3

Dneska ráno mě cestou na nádraží napadlo, někde v metru na přestupu mezi linkou B a C, když mi kufr najížděl na paty a proudy spěchajících úředníků se splétaly do copů, jak bychom z toho asi všichni nakonec vyšli. Vlastně první mě napadlo, jak bych z toho všeho vyšla já, kdyby nějaký zlý duch vhodně sestavil mozaiku našich myšlenek, dojmů, pohnutek, tušení a pocitů. Pochopili jsme se vůbec někdy? Co jsme věděli jeden o druhém? Přijde mi, že jsem s nimi opravdu srostla v jednu rodinu. V jeden organismus. Nejen úsměvy, nejen slova, i trajektorie našich myšlenek se rytmicky doplňovaly jako při starém rituálním tanci. Tanci, který se nelze naučit jinak, než že od narození vnímáte houf lidí, kteří se nesystematicky, bez řádu a vnější logiky pohybují v extatické unifikované automatičnosti. A až jednou přijde čas, jste schopni se přidat. Aniž umíte popsat kroky, tančíte zrovna tak, ve stoprocentně přesné a nezvratné nahodilosti.

Tanec svého kmene může jednotlivec chvíli tančit i sám. Za ohněm, za zástěnou. Jeho pohyb se od ostatních neodchýlí. Ale jen dokud je dostatek deště a rozrytá pole v pokoře otvírají vlahé lůno. Jen dokud se nepřivalí temná řeka.

Rituální tanec, komický příměr pro chvíle, kdy jsme sedávali kolem Tomanovic těžkého kulatého stolu, uprostřed světlé jídelny s okny na terasu, vyhlídka na střechy staré Prahy. Irena často vstávala od stolu. Vysoká, vzpřímená. Holá široká ramena posetá koloniemi drobných pih se jí leskla jako Římance. Přecházela mezi kuchyní a jídelnou, dlouhými kroky přinášela a odnášela mísy s nádhernými jídly dlouhých jmen. Často s ní servíroval Adam – zvláštní, že matce pomáhal v kuchyni daleko častěji (a nepochybně taky účinněji) než Madla. Narozdíl od Ireny se ale pohyboval rychle, až překotně, i když sytě rezavá barva jeho vlasů a pihovatý obličej na první pohled dokládaly jejich rodovou spřízněnost.

Když mě Madla do své rodiny přivedla poprvé, nemohla jsem se zbavit té strašné nervozity panelákového dítěte vstupujícího do rozlehlé staré vily. Už jen to, že od tramvaje stoupáte dlouhou úzkou ulicí sami. Je tu ticho, v zahradách vzrostlé stromy, dřevěné ploty obalené břečťanem. V záhonech bledě růžové pivoňky, které se pod tíhou vlastních objemných květů ohýbají až k zemi. Žádné proudy lidí s taškou v podpaží, žádné klapání podpatků. Z oken neprýští zvuky rádia ani znělky seriálů. Nikde hrozny dětí nabalené na bezúčelných betonových zídkách a nefunkčních fontánkách. Hned za brankou vily jako by byl vzduch ještě vlhčí a dávný, s pamětí prvních obyvatel domu. A za dveřmi chladná chodba. To překvapení, že vchod neústí do sluncem rozpáleného, nevětraného a neosobního prostoru.

Když jsme se usadili v jídelně, klasika tehdy hrála docela potichu, měla jsem žaludek sevřený, že jsem nebyla schopná pozřít sousto. Ale všichni kolem se bavili docela nenuceně, jako by to takhle bylo normální. Matka, která vypadala jako královna elfí říše, rozebírala s rozcuchaným Adamem, vytáhlým puberťákem, chuť dnešní versus minulé musaky. Se zanícením se s otcem přeli o vhodnosti různých vín. Aspoň jsem tušila, že jde o vína, nikdy jsem ty názvy neslyšela. Jíst jsem nepotřebovala. Hltala jsem očima, co se kolem mě dělo, i když spíš s obavami a nervozitou než s lačností. Zato ostatní si s gustem užívali – jídlo, pomalé tempo večerního stolování, jeden druhého, uplynulý den, který každý komentoval.

