Alexandr Kliment: Tři žíně, Torst, Praha 2009, 136 stran

Když jsi ukončil studia, začal jsi pracovat jako zámečník. Jak jste vlastně žili v poválečných letech?
Brzy po válce nastalo čtyřicet let nesvobody. Prvních dvacet let bylo dost zajímavých, Jiřina studovala, děti rostly a já hledal svou identitu ve své práci, kde jsem mnohé začal a nic nedokončil. Nakonec jsem se rozhodl definovat se v literatuře a byla to v podstatě náhoda. Začal jsem psát z nejistoty a bezradnosti, dlouho jsem hledal pevné body, o které bych se opíral. Byl jsem zaměstnaný jako redaktor v pedagogickém nakladatelství, což byla děsná otrava. Vycházela tam knižnice o výchově dětí v rodině a já jim navrhl, že napíšu, jak působí na rodinu rozvod. Navštívil jsem u soudu pár rozvodových řízení a zároveň jsem sám procházel velkou krizí našeho manželství. Napsal jsem stať o tom, co by si rodiče měli uvědomovat. Šéfredaktor byl toho názoru, že se jedná spíše o beletrii nežli o pedagogickou příručku a rozhodl se můj text nevydat. Jak to bylo, tak jsem to poslal do tří nakladatelství – do Mladé fronty, Československého spisovatele a Svobody. Přišly mi dvě zamítavé odpovědi. Ale vyhledal mě spisovatel Ivan Klíma, který mi sdělil, že je to sice polotovar, ale má v sobě zajímavé myšlenky. Řekl mi, že otvírají novou knižnici Život kolem nás a navrhl mi, ať z toho napíšu román nebo novelu. Já jsem se obával, že při zaměstnání to nemůžu stihnout, a tak mi Ivan Klíma vyjednal tříměsíční stipendium od literárního fondu. Za ty tři měsíce byla novela hotová, a ještě z rukopisu vycházela na pokračování v Literárních novinách. Pak vyšla kniha a byl z toho skandál. Lidi to rádi a hodně četli, ale oficiální kritika byla negativní. Dělnické manželství, které je v krizi, se nemá starat o sebe, ale má budovat socialismus. To byl začátek šedesátých let. Pak jsem byl redaktorem v novinách a nakladatelství a dramaturgem ve filmu a během té doby jsem napsal několik knih, které vyšly. Stal jsem se kandidátem a členem Svazu spisovatelů. Publikoval jsem a pohyboval se v oblasti kulturní politiky, seznámil jsem se se zajímavými lidmi a kolegy. Velmi aktivně jsem se účastnil Pražského jara, tenkrát jsem tvrdil, že jestli se zase nezavede cenzura, nezavřou nás a nepřejedou nás tanky, tak z toho bude taková lepší Jugoslávie. Mým cílem ovšem byla neutralita. Stalo se to opačně. Nejdřív nás přejely tanky, pak pár lidí pozavírali a nakonec zavedli cenzuru. To byl konec těch prvních dvaceti let i konec možnosti publikovat. Nechtěl jsem emigrovat, ani jsem se nechtěl stát součástí režimu. Nabídli mi místo vedoucího tvůrčí skupiny ve filmu, pokud bych přiznal svoje omyly a cosi podepsal. To nepřicházelo v úvahu.

Rokem 1969 začala ta druhá polovina nesvobody. Velká část opozice zůstala doma, neemigrovala.. Tím, že jsme neemigrovali, museli jsme hledat svou identitu v režimu, ve kterém jsme nechtěli, ale museli žít. Byl to paradox. Bídná a zároveň krásná doba. Samizdat, domácí divadlo a přednášky, v úzkých kroužcích riziková komunikace se Západem, Charta 77, 17. listopad na Národní třídě. V roce 1989 mně bylo šedesát a po dlouhé době jsem byl zase v revoluci a šťastný člověk. Svoboda je všechno. Následujících dvacet let bych hodnotil mírně optimisticky.

Uvažoval jsi v roce 1968 o emigraci?
Ano, vlastně už podruhé. Kluci, Petr a Lukáš, byli na prázdninách u Máchova jezera. S Jiřinou jsme si řekli – pryč! Vzali jsme auto, jeli za klukama a řekli jim, že se jede do Prahy. Než si zabalili věci, tak jsme měli chvíli čas. Okolí Máchova jezera je krásné, tak jsme si udělali malou procházku. Šli jsme krajinou, na dohled dva Bezdězy, a přišli jsme do hřebčína, kde stáli koně. Jeden kůň měl takovou divočejší povahu a házel hlavou, hříva se mu zachytávala do řetězu a zůstávaly v něm jednotlivé žíně. Já jsem si s tím koněm trochu povídal a tři žíně jsem si vzal s sebou. To rozhodlo, že jsme neemigrovali.

Zdá se, že krajina opět sehrála důležitou roli?
Krajina a pocit domova. Pocit, že tady jsem a nemůžu být nikde jinde. Emigrace samozřejmě byla možná, měli jsme zvláště v Německu a ve Švýcarsku dost známých, stejně jako v Holandsku a v Belgii. Byli mezi nimi spisovatelé i politici, například Dürrenmatt nebo kantonální prezident ve Švýcarsku, západní země v té době emigraci podporovaly, nikdo nevěděl, jak se bude situace dál vyvíjet, když přijela sovětská vojska do Československa. Mohlo se zatýkat a vozit na Sibiř, jako se to stalo v Maďarsku, tam bylo povstání ozbrojené, u nás politicko-kulturně-společenské.

Dojeli jsme do Prahy s tím, že ráno odtud odjedeme a začneme žít v jiné zemi a společnosti. Celou noc jsme si s Jiřinou povídali a přede mnou na stole ležely ty tři žíně. K ránu jsme se rozhodli. Děti jsme odvezli zpátky na prázdniny a zůstali tady.

Považoval jsi to někdy za chybu?
Spíše jsem někdy přemýšlel, jestli nebyla chyba, že jsem neemigroval už v roce 1948. Známých ve světě jsem tehdy měl dost, nejspíš bych si našel slovník s dlouhými vlasy, to je nejlepší cesta, jak se naučit cizí jazyk. Devatenáctiletý člověk se naučí během několika let jazyk perfektně, ale psát bych v cizím jazyce nedovedl. Určitě bych něco psal, ale jako svou životní cestu bych volil něco jiného než literaturu, nejspíš by to bylo něco věcnějšího, třeba architektura nebo dějiny umění.

(s. 71-74)

© Alexandr Kliment
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Torst