Salisbury, Joyce, E.: The Blood of Martyrs. Unintended Consequences of Ancient Violence

Salisbury, Joyce, E.
The Blood of Martyrs. Unintended Consequences of Ancient Violence

recenze přírodní vědy

Kniha věrna svému podtitulu postihuje široké spektrum jevů, jež se s fénoménem raně křesťanského mučednictví pojí. Autorčin průzračný a jasný styl, schopnost vidět širší souvislosti a jejich vývojovou dynamiku spolu s odvahou hledat a nacházet nepodbízivé paralely z ní činí velmi dobrý úvod do ideových dějin rané církve, který lze jednoznačně doporučit.
Joyce E. Salisbury, The Blood of Martyrs. Unintended Consequences of Ancient Violence. New York – London, Routledge 2004, 233 pp. ISBN 0-415-94129-6.
 
Recenzovaná kniha americké historičky a dnes již emeritované profesorky na univerzitě ve Wisconsinu Joyce E. Salisbury vyšla již roku 2004, ale její existenci jsem ze své neznalosti zaregistroval až v průběhu roku 2008; je to ovšem publikace, jejíž představení české odborné veřejnosti má smysl i s několikaletým zpožděním.
           
Jakkoli se během své badatelské dráhy Salisbury zabývala různými tématy, její poslední dvě knihy míří na pole raného křesťanství a jsou úzce spjaty s problematikou raně křesťanského mučednictví. Zatímco její publikace o Passio Perpetuae z roku 1997 (Perpetua’s Passion: The Death and Memory of a Young Roman Woman), která se v mezinárodním měřítku setkala s velmi kladnou odezvou, byla zaměřena na jeden konkrétní martyrologický text, byť nahlížený v potřebném kontextu, recenzovaná publikace slibuje prozkoumání znepokojivého fenoménu raně křesťanského mučednictví v celé jeho šíři, včetně kořenů, z něhož vyrůstal, i jeho pozdějších výhonků.
           
Podobně široké projekty, jak je známe z dílny především amerických badatelů, ovšem často trpí nedostatečnou hloubkou zpracování a mnohdy ulpívají na hladině jevů, aniž by ji výrazněji rozčeřily. V případě recenzované knihy, která představuje shrnutí „pětadvaceti let (autorčina) přemýšlení, výuky a psaní o raných staletích křesťanství“ (s. IX), nás sice neomráčí množství převratných poznatků či interpretací, ani nás neohromí pedantsky propracovaný, přebujelý poznámkový aparát rozkrývající ty nejjemnější nuance zkoumané problematiky a poukazující i na ty nejodlehlejší paralely, s čímž nás často konfrontují například odborné publikace německé. Její síla ale spočívá v přehledném, promyšleném a nestranném shrnutí pojednávané tematiky, s důrazem nikoli na deskripci probíraných idejí či jevů, ale na jejich motivaci, dynamiku, vzájemné ovlivňování a působnost v pozdějších staletích.
           
Kniha je rozdělena do dvou hlavních oddílů, „The Power of Martyrs“ (s. 9-149) a „Controlling the Martyrs“ (s. 153-204), jež se dále člení celkem do deseti kapitol. Jakkoli titul práce s parafrází slavné Tertullianovy sentence semen est sanguis Christianorum (Apol. 50,13) jasně deklaruje její hlavní protagonisty, přinejmenším první část by snad bylo možné považovat i za jakési obecnější dějiny církve, v nichž tvoří mučednictví jen jeden z mnoha aspektů. Salisbury nejprve čtenáře uvádí do středu téměř kosmické bitvy mezi dobrem, reprezentovaným v křesťanském pojetí pravým Bohem, a zlem, ztělesněným pohanským Římem. Zamýšlí se nad důvody perzekucí křesťanů a spatřuje je především v tom, že křesťané byli konzervativní římskou společností, pro niž bylo největší hodnotou děděné mos maiorum, vnímáni jako hluboce asociální skupina, jejíž odmítání běžných sociálních vazeb podkopávalo samotné základy společnosti (srov. např. s. 16).
 
 
Tvrdošíjnost, s jakou křesťané odmítali ustupovat všem římským snahám o jejich integraci do společnosti, byla založena na představě, jež byla pro starověkou společnost formovanou řeckou filozofií paradoxní: to, že si křesťané podle pohanského bonmotu „libovali v umírání“ (illos libenter mori solere; údajný výrok Diocletianův zaznamenaný u Lactantia, De mort. pers. 11,3), kořenilo v jejich pevném převědčení o zmrtvýchvstání. Salisbury proto ve druhé kapitolce sleduje peripetie, jakými tato nauka procházela a v jakém kontextu se rozvíjela (s. 31-53).
 
 
To, že nauka o zmrtvýchvstání byla pro pohany absurdním výmyslem, ovšem neznamenalo, že by touha přiblížit se božskému světu, najít most překlenující propast mezi pozemskou a nebeskou (či olympskou) říší, byla vlastní pouze křesťanům. Polem, v němž se tyto snahy křesťanů i pohanů stýkaly, byla oblast nadpřirozena, magie, v níž byla často shledávána božská intervence. Spojování křesťanství a magie překvapí pouze oko klouzající po povrchu; Ježíš sám byl často považován za čaroděje, o něž neměla jeho doba nouzi, a sám Nový zákon zmiňuje podobný přístup kouzelníka Šimona (srov. Sk 8,9nn.). V čem tedy spočívá rozdíl? Jak Salisbury vysvětluje (s. 59), „pokud magická moc pocházela od jednotlivce, jenž jí užíval ke zvětšení své vlastní slávy, jednalo se o čarodějnictví. Pokud však byla osoba pouhou nádobou, jíž proudila Boží moc, sláva náležela Bohu a jednalo se o zázrak“. Ztělesněním christianizované „dobré“ magie se záhy stali právě mučedníci jakožto média Boží moci, která s nimi byla spojena nejen za života, ale i po jejich smrti, protože působila i skrze jejich ostatky, které křesťanská společenství uctívala jako vzácné a účinné relikvie, jimž byla například přičítána moc léčit nemocné. Samozřejmě tím byla do určité míry oslabována moc hierarchizující se církve, a proto byla během následujících staletí oficiálně nařizována přeměna spontánně se zrodivších center uctívání v okolí uložení mučednických ostatků v řádně vysvěcené kostely, neboť věřící často věřili spíše v prostředkující moc světce než ve všemohoucího Boha (s. 63, 66).
 
 
Jedním z dalších způsobů, jak vstoupit do přímého kontaktu s božským světem, byla podle pohanů i křesťanů oblast věštných snů a zjevení (s. 75-93). Snad ještě důležitější než samotný sen či vize však byla jejich následná interpretace, neboť bez ní zůstávaly jen tajuplným, byť božským kódem. Zatímco pohané měli k výkladu snů samostatné vykladače (vzpomeňme Artemidóra), pro křesťany spadala klasická oneiromancie mezi zakázané magické praktiky. Křesťanská „revoluce“ spočívala v tom, že z této zdánlivé nevýhody učinila přednost: pokud Bůh již shledá člověka hodným věštného snu, pak mu k němu i sám poskytne klíč v podobě správného výkladu. „Pro křesťany tedy otázka nezněla, jaký je význam snu, ale zda je snící hoden toho, aby měl pravé vidění. Pokud toho hoden byl, Bůh mu poskytne rovněž správný výklad.“ (s. 83n.) A právě tohoto požehnání byli v rané církvi hodni v prvé řadě mučedníci, jak nám dokládají jejich dochovaná acta a passiones, jež jsou plny snových vizí, které byly zachycovány právě proto, že byly považovány za Boží poselství platné nejen pro mučedníky samotné, ale i pro celá společenství, z nichž pocházeli.
         
Tyto martyrologické texty však obsahovaly i jiné, o poznání negativnější prvky. Právě v nich je totiž rozvíjeno již v Novém zákoně implicitně obsažené spojení Židů s účastí na zabití Krista (srov. např. Sk 12,2). Pátou kapitolu své knihy proto Salisbury věnuje anatomii vzniku a růstu raně křesťanského antisemitismu, neboť martyrologická literatura Židy stavěla často naroveň Římanům jako vždy ochotné a horlivé pomocníky při perzekucích křesťanů. Jakkoli Salisbury popisuje chování Židů, zachycené v martyrologické literatuře, jako z dobového pohledu zcela pochopitelné a normální (s. 108), pozdější podání vytržená z kontextu z Židů učinila bezmála nepřátele celého (křesťanského) světa.
         
Šestá kapitola zkoumá společenské důsledky mučednictví, zejména v oblasti rodiny. Příkladem „společenské revoluce“ par excellence, kterou s sebou raně křesťanské mučednictví přineslo, je kupříkladu již připomínaná Passio Perpetuae. Aby se Perpetua mohla stát skutečnou Boží vyvolenou (matrona Christi), musí nejprve zcela odhodit veškeré tradiční závazky, které jakožto antická matrona ve společnosti měla: musí se zříci své rodiny, svého dítětě, porušit absolutní podřízenost otcovské autoritě. Toto odmítnutí tradiční pozemské rodiny však neznamená zavržení role matky obecně: jakkoli je v rané církvi role matky s mučednictvím v prvních staletích neslučitelná, matky-mučednice do jisté míry sublimují své mateřské pudy do duchovní roviny a stávají se jakožto mučednice „matkami křesťanských společenství“ (s. 124). V pozdějších staletích se ovšem tento model převrací: matka sv. Augustina, Monika, za obrácení svého syna nepřestává prolévat moře slz a její modlitby skutečně docházejí vyslyšení, jež jí je zvěstováno ve snové vizi; podobně si je o dvě stě let dříve Perpetua jista, že svými modlitbami dokáže svému zemřelému bratru Deinokratovi, jenž se jí zjevuje ve vidění, zajistit odpuštění a lepší posmrtný úděl (srov. s. 127). Po skončení věku mučedníků se sociální vazby takříkajíc vrací ke svému antickému „normálu“. Základní sociální jednotkou je nyní opět rodina, křesťanská rodina, v níž se „matka stává zodpovědná za její duchovní zdraví i za její fyzické blaho. Při této péči přitom užívá stejných technik a mluví se o ní stejným způsobem jako o křesťanských mučednících – matka se stává mučednicí“ (s. 129).
 
 
Sedmá kapitola, kterou pokládám za jednu z nejzdařilejších z celé knihy, přináší odpověď na otázku, která se v souvislosti s fenoménem mučednictví neodbytně vnucuje a jež má své hluboké přesahy až do naší současnosti: z čeho tento jev pramení, jaké jsou základy této ideové konstrukce? Nebo, vyjádřeno slovy autorky, jak došlo k tomu, že „pohanské představy o oběti vstoupily do křesťanského povědomí skrze krev mučedníků, a jak šel čas, slovo martyr již neznamenalo svědka, ale namísto toho posvátnou oběť“ (s. 131)? Salisbury celou problematiku přesvědčivě vysvětluje s poukazem na hluboce zakořeněné antické chápání vztahu mozi lidským a božským světem, pro nějž byla charakteristická pragmatická představa do, ut des. Lidé obětovali božstvům to, co bylo cenné, aby od nich oplátkou dostali něco stejně cenného. Tím nejvzácnějším, co člověk může božstvu nabídnout, je krev lidské obětiny, za níž podle této logiky očekává to nejvyšší požehnání a tu nejvyšší odplatu. Salisbury ukazuje nevykořenitelnost této představy nejen z myslí raných křesťanů – navzdory tomu, že je Nový zákon při každé eucharistické hostině ujišťoval o tom, že Kristova krev přinesla tuto nejvyšší oběť jednou provždy a pro všechny po všechna pokolení přítomná i budoucí –, ale že tato idea stojí rovněž v pozadí všech moderních činů sebeobětování, ať už je budeme považovat za mučednictví (na s. 148 zaregistrujeme rovněž jméno Jana Palacha), nebo za terorismus. Přesto ve světě rané církve k určitému posunu došlo: když už nebylo mučedníků, kteří by prolévali svou krev, a touha po dobrodiních, jež z nesobecky prolité krve plynou, zůstávala neumenšená, roli krve mučedníků pružně převzala menstruační krev panen. Spojení mezi fertilitou a menstruační krví je zjevné: „panna signalizuje svou způsobilost k reprodukci svým krvácením; vdaná žena otěhotní, přestane krvácet a svou krev změní v nový život. Panna obětuje svou vlastní plodnost tím, že se zřekne reprodukce, čímž v myslích lidí přenáší tuto plodnost na společenství“ (s. 141).
 
