Arenas, Reinaldo: Šalebný svět

Arenas, Reinaldo
Šalebný svět

ukázka beletrie zahraniční

Nejlepším kazatelem v Mexiku jsem byl já. Proto mě arcibiskup na kolenou žádal, abych 12. prosince pronesl kázání o Panně Marii z Guadalupe. Já, který jsem již tehdy patřil k Dominikánskému řádu, jsem neměl moc chuti pronést kázání tam, kde všichni budou padat únavou už po prvních slovech.

Reinaldo Arenas: El mundo alucinante. Una novela de aventuras. ( Šalebný svět. Dobrodružný román).  Barcelona: Alfaguara, 1997.

Román kubánského autora (1943-1990) je uveden: "Toto je život fray Servanda Teresy de Mier, takový, jaký byl, jaký mohl být, jaký by se mi líbilo, aby byl." Samotné motto plně vystihuje Fuentesovu myšlenku o skutečných či možných dějinách Hispánské Ameriky, o těch, které se opravdu udály a těch, které svým perem vytvořili její spisovatelé. Reinaldo Arenas svým dílem oživil dávnou španělskou formu pikareskního románu. Námět čerpá z mexických dějin. Ústředním hrdinou je dominikánský mnich Servando Teresa de Mier (1765-1827), postava, jejíž skutečný život sám o sobě byl vpravdě pikareskní a téměř neuvěřitelný: pocházel z Monterrey, vzdělání získal v dominikánském klášteře v hlavním městě Mexika, po kázání na počest patronky Mexika Panny Marie z Guadalupe, která se indiánskému rolníkovi zjevila na vrchu Tepeyac, byl inkvizicí obviněn z kacířství a odsouzen k deseti letům vězení ve Španělsku. Odtud utekl a cestoval téměř po celém Španělsku a Evropě: kázal v Paříži, Římě, pak se vrátil do Španělska, kde se stal arcibiskupem v Cádizu. Poté cestoval přes Londýn do Mexika, kde se přidal na stranu bojovníků za nezávislost.

Jednou stranou konfliktu byl zatčen a vyhoštěn na Kubu, odtud se přes Filadelfii vrátil zpět do Mexika, kde byl Inkvizicí několikrát odsouzen a uvězněn. Nakonec se zúčastnil podpisu ústavy nezávislého Mexika a několik let působil jako poslanec státu Nuevo León v Národním kongresu Mexika. Po Servandově smrti byly jeho ostatky několikrát exhumovány a vždy ukládány na novém místě, takže se dnes s jistotou neví, kde vlastně spočívají. Jeho myšlení se vymykalo jakýmkoli měřítkům, Servandovým nejznámějším postojem je odvržení kultu Panny Marie z Guadalupe jako symbolu kolonie a spojení nezávislého Mexika s kultem sv. Tomáše, o němž koloval mýtus, že kázal v Americe. Jestliže knězův život je těžko uvěřitelný sám o sobě, v podání R. Arenase se stává něčím naprosto neskutečným a groteskním, některé události jsou interpretovány z různých, často vzájemně se popírajících pohledů, k čemuž autorovi slouží použití 1., 2. a 3. gramatické osoby. Vzniká tak několik paralelních příběhů s jedním ústředním (a výstředním) protagonistou, jenž se v nejvypjatějších chvílích shání po peru a papíru, aby se ze všech útrap a protivenství vypsal. Čtenář je zmaten, uveden do "šalebného světa", v němž se pomalu ztrácí, neví, co je skutečnost a co výtvor autorovy imaginace.

Ukázka přibližuje okolnosti, za jakých se fray Servando dozvěděl (či mohl dozvědět) o kázání sv. Tomáše v Mexiku.

