Kapitola první
Nepominutelná Církev

Philip Jenkins, profesor historie a religionistiky na Pennsylvánské státní univerzitě, nazval antikatolicismus jediným předsudkem, který je v Americe dosud přijímán. O tom nelze diskutovat. Pokud jde o zesměšňování a parodování Církve, neexistují v našich médiích a populární kultuře prakticky žádné meze. Moji vlastní studenti sice téměř nic o Církvi nevědí, ale znají její údajnou „zkaženost“, o níž slyšeli nekonečné příběhy různé věrohodnosti od svých středoškolských učitelů. Dějiny Církve, nakolik je znají, jsou historií ignorance, represe a stagnace. To, že západní civilizace vděčí Církvi za univerzitní systém, charitativní práci, mezinárodní právo, přírodní vědy, důležité právní principy i řadu jiných věcí, se jim nesdělovalo s žádným velkým nadšením. Západní civilizace ale vděčí katolické církvi za mnohem více, než si většina lidí – včetně katolíků – uvědomuje. Církev vlastně západní civilizaci vybudovala.

Západní civilizace se samozřejmě neodvíjí jen od katolicismu; jistěže nelze popírat zásluhy antického Řecka a Říma ani různých germánských kmenů, jež na Západě nastoupily po pádu římské říše jakožto formativní vlivy nové civilizace. Církev žádnou z těchto tradic neodmítla – vlastně je absorbovala a učila se z toho, co na nich bylo nejlepšího. Je však nápadné, jak je v populární kultuře opomíjen podstatný a zásadní katolický příspěvek.

Žádný seriózní katolík netvrdí, že muži Církve měli pravdu ve všech rozhodnutích, která činili. I když katolíci věří, že si Církev udrží svou víru v její plnosti až do konce času, nezaručuje tato duchovní garance, že každý počin papežů a episkopátu je bezchybný. Naopak rozlišují mezi svatostí Církve jako instituce vedené Duchem svatým a nutně hříšnou přirozeností lidí, k nimž patří i ti, kdo slouží Církvi.

Přesto nejnovější vědecká práce zásadně zrevidovala některé historické epizody, jež se uvádějí jako doklad zkaženosti Církve. Tak například dnes víme, že inkvizice nebyla zdaleka tak přísná, jak se dříve tvrdilo, a že počet těch, kdo před ní stanuli, byl řádově nižší než dříve přijímané přehnané odhady. To není pouze subjektivní tvrzení autora, ale jasně formulovaný závěr nejlepších a nejnovějších bádání odborníků.

Problém je v tom, že v našem současném kulturním prostředí snadno zapomínáme – a především se vůbec neučíme –, za kolik toho naše civilizace vděčí právě Církvi. Samozřejmě většina lidí uznává, že Církev měla vliv na hudbu, umění a architekturu. Tato kniha chce však ukázat, že církevní vliv na západní civilizaci daleko přesahuje tyto oblasti. Většina lidí si představuje, že s výjimkou některých učenců středověké Evropy bylo prvních tisíc let před renesancí dobou ignorance a intelektuálního útlaku, kdy aktivní debata a živá intelektuální výměna vůbec neexistovala, a že od vědecké komunity byla vyžadována striktní konformita ve všem, co vědci tvrdili. Svoje studenty z toho neobviňuji: konec konců to bylo jediné, co se naučili ve škole a co jim potvrzuje americká populární kultura.

I někteří profesionální autoři tomuto stanovisku stále ještě věří. Při svém výzkumu jsem narazil na knihu z roku 2001 nazvanou Druhý Mesiáš od Christophera Knighta a Roberta Lomase. Ti popisují katolickou církev a její vliv na západní civilizaci způsobem, který se snad nemůže více lišit od pravdy. Vyrovnávají se s ní díky silným předsudkům vůči středověku i obvyklé neznalosti tohoto období, tak jak existuje ve veřejnosti. Tak například tu čteme: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra. To trvalo až do chvíle, kdy byla moc římské církve podryta reformací.“ A dále: „Všechno, co bylo dobré a náležité, bylo zahrnuto opovržením a ve jménu Ježíše Krista byly ignorovány všechny cesty lidského pokroku.“

