Ciocan, Iulian: Než zemřel Brežněv 2

Ciocan, Iulian
Než zemřel Brežněv 2

ukázka beletrie zahraniční

Upachtěný, přeplněný vlak se zachvíval ve všech kloubech, než zastavil. Pak, aby si ulehčil v utrpení, vyvrhl obsah svých útrob na nástupiště kišiněvského nádraží. Z ukoptěných vagónů se vyvalila pestrá, hlučná, zpitomělá masa, šířící kolem sebe zápach. Při pohledu shora vlak připomínal hnisající housenku. Město, zmalátnělé vedrem, těžce vstřebávalo to množství venkovanů obtížených břemeny.

Iulian Ciocan: Než zemřel Brežněv, přel. Jiří Našinec, dybbuk, Praha 2009, 128 stran

Příjezd Gríši Furduie

Upachtěný, přeplněný vlak se zachvíval ve všech kloubech, než zastavil. Pak, aby si ulehčil v utrpení, vyvrhl obsah svých útrob na nástupiště kišiněvského nádraží. Z ukoptěných vagónů se vyvalila pestrá, hlučná, zpitomělá masa, šířící kolem sebe zápach. Při pohledu shora vlak připomínal hnisající housenku. Město, zmalátnělé vedrem, těžce vstřebávalo to množství venkovanů obtížených břemeny.

Jen Gríša Furdui zůstal stát jako přibitý a užasle pozoroval prosluněný obraz města, velkolepou budovu, na jejímž průčelí byla pod věžními hodinami vyryta slova GARA - BOKЗAЛ, vyasfaltované prostranství. Tolik asfaltu ještě neviděl a - zatímco jeho obnošené střevíce se nesměle seznamovaly s pevným povrchem nástupiště - v představách se mu s nesnesitelnou naléhavostí vracely víc než důvěrně známé obrazy rozježděných cest v Tîrşiţei.

„Ty nevyhazujou prachy za křápy!“ zjevila se mu najednou pravda, která ho znepokojovala nejen proto, že v něm probudila závist, nýbrž i proto, že mu byla - navzdory své samozřejmosti - tak dlouho utajena. Po nějakém čase se vzpamatoval, ale jakmile došel na náměstí před nádražím, znovu se mu v obličeji zračil úžas. Dlouho vyvaloval oči na jiskřivou fontánu, kolem které se honily dobře živené děti s neobyčejně bílou pletí, a na vysoký sloup, na němž se ve tvaru květiny skvěl znak Sovětského svazu s patnácti vlaječkami-korunními plátky sesterských republik.

Pomalu opsal pohledem celý plácek, a když zahlédl dva kovové soudky, které bral dav lidí útokem, uvědomil si, že ho sužuje žízeň a je zpocený jako myš. Chvíli váhal, má-li si vybrat soudek, na kterém stálo КВAC, obležený ženami a dětmi, anebo ten, kde bylo napsáno ПИВО a před nímž stáli ve frontě muži. Samozřejmě pivo! Přece není žádný malý smrad! Po půlhodinovém čekání, až na něj přijde řada, hlučně usrkával studené pivo a pociťoval bezbřehé zadostiučinění.

„Kdyby nám tak, zajebis 1, vozili soudky piva a kvasu do Tîrşiţei!“ řekl si, popustiv uzdu fantazii. Dal si ještě jeden půllitr, jednám douškem ho vypil a spokojeně si odříhl.

Žena středních let - která právě dopila kvas - na něho pohlédla přes brýle s urážlivým soucitem.

Najednou si vzpomněl, že nepřijel do Kišiněva zbůhdarma. Zabořil svraštělé ruce do kapes vybledlého sportovního úborua dlouho se v nich přehraboval. Už pomalu ztrácel trpělivost, když jeho ztuhlé prsty konečně nahmátly umaštěný papírek. Rozložil ho a slabikoval, až se mu čelo krabatilo: U-LI-CAMUN-ČEŠT-SKA-JA ČE-TY-RE. Musí tu ulici najít. Tam, na svobodárně pověstného masokombinátu, bydlel jeho bratránek Ionel Pîslari.

Vedle něj vychutnávali pěnivý mok nějací vlasatí, vyzáblí mládenci v džínsech. Uždibovali kousíčky obrovké uzené ryby, říhali, aniž se proto kdo pohoršoval, náruživě diskutovali a chechtali se. Furdui k nim přistoupil, ostýchavě je pozdravil a lámanou ruštinou se jich zeptal, kde je ulice Mun-češt-ska-ja. Mladíci se bavili dál a jeho ani nevzali na vědomí. Byli hluší, nebo tak kníká? Omluvil se, že obtěžuje, a zopakoval svůj dotaz zřetelněji.