O seznámení s Borundou

Nejlepším kazatelem v Mexiku jsem byl já. Proto mě arcibiskup na kolenou žádal, abych 12. prosince pronesl kázání o Panně Marii z Guadalupe. Já, který jsem již tehdy patřil k Dominikánskému řádu, jsem neměl moc chuti pronést kázání tam, kde všichni budou padat únavou už po prvních slovech. A protože mě nenapadlo nic, čím bych oživil ony zápisky, které jsem už předtím dal dohromady, abych probudil zájem a donutil pozorně sledovat, co se říká, chodil jsem bez ustání sem a tam po nádvoří kláštera a otrhával listy révového loubí, aniž mi připadla na mysl nějaká svěží myšlenka. V takovém stavu jsem se nacházel (a všechna réva byla už oškubaná), když přistál, sedě na dvou košťatech, dominikánský otec Mateo, který mě velmi nadšeně vzal do náruče a za velkého rozruchu odvedl až k jeskyni na konci města.

 

"Tady tě nechám," řekl a shodil mě z košťat takovou silou, že jsem se zastavil až o podlahu.

"Vejdi," ozvalo se tehdy z jeskyně.

Protože jsem byl oním nárazem celý ohromený, bez přemýšlení jsem vešel tam, odkud vyděšeně vylétaly a kde mizely tisíce netopýrů vrážejících jeden do druhého.

"Já jsem Borunda," řekl mi hlas plašící netopýry.

"Borunda, Borunda, Borunda," řekli netopýři a za velkého křiku a smíchu vylétali.

"Pojď sem," řekl Borundův hlas.

A šel jsem až k němu a on mě přinutil posadit se na postel vyrobenou z netopýřích kůstek, nanejvýš pohodlnou. Postel trochu zapraskala a přestože jsem se vylekal, nechtěl jsem nic říkat. Za zpěvu vpochodovalo hejno netopýrů, zastavili se až u Borundy, a na jeho pokyn odešli, mrtví smíchem.

"Já jsem Borunda," řekl.

Obrovským skokem se přenesl ke vchodu jeskyně a rozhrnul velký závěs z netopýřích křídel. Borunda připomínal obří sud, která se pohybuje a mluví, ale mnohem tlustější. Maso se mu táhlo od očí a ucpávalo hýždě, což mu znemožňovalo vykonávat potřebu, jak mi řekl, a to byla příčina jeho obrovské tloušťky. S velkým supěním začal mluvit, potom začal zvyšovat hlas, až mluvil tak hlasitě, že netopýři s velkým nářkem vylétali, naráželi do zdí jeskyně a mrtví padali na zem, ale dalším tisícům se podařilo prolétnout závěsem, vylétli ven a zastínili slunce.

"Dozvěděl jsem se," řekl Borunda, dvakrát poskočil a zády upadl na podlahu zkypřenou netopýřími exkrementy, které vytvořily vrstvu, do níž se člověk bořil až po kolena. "Dozvěděl jsem se, že máš za úkol," a plácl mě do břicha "kázat o Guadalupe."

Nyní se jeho hlas stal tajuplným šepotem, a tak jsem musel nastavit uši dost blízko k onomu otvoru, obklopenému dvěma fláky masa, které narážely do sebe a tím způsobovaly, že ta velká žába mohla mluvit.

"Tak dobře," řekl a jeho hlas zesílil tak, že jsem vykřikl a musel hlavu odtáhnout a strčit pod koberec, "já vlastním klíč k tomu, abys pronesl nejbrilantnější řeč, jaká kdy byla v této jurisdikci proslovena..."

Hlas zněl stále hlasitěji. Ze zdí odskakovaly kousky tisíciletých kamenů. A netopýři následkem onoho supění padali rozbití na kousky.

"Já mám klíč," řekl a k zemi se snesl déšť stalaktitů.

Tehdy se ta velryba s jediným zasupěním vzpřímila a přiblížila až ke mně, nadzvedávajíc pláty masa, vyzdvihla mě za límec až ke svému chřtánu a jedním dechem zašeptala:

"Já myslím, že obraz Panny Marie z Guadalupe je z časů svatého Tomáše, kterému indiáni říkali Quetzalcoatl."

