prvních sto vloček
z bouře, již musíme snášet celou noc,
 
z bouře sekundárních věcí),
hrůzu z náhle uskutečněných myšlenek.
 
Musíme snášet své myšlenky celou noc,
než jasně zřejmé v chladu znehybní.
 
 
 
Bůh je dobrý. Je krásná noc
Pohlédni, hnědý ptáku, měsíci, když vzlétáš,
pohlédni na hlavu a na citeru
na zemi.
 
Pohlédni, než vzlétneš, hnědý měsíci,
na knihu, botu, shnilou růži
u dveří.
 
Zrovna sem jsi včera v noci dorazil,
přiletěl, přilétal a neoddaloval se.
A teď zas
 
v tvém světle hlava mluví. Čte tu knihu.
Je z ní zas učenec, jenž hledá nebeská
setkávání,
 
ztenka drnká na nejrzivější strunu,
vymačkává nejrudější tresť z pahýlu
léta.
 
Ten velebný zpěv padá ze tvých žhoucích křídel.
Zpěv velikého prostoru tvé doby rozráží
vlahou noc.
 
 
 
Císař zmrzliny
Zavolej toho, co kroutí doutníky,
toho svalovce, ať našlehá
v kuchyňských kalíšcích vilný krém.
Ať holčiny okounějí v šatech,
které nosívají, a chlapci ať
přinesou květy v loňských novinách.
Vždyť bytí má být závěr zdání.
Je jediný císař, císař zmrzliny.
 
Vem z prkenného prádelníku (schází
mu tři skleněné knopky) cíchu, 
na kterou vyšila jednou holoubky,
a přehoď ji tak, abys jí zakryl tvář.
Když jí vyčouhnou ztvrdlé paty, pozná
se aspoň, jak je studená a němá.
Nechť lampa svou zář přiloží.
Je jediný císař, císař zmrzliny.
 
 
 
Přeformulování romance
O zpěvech noci noc netuší nic.
Je tím, čím je, jako já jsem tím, čím jsem,
a když to chápu, chápu sebe sama

i tebe. Jenom my dva můžeme
vždy v druhém směňovat, co máme k rozdání.
Jedním jsme jen my dva, ne ty a noc

či noc a já; jedině ty a já,
tak sami, tak hluboce pro sebe,
tak mimo všechny všední samoty,

že noc je pouhé pozadí pro naše já,
každé z nich svému já je převěrno,
v bledavém světle, jež vrhá na druhé. 
 

  
Divoké kachny, lidé a dálky
Život světa závisí na tom, že on je
naživu, že naživu jsou lidé, že
jsou jich celé vesnice, bez ohledu
na onu zmlženou, a kromě ní.
 
Čekali jsme, že budem žít v jiných životech?
Tak brzy, až příliš jsme přivykli i zemi
jakožto živlu, nebi jako živlu.
Lidé, ač snad štědří, nebyli nikdy živlem
 
jak zem a nebe. On se pak nestal ničím jiným
a oni ničím jiným nebyli. Rok pokročil.
Divoké kachny se zastřely.Bylo chladno,
ale pod migracemi do osamělosti
 
zbyl kouř z vesnic. Jejich oheň tvořil střed
dálek, jež divoké kachny nemohly
obsáhnout, beze všeho povětří krom
povětří našich životů, z nichž nelze
 
migrovat. Dálky drželo zpět to,
že tam byly: vesnice držely zpět
poslední a osudné dálavy
mezi námi a místem, kde jsme stáli.

© Daniel N. Soukup
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Opus

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4587x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce