Nepveu, Pierre, 2. část

Nepveu, Pierre, 2. část

rozhovor beletrie zahraniční

Pierre Nepveu o zkušenostech s výukou poezie na univerzitě, o vlastní tvorbě a o tom, jak přepsal dějiny quebecké literatury...

 

Jak se básník zabydlí...

Ve druhé části rozhovoru Pierre Nepveu mluví o svých zkušenostech s výukou poezie na univerzitě, o vlastní tvorbě a také o tom, jak přepsal dějiny quebecké literatury...
(první část rozhovoru)

J.Š.: Jste spisovatel a také pedagog – jakou mají tyto dvě vaše role váhu?
P.N.: Obojí se u mě vlastně odjakživa doplňovalo, učit jsem začal velmi brzy, byl jsem ještě hodně mladý, prošel jsem různými univerzitami v Quebeku i mimo, v Otawě, na západním pobřeží. Psaní a živé slovo vidím jako spojité záležitosti. Ve výuce se hodně zaměřuji na procvičování mluveného projevu. Už proto, že se věnuji básnické tvorbě, jsem samozřejmě také vedl hodně kurzů, kde se studenti učili psát básně – a k tomu se hodila i moje zkušenost literárního kritika. Píšu hlavně recenze na poezii, napsal jsem o poezii několik publikací, už doktorskou práce jsem psal o quebeckých básnících.

- Zmínil jste se o „živém“ slově, co přesně jste měl na mysli?
- Já si zkrátka myslím, že mluvit je to samé jako psát. Při obojím můžete pracovat s takřka totožným obsahem. Ale při mluveném projevu máte přímo před sebou skupinu posluchačů, je tu zpětná vazba, můžete dostávat otázky, musíte reagovat na okamžité podněty, je to mnohem živější a napínavé a motivující, nepředvídatelné. I v psané poezii je pro mě velmi důležitý moment promluvy. Při veřejném čtení také zažíváte reakci publika, role hlasu je nesmírně důležitá, váš hlas je něco, co lze těžko nahradit. Zápisem, napsáním básně se hlas básníka vytrácí.

- Podle vás tedy poezie vzniká, aby byla čtena, tedy přednášena autorem, představa, že si čtenář zaleze do koutka a tam se bude těšit z krásných veršů, vám moc nesedí?
- Ne. Báseň je pro mě něco, na čem je nejdříve třeba pracovat, je tam určitě důležitý ten proces, často dlouhý, kdy vzniká psaná podoba básně, musí se vybrousit finální podoba, najít ten správný rytmus, zvuk – ale stále je tu ta perspektiva čtení, přednesu. Když píšu básně, vždycky je nějak slyším.

- Recitujete si básně při psaní, říkáte si je nahlas?
- To nutně ne, ne že bych je tak docela předříkával nahlas, ale nějak je v duchu slyším, spíš si představuji, jak je čtu.

- Co vlastně znamená vyučovat básnickou tvorbu. Dá se psaní básní naučit?
- Je to jistě velmi těžký pedagický úkol. Studenti často přicházejí na univerzitu, aniž by pořádně věděli, co je poezie, vůbec ji neznají, nevědí co to je.

- To možná platí pro literaturu obecně, ne?
- Ne, já opravdu myslím zejména poezii. Přijdou k nám ze střední školy, je jim kolem osmnácti let, mají za sebou spoustu hodin různých kurzů literatury, ale málokdy poezii nějak blíž poznali. I pro jejich učitele je totiž poezie často velmi vzdálená. Já přednáším o kanadské a o quebecké poezii, ale mám i jiné kurzy, jeden se třeba jmenuje „četba básní“. Tam se snažím studenty naučit hledat způsoby, jak číst. Studenty prvního ročníku. Což je pro mě velká výzva.

- Vykládáte studentům i o tom, jak sám píšete? Jak báseň vzniká?
- Jistěže ano. Právě má osobní zkušenost jim může být užitečná, aby pochopili, co poezie je. Jakou roli má rytmus, zvuková stránka, jak složitý proces je napsat takovou báseň. Nemluvím ale jenom o sobě. Přednáším například o Gastonu Mironovi, velkém quebeckém básníku, jehož básně vyšly i v překladech do různých jazyků. A protože se Mironem už leta zabývám, mám také rukopisné verze některých jeho básní. Můžeme tedy se studenty sledovat, jak se báseň vyvíjela, jak ji Miron přepracovával, snažit se pochopit, co ho ke změnám vedlo. A to je moc zajímavé, navíc to výuku oživí.

- Vychází z vašich kurzů hodně nových básníků?
- Vždycky se najde někdo, kdo za mnou přijde se svými pokusy, s rukopisy vlastních básní, chtějí znát můj názor. A pokud se to povede dotáhnout až k nějaké knižní publikaci, mám velkou radost. Takových úspěšných „žáků“ mám samozřejmě víc, zejména v posledních letech se jim daří své básnické debuty i vydat. Pro mě je to zajímavé, a nebudu zastírat, že mi to i přináší velké uspokojení.

- Proslavil jste se pokusem přehodnotit dějiny quebecké literatury – můžete přiblížit, o co šlo?
- Je to vlastně generační otázka, nový pohled na věc. Spisovatelé narození ve dvacátých, třicátých letech v určitém smyslu založili quebeckou literaturu. Protože předtím se mluvilo vždy jen o kanadské francouzsky psané literatuře, koncept byl mnohem širší, méně přesný. Moderní definování quebecké literatury bylo spojené s procesem národního sebeurčení, Quebečané se zkrátka začali považovat za národ, který sice žije uvnitř Kanady, ale má například svá jazyková specifika. Zmíněná generace tudíž vycházela z až nacionalistických tendencí, z potřeby doložit, že jsme tu a že jsme jiní. Já jsem do toho vstoupil později a pokusil jsem se přečíst quebeckou literaturu z nového pohledu: položit důraz hlavně na různorodost. Například v první knize, kterou jsem vydal, v L'écologie du réel, jsem celou jednu kapitolu věnoval spisovatelům, které jsem nazval „migrujícími“, šlo sice o emigranty, přistěhovalce, ale já chtěl položit důraz hlavně na tu migraci, přesídlení, cestu. Ale sledoval jsem i jiné básníky, třeba zmíněného Gastona Mirona, který byl a je považován za národního básníka, jehož poezie souzní s potřebou quebeckého sebeurčení. Já jsem se ho snažil číst i jinak, nesnažit se akcentovat jen tu tematiku rodné země, národa, ale vidět ho i jako básníka, kterého fascinovala cizost, ticho, jehož tvorba je zkrátka mnohem pestřejší, bohatší a nemůže být omezena jen na představu jakéhosi národního pěvce. A další aspekt, kterému jsem se hodně věnoval, je vztah Quebeku k Americe. Quebek je totiž historicky, kvůli své jazykové izolovanosti, v americkém prostoru menšinou, a často je v souvislosti s Amerikou popisován jako cizí, nepřátelský. Anglosaská Amerika, tedy Spojené státy a Kanada, byla prostě jiná, to je pravda, to nelze popřít. Ale zároveň je tu také do jisté míry následek téhle situace, že jsme se viděli jako Francouzi v Americe, spíš než abychom se považovali také za zástupce kultury Nového světa, kteří mají například i určité vztahy s místním obyvatelstvem... velká část obyvatel z Quebeku se třeba vystěhovala do „anglické“ Kanady, do USA, takže skoro všude po Severní Americe najdete seskupení francouzsky mluvících lidí. A já se v další knize, Intérieurs du Nouveau Monde, snažím nově popsat vztah Quebeku a Ameriky, čtu quebecké texty, ale i kanadské a americké, a hledám v nich i tento jiný pohled na věc. Kritici potom můj přístup nazvali jako přehodnocení literárních dějin. Ale třeba dodat, že v tom také nejsem sám, bylo a je nás víc, kdo se snažíme jít proti přežitým stereotypům výkladu dějin a literatury.

- Změnila se quebecká poezie od doby, kdy jste ji takto v osmdesátých a devadesátých letech popsal?
- Řekl bych, že z quebecké poezie už nacionalismus naprosto vymizel. I když implicitně jsme si samosebou všichni dobře vědomi jakési sounáležitosti – psát v Severní Americe francouzsky je přece jenom do značné míry výjimečné, nenormální. Ale obecně se básníci obracejí k věcem výhradně osobním, pak také ke vztahu ke společnosti, jež je obklopuje, anebo je zajímá svědomí dnešního světa: píší o tom, co se děje všude ve světě, nějak to reflektují – to jsou dnes velmi častá témata, třeba role, jakou má v současnosti násilí. Quebec jako takový je upozaděn. Někteří kritici to dokonce definovali, a nezbývá než s nimi souhlasit, že básníci směřují svou pozornost nikoli už k vlastní zemi, ale k okolní krajině. Opravdu, když už se dnes mluví v nějakém díle o zemi, o vlasti, pak je brána z úhlu skutečného, dostupného záběru: popisuje se ten výsek země, který se nabízí k pozorování, který obsáhneme pohledem. Patrné je také zaměření na daný okamžik...

- O čem dnes píšete nejčastěji vy?
- Já jsem třeba nedávno vydal sbírku Lignes aériennes (Letecké linky), kde hodně popisuji krajinu, ale zároveň je to také příběh jednoho letiště, které plánovali megalomansky rozšířit, a nakonec se ruší.