Živá diskuse se rázem zadrhla. Vlasaté palice se k němu překvapeně obrátily a několik minut ho pozorně zkoumaly, jako by byl mimozemšťan. Mlčky si ho měřily od hlavy k patě. Vak - do kterého ve spěchu nacpal pečenou slípku, ovčí sýr a lahvinku vína - se mu pohupoval v ruce.

Byl na vážkách, jestli nemá jít pryč.

Vtom se mladíci jako na povel začali válet smíchy. Řehtali se jako drožkářova kobyla, smáli se na celé kolo, s velkou chutí, jako blázni, zapomněli na pivo, uzenou rybu, na celý svět. Oči jim zvlhly a už ani nebyli s to udržet se na nohou.

„Ja obujevaju, mužiki!“ 2 ryčel pihovatý mladík, ochraptělý z piva a hlučného smíchu.

Gríša Furdui tomu ani za mík nerozuměl. Víceméně podvědomě pocítil lehký neklid a měl se k odchodu.

„Sbrej usy, papaša! I naučis govoriť normalno!“ 3 vyjekl jiný mladík a Gríša Furdui zalitoval, že nemluví taky tak plynně rusky.

A knír? Proč se jim nelíbil jeho nakroucený knír, který přitahoval pohledy všech ženských u nich na vsi? uvažoval rozmrzele, zatímco se ti divní chasníci vzdalovali a nepřestávali se smát. Ohmatal si knír a s jistým překvapením zjistil, že mu trochu zplihl.

Ale jeho neklid zmírnil úžas, jakmile spatřil impozantní mrakodrap, zvedající se nad městským mraveništěm, budovu, v jejíchž oknech nalezla útočiště spousta oslnivých sluncí.

„To je nádhera!“ řekl si a unešeně počítal poschodí hotelu a na ty vlasaté, výstřední mládence dočista zapomněl.

Najednou se mu město zjevilo v celé své kráse, ohromilo ho, dalo vyniknout jeho bukolické nevědomosti. Vykulil oči: po asfaltové silnici - lemované z obou stran panelovými domy, prodejnami potravin, stánky, telefonními budkami, automaty na sodovku - projížděl nekonečný zástup trolejbusů, autobusů, žigulíků, moskvičů a půvabných volh.

V myšlenkách se vrátil k drkotajícím povozům v Tîrşiţei. Pravda, ve vsi byly ještě traktory, šířící kolem sebe černý, dusivý dým, a dva rozhrkané zaporožce, v kterých se projížděli předseda vesnického sovětu a ředitel státního statku. Po telefonních budkách nebo automatech na osvěžující nápoje ovšem ani zdání. V celé vesnici byl jeden telefon - na poště - a člověk musel čekat celičký den, než se dovolal do Kišiněva. Co se týče vody ze studní, ta měla poněkud slanou, nepříjemnou pachuť a nesvědčila ledvinám. Ale co se dalo dělat.

Jak tak zíral na nepřetržitou šňůru aut, přišla mu na um básnička, kterou přednesl spisovatel-národní umělec, který jednou navštívil státní statek v Tîrşiţei:

Od nízkých barabizen bez oken
k sputnikům a křišťálovým palácům.
Rozmach
od vrzavého dvoukoláku
k agregátu o stovkách koňských sil.

Jméno onoho spisovatele, jehož vyzývavá nenucenost se zrovna nejevila jako známka upřímnosti, si nezapamatoval, ale básnička mu utkvěla v paměti navzdory tomu, že ve škole býval repetentem. Byla to báseň-pohádka, která ho okouzlovala a znepokojovala zároveň. Teď s ohromením zjišťoval, že ta pohádka je skutečnost.

Tak hojně se potil, že se rozběhl k blízkému automatu, vhodil do něj pár mincí, netrpělivě zmáčkl tlačítko, hodil do sebe několik kelímků sodovky a jako pravý křupan si odříhl.

Později se od jedné znuděné ženy, která prodávala slunečnicová semínka, dozvěděl, že do Munčeštské ulice se dá dojet trolejbusem číslo 5. Zamířil na stanici a cestou si říkal, proč si na sebe bral ten sportovní úbor, teď celý propocený.

Někteří chodci si ho prohlíželi způsobem, který mu nebyl příjemný.

 

1 Kurva (rus.)

2 Já jsem z toho hotovej, chlapi! (rus.)

3 Vohol si knír, fotr! A nauč se mluvit normálně! (rus.)

 

Překlad © Jiří Našinec
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství dybbuk.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2532x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce