João Guimarães Rosa: Burití, přel. Vlasta Dufková, Torst, Praha 2008, 310 stran

„Lidé neumírají, jsou začarovaní.“ (João Guimarães Rosa)

Doba, kdy jsem doslova žila překladem krátkých příběhů a dlouhého románu Joãa Guimarãese Rosy, se mi dnes zdá tak vzdálená (a taky hodně vzdálená je), že si jen matně dokážu oživit své obrovské nadšení a nekončící okouzlení tvorbou tohoto brazilského spisovatele, překryté později mnoha dalšími autory a překlady. Toto okouzlení se mi jako zázrakem vrátilo při četbě českého překladu prózu Burití, jež je dílem Vlasty Dufkové. Rosovo úžasné sertão – ohromující volný kraj, divočina světa v nitru Brazílie – pro mne tehdy naprosto neznámé a nedostupné, mýtické, mystické i – kdesi! – reálné, se přede mnou znovu začalo rozprostírat se stezkami v pustině, s křikem ptáků a vlání palem, s vábením a mučivou trýzní sobě souzených bytostí, a já je zas viděla vnitřním zrakem a žila v něm. Jaký větší hold bych mohla vzdát překladatelskému umění Vlasty Dufkové než tohle poděkování jí a nezapomenutelnému Guimrãesi Rosovi?

© Pavla Lidmilová