- Ruší?
- Je to smutná, ale v Kanadě velmi známá historie: letiště Mirabel se vláda rozhodla zrenovovat a zvětšit, staré letiště bylo zachováno jen pro místní lety a stavělo se nové, které se mělo stát obrovským mezinárodním letištěm. Jenomže se úplně zapomnělo na infrastrukturu, nikoho například nenapadlo vybudovat vlakové spojení, které by propojilo nové letiště s Montrealem, dokonce ani dálnici nepostavili, prostě tragédie. V Kanadě se tohle někdy stává, mezi Kanadou a Quebekem dochází k rozporům zaviněným dvoustupňovým řízením, kanadská a quebecká vládá plánují každá nezávisle... to byl určitě také významný faktor. A tak to projektované veliké letiště postupně upadalo, procházelo jím stále méně cestujících, a dnes je už úplně zavřené. Jako autora básnické sbírky mě celá ta věc zajímala také z pohledu místního obyvatelstva – ti lidé měli půdu, ze které žili, jejich farmy ale byly vyvlastněny, oni se museli přestěhovat... Dotklo se to i mně osobně, protože moji prarodiče pocházejí přesně z toho místa.

- Takové zásadní změny v životě lidí, a to všechno vlastně pro nic za nic? Tu záležitost jste tedy popsal až dodatečně?
- Ano, přesně tak. Všechno to bylo zbytečné... Začal jsem psát, když ještě letiště nebylo zavřené nadobro, ještě provozovalo charterové lety, ale všichni už tušili, jak se to bude vyvíjet dál. A dnes došlo k dalšímu paradoxu, totiž že staré letiště, odkud je to do města mnohem blíž, zažívá velký rozmach. A najednou praská ve švech... Lidé ve městě si začínají stěžovat na zvyšující se hluk, a někde tam daleko v polích je nové prázdné letiště...

- Takže námětem vaší sbírky je smutek ze špatně řízeného pokroku, beznaděj lidí, kterých se ta záležitost přímo dotkla?
- Ano, je to celé dost depresivní, ale zároveň tam je i určitá naděje: část těch pozemků v okolí letiště byla zase původním vlastníkům vrácena...

- Vy ale nepíšete jen básně, publikoval jste i romány... Jaká byla vaše cesta k próze?
- Ano, vydal jsem dva romány. Má poezie prostě byla čím dál narativnější, najednou jsem měl nutkání rozvinout své psaní víc, pustit se do románu. Je tam určitý podíl autobiografie, žil jsem tehdy po jistou dobu na západním pobřeží, u Tichého oceánu, strašně daleko, nějakých sedm tisíc kilometrů od Montrealu, kde jsem se narodil. A to pro mě byla velmi důležitá zkušenost. Byl tam i jistý milostný příběh, který se špatně skončil, a tak nějak ta kniha začala vznikat. Zároveň je takovým ohledáním celého kanadského území, popisuji tam cestu z Vancouveru až do Montrealu, pak také nabízí můj pohled na západní pobřeží, kde je to velmi jiné, asi jako je Kalifornie jiná než celé Spojené státy. Pokrok tam jde hodně rychle kupředu, způsob života je odlišný, máte příležitost poznat celý ten multikulturní svět.

- V jedné eseji přirovnáváte místa ke stránkám v knize...
- Máte asi na mysli mou knihu Lectures des lieux. Když se mluví o Americe, většinou se každému evokuje nezměrný prostor, velké vzdálenosti, které je nutno překonávat – a já jsem měl potřebu popsat svůj důvěrný vztah k určitým místům. Může to být třeba město, já mám například velmi silný vztah k Montrealu, kde jsem vyrostl, Montreal je z uměleckého, z kulturního hlediska strašně zajímavé místo. Stejně důležité mohou být i určité kraje či krajiny. V té knize připomínám i dílo vybraných spisovatelů. Třeba quebecký autor Pierre Morency se vydává se na jedno určité místo, kde vidí přelétat všechny stěhovavé ptáky – pro něho se dané místo stává stanovištěm pozorování, výzkumu, ale také vlastního usebrání, rozjímání... A to je třeba vidět v kontrastu k tomu, jak naše životy ovládají média, jak často nás nutí, abychom se virtuálně přemístili úplně jinam, než kde právě spočíváme, kde žijeme. Spousta míst se pak stává hluchými, vlastně jako by neexistovala, nevnímáme je – a může to být třeba naše čtvrť, okolní krajina. Abych se vrátil k vaší myšlence, každé místo, které si osvojíme, kde se zabydlíme, je něco jako přečtená stránka. Když píšu báseň, přisvojuji si určitý prostor, zabydluji se v té básni a v tom prostoru, dá se říct, že svou básní si pro sebe zabírám určité místo.

Děkuji mockrát za rozhovor.

© S Pierrem Nepveu rozmlouvala Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2540x

Inzerce
Inzerce