 
Druhá část knihy s názvem „Revolutionary martyrs“ ukazuje, že mučednictví neskončilo s vítězstvím křesťanství. Naopak, stejně jako u první kapitoly knihy se ocitáme na počátku nové kosmické bitvy mezi dobrem a zlem. Jen obě svářící se strany, tentokrát donatisté a katolíci, se nemohou shodnout, kdo představuje dobro a kdo zlo. Salisbury dokládá, jak úzká a nezřetelná je hranice mezi oběma a jak se stejná mučednická praxe, jež byla církevními autoritami před sto lety doporučována a pokládána za vrchol křesťanského života (Tertullianus), nyní stává pro katolickou stranu nepřijatelným „teroristickým“ aktem. Že donatistická kontroverze nebyla jediným smutným příkladem právě řečeného, pak autorka ukazuje na příkladech dvou moderních skupin z USA z 2. pol. 20. století, jejichž členy jejich vůdcové přesvědčili o tom, že právě jejich „pravé“ společenství je ostrovem pravdy a svobody uvnitř zlého světa a že svou smrtí dosáhnou nového života.
           
Závěrečné strany knihy patří, kromě přehledu toho, jak se měnilo pojetí dobrovolného ukončení života v antické i křesťanské společnosti (s. 189-203), ukázkové analýze toho, jak si pozdější staletí příběhy o mučednících přivlastňovala a měnila jejich obsah pro potřeby vlastních cílů. Na příkladě několika zachovaných verzí Acta Vincentii Salisbury demonstruje, jak pozdější autoři retušují a normalizují původní prvky vyprávění, jež byly z hlediska sociálního či teologického považovány za potenciálně nebezpečné a subverzivní. Jak však zároveň Salisbury uvádí, bylo by anachronismem obviňovat je z falzifikátorství: „…manipulace s vyprávěním byly podružné a dokonce irelevantní vzhledem k fundamentální pravdě, že mučedníci byli svatí. Pokud by – u vědomí této základní premisy – hagiograf dopustil existenci takového vyprávění, které by mohlo byť jen naznačovat, že světci podle dobových standardů ke svatosti něco chybělo, pak by se jednalo o to nejhorší falzum. Vyprávění tedy muselo být změněno v souladu s tím, jak se měnilo vnímání svatosti“ (s. 187).
 
Kniha věrna svému podtitulu postihuje široké spektrum jevů, jež se s fénoménem raně křesťanského mučednictví pojí. Autorčin průzračný a jasný styl, schopnost vidět širší souvislosti a jejich vývojovou dynamiku spolu s odvahou hledat a nacházet nepodbízivé paralely z ní činí velmi dobrý úvod do ideových dějin rané církve, který lze jednoznačně doporučit. Vytknout lze kromě několika jednotlivostí (Pioniova akta bývají datována častěji do poloviny 3. stol. než k roku 350 – s. 108; „protikřesťanský edikt“ Septimia Severa je ahistorickou fikcí, nikoli realitou – srov. např. s. 118, 198; Tertullianův spis Ad martyras nebyl napsán roku 203, ale spíše roku 197 – viz s. 195) především to, že v poznámkovém aparátu, umístěném, jak je u knih nakladatelství Routledge zvykem, za textem, autorka cituje primární texty zásadně v anglických překladech (pokud exitují) bez uvedení originální lokace, což v podstatě znemožňuje jejich verifikaci čtenářem. To však nic nemění na velmi dobrém dojmu, jímž kniha, která by jistě oslavila i mnohem širší vrstvy čtenářů než pouze specialisty, působí. Otázka na závěr: najde se už konečně český nakladatel, jenž by se odhodlal k vydávání překladů podobných titulů?

© Petr Kitzler

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 100 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

57%čtenáři

zhlédnuto 1842x

Inzerce
Inzerce