Zapochyboval jsem a tehdy Borunda otevřel tlamu ještě víc a vstrčil do ní celou moji hlavu, a tak jsem mohl vidět jeho čípek obklopený netopýry, kteří poletovali od zadního patra až k jazyku, pózovali na zubech a jemně kňučeli, pak se zase vytráceli a zabydlovali se v té nejtemnější temnotě hrdla, kde se zavěšovali na stěny patra a usínali za zvuku oddychování pána domu, oddychování, které občas bylo tak silné, že je rozhoupalo a velkými okny nosu vystrnadilo ven. Tady umřu, aniž pronesu kázání, pomyslel jsem si a vzpomněl na Odyssea a jeho strasti s Kyklopy, ale tu mě Borunda zlostně vytáhl z tlamy a posadil na načechranou podlahu, a viděl jsem ho, jak obrovskými skoky zmizel ve tmě labyrintu.

"Koukni, koukni na tohle," řekl, když se jedním skokem vrátil, zatímco začal odvíjet nekonečný pruh látky, kde se objevovala těla zvířat s ženskou hlavou, žen se lvími sexuálními orgány, bestie s dětskými tvářemi a slunce, jejichž výrazy vyjadřovaly křik. Potom k mým nohám vyprázdnil pytel plný kamenů nejrůznějších velikostí.

"Tady jsou konečné důkazy," řekl novým hlasem, který zněl vítězně. "Všechny tyto hieroglyfy dokazují jasně," a nyní jeho hlas připomínal odfrknutí malé ještěrky, "že Panna Marie z Guadalupe kralovala v lepším světě, ještě před příchodem Španěláků." A pokračoval ve svém mumlání: "To je velmi logické, vždyť Ježíš řekl svým apoštolům 'kažte po celém světě" a Amerika samozřejmě tvoří jeho nejveledůležitější část světa. Proto se Guadalupe nezjevila na špinavé zástěře indiána Juana. Kdeže by se zjevila na tom odpudivém plášti! Dostavila se v samotné kápi Quetzalcoatlově, a když říkám Quetzalcoatl, mluvím o svatém Tomášovi, který v žádném případě nemohl neuposlechnout příkazů samotného Ježíše. To je mé tvrzení, které je tak jisté, jak je to zde napsáno. Podívej na tyto yucatánské kodexy! Podívej na tyto zapotécké nápisy! A na tyto klikyháky Zacateců, potomků Toltéků! Teď se prohlédni tisíce těchto chichiméckých kamenů a uvidíš, že důkazy jsou nezvratné..."

Vždycky, když badatel pohnul rty, vylétli mu z tlamy dva netopýři, zapískli, jeden se usadil na uchu a dal se do zpěvu, on ho shodil plácnutím tak silným, až ho o ucho rozmáčkl, takže na tuto stranu ohluchl, pročež začal křičet ještě víc:

"Tady jsou důkazy."

A jedním skokem celá ona hora masa zmizela, následovaná zmateným letem netopýrů, pak se znovu objevila s obrovským rukopisem. Položila ho na zem a začala jím stránku za stránkou listovat.

 

"Tady máš Obecný kodex amerických hieroglyfů. Tady jsou všechny důkazy. Podívej na ty tečky a obrazce! Jasnější už to být nemůže! Mám ale ještě víc údajů, počkej a uvidíš."

A jedním skokem zmizel, v momentě se vrátil a hodil přede mě stovku ještě podivnějších knih, v nichž se, podle něj, dalo v yucatánštině číst, že svatý Tomáš se potuloval po celé Americe a neodešel, dokud neuviděl na vršku Tepeyac stát katedrálu. Díval jsem se na ten průvod postav: muži s hadíma nohama, ženy hrající na měsíc, jako by to byl buben, jeleni stoupající do nebes ...

"Tady máš dostatek materiálu pro své kázání," řekl a stěny nejrůznějších podzemních galerií to nakonec nevydržely a sesunuly se k zemi.

Byla to totální zkáza. Padalo na nás kamení a nebýt duchny netopýřích exkrementů, do nichž jsme se ponořili, byli bychom nevyhnutelně zhynuli. V tom velkém lomozu netopýři s vřískotem ulétli.