Když mě Madla představovala otci, sotva jsem se na něj stihla podívat. Pořádně jsem si ho prohlídla až teď u stolu, poté co hlubokým barevným hlasem zahájil rodinnou večeři. Kulatý, snědý, obřadný. O něco menší než jeho žena. Ale něco mi nehrálo, něco na něm od pohledu provokovalo. To jediné jsem stihla zaregistrovat hned, jak se mi představil a řekl: „Těší mě, slečno Veroniko, jsem Šimon, hrdý otec vaší oddané společnice Madly.“ Madla letmo obrátila oči v sloup a lehce se čelem dotkla otcova ramene. Potom mi s pokynutím hlavy nabídl rámě a odvedl mě ke slavnostní tabuli. Dorazily jsme totiž přesně na večeři.

Snad už je jasné, proč že jsem začátek večera proseděla se staženými půlkami před téměř prázdným talířem. Dřevěnou lžící jsem si neobratně nandala z jedné mísy pár kostek masa a několik prazvláštních tenkých výhonků s trochou omáčky. Ostatní zatím jedli s neskrývaným apetitem a mluvili na můj vkus nahlas a nepřetržitě. Slova se na chvíli ujala Madla. Začala rodinu informovat o nějakých současných archeologických pracích v západním Řecku, které provázely neskutečné vrtochy počasí („vrtochy“, typické Šimonovo slovo). Pak rychle přešla k problematice cestování po jednom z řeckých ostrovů a hned dávala k lepšímu nezasvěcené výroky naší zeměpisářky. Mezitím popadla nádobu plnou horké zeleninové směsi s mletým masem. S energií sobě vlastní – trochu moc rychle a ne zrovna ladně – mi na talíř jakoby mimochodem umístila obrovskou nálož jídla. Aniž by přerušila nebo zpomalila vyprávění, aniž by přestala přehánět a dramatizovat každé slovo, prostě tak, jak mluvila, ať už šlo o věci vážné, nebo o sebevětší pitomost, pokračovala nerušeně dál, jako by si mě ani nevšimla. Pak trochu nandala i sobě a mísu položila zpátky na stůl.

Ruka mi vystřelila, jak jsem se snažila prstem zachytit plátek lilku, který se právě váhavě svezl přes okraj mísy na ubrus. Samozřejmě jsem to nestihla. Irena se usmála a nepřítomně setřela jídlo ubrouskem, aniž přestala se zájmem poslouchat nesourodou řeč své dcery. Jak v Jiříkově vidění. Začínalo se mi jíst líp, nebyl důvod se bát. Když se smí bez pohlavků, bez zvýšeného hlasu, dokonce i bez zmučených pohledů ztýraných matek rozlévat skleničky a bryndat po ubruse, není se už na světě čeho bát.
Pustila jsem se do jídla a kromě toho mi taky konečně došlo, co že to od začátku nehrálo na Šimonovi. Měl modré oči. Byl od pohledu tmavší typ, ale oči měl průzračně modré, snad lehce do šeda. Občas se ke mně stočily a já se rychle zahleděla do talíře.

Nejde se nesmát, když na to zase vzpomínám. Poprvé doma u Tomanů. Bylo to snad před tisícem let, snad jsem v té době ještě já ani nebyla já. Kolik je to roků, tak šest, sedm? Za tu dobu se můj svět změnil od základu. A hned dvakrát. Minimálně. Když jsem ten večer odcházela, přestože mě Madla lanařila, abych zůstala na noc (jak může být někomu jedno, že u sebe nemá kartáček na zuby, pyžamo, že s tím nepočítal a ráno půjde do nového dne z cizího bytu a bez svých věcí?), tak Šimon během loučení zrovna telefonoval. Omluvně se usmál, zakryl mikrofon krátkými prsty a zašeptal: „Rád jsem vás poznal, na shledanou, Hanele.“ Hanele. Takže o mně už slyšel…