Já si samozřejmě uvědomuji, že přesně toto se mnozí čtenáři sami učili ve škole, ale sotva se dnes najde historik, který by na takové poznámky nehleděl jinak než s pobaveným pohrdáním. Tvrzení Druhého Mesiáše je políčkem do tváře historickému poznání a Knight a Lomas, kteří sami historiky nejsou, zřejmě tonou v blažené nevědomosti o tom, že opakují stará klišé, jimž už nevěří ani jeden profesionální historik. Být odborníkem na středověk musí být frustrující: ať pracujete sebeusilovněji a přinášíte sebevíce důkazů pro opak, téměř každý pořád věří, že celý středověk byl intelektuálně a kulturně pustý a že Církev neodkázala Západu nic než represi.

Knight a Lomas se vůbec nezmiňují, že právě v tomto „temném věku“ Evropy rozvinula katolická církev univerzitní systém, tento dar západní civilizace světu. Historici přitom žasnou nad tím, jak byla intelektuální debata na těchto univerzitách svobodná a neomezená. Vyzdvižení lidského rozumu a jeho schopností, zaujetí pro rigorózní a racionální debatu, důraz na intelektuální hledání a vědeckou výměnu, to vše – sponzorováno Církví – poskytovalo rámec vědecké revoluci na Západě, jež byla jedinečným jevem.

V posledních padesáti letech prakticky všichni historici přírodních věd včetně A. C. Crombieho, Davida Lindberga, Edwarda Granta, Stanley Jakiho, Thomase Goldsteina, J. L. Heilbrona aj. došli k závěru, že za vědeckou revoluci vděčíme Církvi. Katolický příspěvek vědě šel od obecných idejí – včetně idejí teologických – až k vynikajícím praktickým vědcům, z nichž mnozí byli kněží. Tak například Nicholas Steno, luteránský konvertita, který se stal knězem, je často označován za otce geologie. Otcem egyptologie byl kněz Athanasius Kircher. Prvním člověkem, který změřil zrychlení volně padajícího tělesa, byl další kněz, Giambattista Riccioli. Kněz Rudjer Bosković je často nazýván otcem moderní atomové teorie. Studium zemětřesení ovládli jezuité natolik, že je seismologie známa jako „jezuitská věda“.

A to zdaleka není všechno. I když se nějakých 35 kráterů na Měsíci jmenuje po jezuitských přírodovědcích a matematicích, jsou církevní příspěvky k astronomii průměrně vzdělanému Američanovi téměř neznámé. Ale jak upozorňuje J. L. Heilbron z K alifornské univerzity v Berkeley, „po šest století od obnovy antické vzdělanosti během pozdního středověku až k osvícenství poskytovala římskokatolická církev více finanční a sociální podpory studiu astronomie než jakákoli jiná instituce, a pravděpodobně než všechny ostatní instituce dohromady“. Přesto však pravá úloha Církve ve vývoji moderní přírodní vědy zůstává jedním z nejlépe střežených tajemství moderních dějin.

Význam klášterní tradice se ve větší nebo menší míře obecně uznává: každý ví, že mniši zachránili po pádu Říma literární dědictví antického světa, ba samotnou gramotnost.

Ale čtenář této knihy zjistí, že zásluhy mnichů byly ve skutečnosti daleko větší. V civilizačním pokroku raného středověku prakticky nenajdeme jedinou iniciativu, kde by mniši nehráli významnou roli. Jak to popisuje jedna studie, mniši dali „celé Evropě… síť modelových manufaktur, dobytčích farem, center vzdělání, duchovního nadšení i umění žít… pohotovosti k sociální akci – slovem … pokročilou civilizaci, jež se vynořila z chaotických vln okolního barbarství. Svatý Benedikt, nejdůležitější architekt západního monasticismu, byl nepochybně otcem Evropy. Benediktini, jeho děti, byli otci evropské civilizace“.

Vývoj ideje mezinárodního práva, byť v lecčem úzce spjatý s antickými stoiky, se často připisuje myslitelům a právním teoretikům 17. a 18. století. Ve skutečnosti se tato myšlenka objevila poprvé na španělských univerzitách 16. století a otcem mezinárodního práva byl Francisco de Vitoria, katolický kněz a profesor. Když Vitoria a další katoličtí filosofové a teologové viděli, jak špatně Španělé zacházejí s domorodci Nového světa, zahájili spekulaci o lidských právech a správných vztazích mezi národy. Tito katoličtí myslitelé vytvořili myšlenku mezinárodního práva, jak je známe dnes.