"Tady máš, abys pronesl nejpohnutější kázání," řekl mi Borunda vynořuje se plný šrámů ze sutin a pomáhaje mi vynořit se také. Potom se s velkým klidem posadil na kameni mezi troskami a pokračoval v řeči, jako by se nic nestalo.

Musí být velmi moudrý, řekl jsem si, když jsem viděl jeho lhostejnost ke ztrátě svého díla a domova.

"Snažil jsem se, aby tyto rukopisy vešly ve známost," řekl mi tehdy, jako by věštil, "neměl jsem však prostředky na jejich publikování a v La Gacetě mi vždycky řekli, že musím počkat, že jsou ještě další díla v pořadí. A tak jsem nakonec navždy zůstal s rukopisem pod paží... Kromě toho," řekl a jeho hlas teď zněl jako by se odrážel od kamení a rozbíjel se na kousky, když vycházel z hrdla, "špatnosti je tolik jako hlupáků, a závist, která stojí vždycky nade vším, zničí každého, komu se podařilo získat to, co ona nemohla."

"Nemyslím, že je potřeba propadat zoufalství," řekl jsem mu, když jsem viděl, jak se bije kamenem do prsou, až ho rozbil na kousky. "Já myslím, že všechno, co říkáte, je jisté, ale existuje také jiný druh lidí, kteří mají zájem a na poslední chvíli zachrání to, co stojí za záchranu. Kdyby tomu tak nebylo,jak by se zachránilo tolik cenných věcí, které se zachránily?"

"A víš ty, kolik toho přišlo vniveč?" Řekl, vzal další kámen a jal se jím drásat hruď.

"Budu se snažit něco udělat," řekl jsem, abych ho uklidnil, vždyť vzal další kámen. Ten mi ale hodil na hlavu.

"Co ty můžeš udělat?"

"Je pravda, že do kázání mi zbývá velmi málo času, jenom deset dní. Takže si nemyslím, že bych mohl přikročit k tak rozsáhlému tématu, jako je to, které jste mi právě odhalil."

"Tohle neříkej," velkým skokem mě chytil za nohy a postavil na své ruce.

"Deset dnů je dostatek času, aby sis připravil kázání. Nemusíš vyložit všechny důkazy, stačí, když nastíníš ty nejdůležitější a nejobecnější. Zbytek se bude opírat o samotný základ tvého projevu a lidé ti porozumí. Tohle je nejlepší příležitost, jakou máš, abys mohl říci něco odlišného, co bude všechny zajímat. Využij toho, deset dnů je doba víc než dostatečná. Nebyl snad svět stvořen během šesti dnů? I když také k tomu mám klíč v hieroglyfech, který to popírá... Hned teď se musíš dát do práce."

Náhle se Borunda jako obrovský krtek vnořil do hromady kamení, viděl jsem, jak se země nad oním místem celá třese, a nakonec se po čtvrthodině vynořil s jedním ze svých kodexů pod paží.

"Vezmi to za tento konec," řekl, "a jdi, abys odvinul tu skvělou látku, odkud můžeš načerpat materiál pro své kázání."

Tak pravil a zatímco já jsem držel jeden konec, on pozpátku odcházel a odmotával druhý konec. Už sestoupil z hromady kamení, už překročil údolí a stále rozmotával tu nekonečnou látku. Tak jsem ho viděl, jak se ztrácí mezi pahorky, až nebyl ničím víc než tečkou, která vyskakovala a vydávala dlouhé supění, které pustošilo celý kraj. A já, ve strachu, že uběhne deset dní, které mi zbývaly do kázání, aniž Borunda ukončí odmotávání své pestré látky, vzal jsem svůj konec a nechal ho ležet zatížený dvěma kameny. A co nerychleji jsme odešel jsem z oné propasti. Naposledy jsem viděl Borundu, jak stále běží, pozpátku, až se ztratil v dálce...V každém případě jsem neměl proč otálet: V mé hlavě už uvízla myšlenka.

© Anna Tkáčová
ukázka vyšla v Labyrint Revue č.23-24
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Labyrint

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2045x

Inzerce
Inzerce