Stačilo pár týdnů a byla jsem tam jako doma. Snad poprvé jsem chápala slovo doma jako něco víc než vlastní pokoj a znalost, co leží v které zásuvce. Starý rituální tanec. Klid, pohoda. Napětí rozhovorů, napětí myšlenek a nápadů, ne vztahů. Snad nejjednodušší říct láska, kdyby to neznělo tak tupě a fádně proti barevnosti a šťavnatosti těch dnů. Těch společných diskusí u káv, svačin a večeří, těch koncertů, divadel, pikniků, výletů a černých hodinek. Ale stejně se teď musím ptát: Kdyby nějaký zlý duch vhodně sestavil mozaiku našich myšlenek, dojmů, pohnutek, tušení a pocitů, bylo by to všechno víc než jen komedie o nedorozumění?
 

(...)

10

Dny se ve Snowo rodí a umírají podivně nenápadně. Sotva začne prosvítat chladné ráno, už se slunce rozpálí doběla, nenápadně se přeplíží přes obzor a vzápětí den chladne a zaniká. Jeden za druhým utíkají v takovém tempu, že je ani nestíhám sledovat coby nějaké významnější časové jednotky. A tak se držím aspoň rytmu týdnů. Ty zvládám registrovat díky místním dětinsky svátečním nedělím. Pro své vůně a důstojné tempo jsou opravdu nepřehlédnutelné. Už jsem tu prožila čtyři.

Paní Nowicka jde v neděli ráno do kostela a po celý zbytek dne se pak svou usedlostí pohybuje pomalu, ve svátečních šatech a v šátku. Když se potkáme, s úsměvem mi kyne jako anglická královna z otevřeného kočáru. Pokud neprší, jde do kostela i večer a vrací se až za úplné tmy. Nad zápražím proto nechá hořet petrolejku. A já si pod ni s příchodem noci sednu. To mi aspoň na chvíli znemožní slastně se vpíjet do těch nádherných kopců v dálce, do jejich matných siluet a do mihotání líhnoucích se hvězd. Sedím v tom teplém oválu světla jako ve slepé skvrně. Jen já, sama se sebou. Tak mi nemá ta bojácná, nedůtklivá, prchající holka kam zmizet. Konečně se jí můžu trochu osobně na něco zeptat. Ale ona stejně uhýbá. Dělá, že všechno ví a zná. Nelze ji překvapit. Na jakoukoli otázku má připravené dobře stavěné, hladce obroušené, montovatelné odpovědi. Znějí dospěle a rozumně. Musíte na ně kývnout. Ale po chvíli jejich význam a soudržnost kamsi neuchopitelně mizí jako tůňka vody v klíně mezi pevně sevřenými stehny.

Do její světelné kóje se pak vplíží bílá kočka. Polovinu hlavy a jednu tlapku žemlovou. Nakrčí hřbet a tře se mi o nohy. A tak pokládám stejné otázky jí a ona mi vyskočí do klína. Stočí se do klubíčka, začne příst a já vím, že má pravdu. Že to jediné se k tomu všemu dá říct. S každým pohlazením mé hubené ruky přede silněji, až úplně křičí. Křičí jako zmučený motorek dětského autíčka, za který místo plastového valníčku zapřáhli velký mosazný hmoždíř s oblou paličkou. Je spokojená.

Najednou sebou kočka prudce trhne, zdvihne hlavu a poslouchá. Měkce mi seskočí z klína a zmizí ve tmě. A za okamžik uslyším tichý unavený zpěv. Nebo zahlédnu malé světýlko, které se line z lucerny vracející se domů. Domů, zakončit den odpočinutí v bílých vysoko nastlaných peřinách. Světlo se přibližuje docela pomalu a já pokaždé s jistotou čekám, že až přijde blíž, rozpoznám za ním vážnou, dočervena ozářenou tvář Karafiátova broučka. Svatojánka, který, kdepak, nejde si s lucernou jen tak rozverně po pěšině krásným večerem, ale plní úkol. Plní svoje poslání a jediné možné určení. A až se vzduch ochladí a začnou poletovat vločky, poslušně zmrzne. Na jaře z něj bude chudobka. Kdyby aspoň sedmikráska…