Samo západní zákonodárství je z velké části darem Církve. Prvním moderním právním systémem v E vropě bylo kanonické právo*. Tento systém ukázal, že je možné sestavit rozvinutý, a přitom vnitřně soudržný zákoník, sestaví‑li se ze změti protikladných ustanovení, tradic, místních zvyků – prostě toho, čemu Církev i stát ve středověku čelily. Podle právního teoretika Harolda Bermana „to byla Církev, která poprvé ukázala západnímu člověku, co to je moderní právní systém. Církev jako první učila, že konfliktní zvyky, statuty, případy a doktríny lze smířit analýzou a syntézou“.

Myšlenka definovaných „práv“ vyšla ze západní civilizace. Určitě nepochází od Johna Locka a Thomase Jeffersona, jak si mnozí myslí, ale z kanonického práva katolické církve. I další důležité principy spojené se západní civilizací lze vystopovat k církevnímu vlivu, když se muži Církve snažili zavést racionální procesní procedury a sofistikované právní koncepce místo soudů založených na pověře, u nichž se využívalo ordálií** (ty byly charakteristické pro germánský právní řád).

Podle starších ekonomických dějin vychází moderní ekonomika z Adama Smithe a dalších ekonomických teoretiků 18. století. Novější studie však zdůrazňují význam ekonomického myšlení pozdních scholastiků, zvláště španělských katolických teologů 15. a 16. století. Někteří odborníci, jako třeba ve 20. století ekonom Joseph Schumpeter, jdou tak daleko, že za zakladatele moderní vědecké ekonomiky považují tyto katolické myslitele.

Většina lidí ví o charitativní práci katolické církve, ale často nevědí, jak jedinečný byl důraz Církve na tuto práci. Antický svět poskytuje některé příklady štědrosti vůči chudým, ale to byla štědrost, jež usilovala hlavně o pověst a uznání dárce a byla spíše nerozlišená než specificky zaměřená na potřebné. S chudými se tehdy také často zacházelo s opovržením a sama představa pomoci strádajícím bez myšlenky na reciprocitu nebo osobní zisk byla něčím cizím. Dokonce W. E. H. Lecky, historik 19. století, který byl k C írkvi velmi kritický, připouštěl, že církevní odpovědnost vůči chudým – jak co do ducha, tak co do rozsahu – byla v západním světě něco nového a představovala dramatické zlepšení oproti standardům klasické antiky.

Ve všech těchto oblastech se Církev nezrušitelně vtiskla do samého srdce evropské civilizace a stala se významnou silou směřující k dobru. Nově vydané jednosvazkové dějiny katolické církve se jmenují Triumf*** – což je naprosto vhodný titul pro historii instituce, která se může pyšnit tolika heroickými muži a ženami a takovým množstvím historických výsledků. Ale v učebnicích západní civilizace, jež čte průměrný student na střední i vyšší škole, je takových informací poměrně málo. To je zhruba důvod, proč jsem napsal tuto knihu. Je mnoho dalších aspektů, na nichž si dnešní lidé uvědomují, že katolická církev utvářela typ civilizace, v níž žijeme, i lidi, jimiž jsme. I když to většina učebnic na našich vyšších školách neříká, je katolická církev nepominutelným stavitelem západní civilizace. Nejenže se snažila zvrátit morálně odpudivé aspekty antického světa, jako byla infanticida (zabíjení dětí) a gladiátorské zápasy, ale po pádu Říma to byla právě ona, kdo obnovil a rozvinul civilizaci. Začala tak, že učila barbary; a k barbarství se dnes vlastně vracíme.

* Kanonické právo je právním řádem katolické církve sahajícím až k počátkům Církve. Poslední verze Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici, též CIC) vyšla v roce 1983. (Pozn. překl.)

** Ordálie jsou pohanský způsob prokazování neviny např. projitím ohněm nebo naopak vodou. (Pozn. překl.)

*** W. Crocker III, Triumph, Roseville, Calif.: Prima, 2001 (Pozn. překl.)