Chutnik, Sylwia: Kieszonkowy atlas kobiet

Chutnik, Sylwia
Kieszonkowy atlas kobiet

recenze beletrie zahraniční

Čtyři hrdinky, všechny žijí v jednom činžáku v dělnické čtvrti Ochota. Každá má své trauma, své bolavé místo, svůj rozškrábaný strup, každá tiše trpí, otupěle típe cigaretu o vlastní kůži. Bodá se jehlou pod nehet.


Čtyři hrdinky, všechny žijí v jednom činžáku v dělnické čtvrti Ochota. Každá má své trauma, své bolavé místo, svůj rozškrábaný strup, každá tiše trpí, otupěle típe cigaretu o vlastní kůži. Bodá se jehlou pod nehet.

Černá Máňa je prostá holka z ulice, prodává na bazaru nejdříve hrnce, potom poklady ze smeťáku. Obsesivně uklízí, pucuje klozetovou mísu, jejíž zářivá čistota pro ni znamená pasování na „dobrou hospodyni“. Hodně pije, sama sebe fyzicky trýzní. Touží po dítěti. U popelnic našla kočárek, se kterým teď jezdí. Uvnitř má na kapesníku zaschlý zárodek. To je její děťátko. Paní Marie přežila zkázu Varšavy, znásilňování spolužaček, vyvražďování sousedů, smrt vlastní rodiny. Od té doby se nepohnula z místa. Trpí pocitem viny, stále si klade otázku, proč zrovna ona přežila. Maruška: holčička, která se rozhodla být zlá, malá revolucionářka, uličnice s molotovovým koktejlem v ruce, radikální obdoba Sedmikrásek. A pak je tu ještě jedna hrdinka (?):pannopán Marián, genderově nevyhraněný elegantní stařík, jenž se ve skrytu domova obléká do svatebních šatů, vyšívá dečky, peče cukroví. Kuriózní postavy, jež spojuje nejen místo bydliště a jméno po Panně Marii, královně Polska.

Tato kniha je důsledně „ženská“ – autorkou je žena, vypravěčkou je žena, Bůh je žena (nazývaná familiérně Bozia, Božka), dokonce i čtenářky jsou ženami, vždyť vypravěčka nás nejednou oslovuje - „řekly byste...“, „my samy“ (s. 119). Čtenář mužského pohlaví si tak občas připadá poněkud vyloučený ze hry. Mužský prvek zde občas vystupuje, jenomže v podobě jakési mluvící hlavy bez tváře, papouškující stereotypní machistická klišé. Zkrátka kniha o ženách pro ženy. Tohle ale není žádná Katarzyna Grochola, to je spíš Elfriede Jelinek. Autorka svých hrdinek nijak nelituje, nemazlí se s nimi, a mezi řádky prosvítá pohrdání.

Kapesní atlas žen je vlastně taky knihou o Varšavě, městě s rozškrábanými strupy. Městě, které mělo zmizet z povrchu zemského a málem také zmizelo. Jeho obyvatelé byli systematicky vyvražďováni, ti, co zbyli, byli násilím přesídleni do sběrných táborů. Varšava si své trauma nese jako břímě, kouli na noze. Ještě po padesáti letech se Varšavané (třeba ti z činžáku na Opaczewské ulici) chovají v mnoha ohledech patologicky. A Varšava je přece také žena. Žena, která při svém znásilnění téměř přišla o život.

A tak i jazyk této knihy je samozřejmě jazykem varšavské ulice. Známe ho už dobře z knih Masłowské či Witkowského (ostatně povídka o pannopánovi Mariánovi je podle autorky poctou Witkowského Chlípnicím), zde se však setkáváme s další vlnou literatury, v níž už je tento jazyk samozřejmostí. Chutnik nerozšiřuje hranice možného, jako to dělá Masłowská, ale precizuje, leští brilianty vydolované z podzemních ložisek jinými. Setkáme se tu s veršováním jako v Královnině šavli, kolážemi z uličních popěvků a legend, stylizací vypravěče do reportéra (Chlípnice), zdáním objektivity publicistického textu, které v zápětí naruší proud peprného výraziva.

Stručně řečeno: Kniha Sylwie Chutnik je jistě nejzajímavějším prozaickým debutem uplynulého roku. Její ambice stát se „atlasem žen“ se však zastavila poněkud na půli cesty. Koncepce vyplývající z názvu knihy a podkapitol, koncepce jakéhosi feminária, v němž čtenář listuje jako ve starém herbáři, se zdá být poněkud nepřesvědčivá, jakoby byla naroubovaná na již hotový text, jakoby autorka teprve po napsání čtyř nepříliš rozsáhlých povídek hledala jejich spojovací článek. Přitom by povídky jistě obstály i bez těchto oslích můstků.

Je trochu s podivem, že se letos porota „Pasů“ časopisu Polityka rozhodla udělit pas v kategorii literatura právě Sylwii Chutnik. Dosavadní praxe totiž ukazovala, že se tyto ceny udělují literátům s alespoň dvěma úspěšnými tituly na kontě. Udělení ceny debutantce by mělo svědčit o výjimečných kvalitách jejího textu, ovšem svědčí spíše o tom, že se toho loni v mladé polské próze moc zajímavého neurodilo. Velkou roli v rozhodování poroty zřejmě hrál i fakt, že je Sylwia známou společenskou aktivistkou, angažující se v boji za práva žen a především matek.

Jak už v Polsku v posledních letech bývá zvykem, také Kapesní atlas žen se velmi rychle dočkal divadelního ztvárnění. Premiéru měl 6. března ve varšavském Teatru Powszechném. Představení podle nejnovějších prozaických textů Masłowské, Witkowského či Shutyho se hrají v Krakově, Varšavě i Katovicích, filmová zpracování mají brzy následovat. Zde se však nabízí otázka: je mladá polská próza opravdu tak dobrá, že by bylo škoda její potenciál nevyužít v divadle a dokonce ve filmu, nebo je prostě jen o něco méně jalová než mladé polské drama?

 Sylwia Chutnik: Kieszonkowy atlas kobiet, Ha!art, Krakov 2008

© Jan Jeništa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 76 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2669x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce