Delerm, Philippe: První lok piva a další drobné radosti

Delerm, Philippe
První lok piva a další drobné radosti

ukázka beletrie zahraniční

Ani kuchyňský nůž, samozřejmě ani vyhazovák pro darebáka. Ale taky žádná rybička. Řekněme takový klasický Opinel č. 6 anebo Laguiole. Nůž, jaký by třeba mohl mít hypotetický, dokonalý děda.

Philippe Delerm: První lok piva a další drobné radosti, přel. Tomáš Kybal, Garamond, Praha 2008, 174 stran

Nůž v kapse
Ani kuchyňský nůž, samozřejmě ani vyhazovák pro darebáka. Ale taky žádná rybička. Řekněme takový klasický Opinel č. 6 anebo Laguiole. Nůž, jaký by třeba mohl mít hypotetický, dokonalý děda. Nůž, který by si zastrčil do čokoládově hnědých manšestráků s širokými vroubky. Nůž, který by si vytáhl z kapsy při obědě, napichoval by na něj plátky salámu, pomalu by jím loupal jablko s pěstí sevřenou těsně u čepele. Nůž, který by zavřel rozmáchlým, obřadným gestem po kávě ve skle – a to by pro každého znamenalo, že je třeba se znovu pustit do práce.

Takový nůž by vám připadal báječný, když jste byl kluk: nůž na luk a šípy, nůž na vyrobení dřevěného meče s jilcem vyřezávaným v kůře – a takový nůž by vašim rodičům připadal příliš nebezpečný, když jste byl kluk.

Ale nůž k čemu? Když už nejsme v čase toho dědy a už nejsme kluk. Takže virtuální nůž, navíc s tímhle komickým alibi:

„Ale ano, ten může posloužit na spoustu věcí, na procházce, při pikniku i na kutění, když není nářadí…“

Dobře cítíme, že neposlouží. V tom to potěšení není. Absolutní potěšení egoismu: krásná zbytečná věc z teplého dřeva či z hladké perleti, s kabalistickým znakem na čepeli, který je pro opravdové zasvěcence: ruka s korunkou, deštník, šperhák, včela na střence. Ach ano, i snobismus je příjemný, když se váže k tomuto symbolu prostého života. V době faxu je to rustikální přepych. Předmět zcela sám o sobě, který zbytečně boulí kapsu a který čas od času vytáhneme, nikdy abychom ho použili, ale abychom se ho dotýkali, dívali se na něj pro blažené potěšení z otvírání a zavírání. V této neodůvodněné přítomnosti spí minulost. Na pár okamžiků se člověk cítí zároveň bukolickým dědou s bílým knírem i klukem u vody ve vůni bezu. Když otevíráme a zaklapáváme čepel, nejsme už mezi oběma věky, ale v obou zároveň – v tom tkví tajemství nože.

Krabice zákusků v neděli dopoledne
Jednotlivé kousky, samozřejmě. Jeden kávový větrník, jednu trubičku, dva jahodové dortíky, jeden lístkový řez… Až na jeden nebo dva zákusky už se ví, co kdo dostane – ale který bude ten navíc pro mlsouny? Beze spěchu probíráme jména. Za pultem prodavačka s kleštičkami na dortíky poslušně vychází vstříc vašim přáním; neprojevuje netrpělivost, ani když musí vyměnit karton – lístkový řez se už nevejde. Tácek je velmi důležitý, plochý, čtverhranný, se zaoblenými vyvýšenými okraji. Bude tvořit pevný podstavec křehké stavby ohrožené osudem.

„To bude všechno!“

Pod obratnýma rukama prodavačky tácek vpluje do pyramidy růžového papíru, vzápětí ovázané hnědou mašličkou. Během placení a vracení drobných člověk drží balíček za spodek, ale jakmile je za dveřmi krámu, uchopí ho za šňůrku a nese ho trochu od těla. Tak se to dělá. Nedělní cukrářské zákusky se mají nosit, jako když se drží kyvadlo. Člověk kráčí bez nadutosti i falešné skromnosti, jako když proutkař vykonává své tajemné obřady. Není směšný takový zkroušený, slavnostně vážný výraz jednoho ze tří králů? Ale ne. Vábí-li nedělní chodníky k procházce, má na tom svůj podíl i balíček na mašličce – stejně jako tu a tam pórek vyčuhující z nákupní tašky.

S krabicí dortíků v ruce člověk vypadá jako profesor Hluchavka z Tintinových dobrodružství – jak se sluší vypadat, pokud máme důstojně čelit rozruchu na ulicích po nedělní mši mezi závany vůní ze sázkových kanceláří, kávy a tabáku. Ty milé rodinné neděle, milé dávné neděle, milé dnešní neděle, čas se houpe jako kadidelnice na hnědé šňůrce. Jen trochu cukrářského krému poskvrnilo vršek kávového větrníku.

Loupání hrášku
Stává se to téměř vždy v té plané dopolední hodině, kdy se čas nechýlí k ničemu. Hrnky a drobečky od snídaně jsou zapomenuty, vůně oběda bublajícího na plotně ještě daleko, kuchyň je úplně klidná, vypadá téměř abstraktně. Na voskovaném ubruse leží jen obdélník novin, hromada hráškových lusků, mísa.

Člověk nikdy nepřichází ve chvíli, kdy se s vylupováním začíná. Náhodou procházel kuchyní na zahradu nebo se podívat, jestli přišla pošta…

„Můžu ti pomoct?“

Samo sebou. Člověk může pomoct. Může se posadit k rodinnému stolu a naráz nalézt ledabylý rytmus vylupování hrášku, uklidňující, jakoby odpočítávaný nějakým vnitřním metronomem. Vylušťovat hrášek je snadné. Stačí zatlačit palcem na štěrbinku lusku a on se poslušně otevře, nabídne. Některé, méně zralé, jsou zdrženlivější – tehdy musíme nehtem ukazováčku zelenou slupku roztrhnout, až ucítíme vlhkou, hutnou dužinu těsně pod falešně pergamenovou slupkou. Pak se kuličky jedním prstem shrnou. Poslední bývá maličká. Často je člověk v pokušení ji rozkousnout. Není to dobré, trochu hořké, ale svěží jako kuchyň v jedenáct hodin, kuchyň studené vody a očištěné zeleniny – hned vedle u výlevky se na utěrce dosušuje několik lesklých, nahých mrkví.

Hovor neodsýpá nijak rychle, je spíše přerývaný, a i zde jako by hudba slov přicházela zvnitřku, poklidná, důvěrně známá. Chvílemi člověk vzhlédne, aby se na konci nějaké věty podíval na druhého; ale ten musí zůstat se skloněnou hlavou – tak je to dáno. Mluví se o práci, plánech, únavě – žádná psychologie. Při vylušťování hrášku se nemá vysvětlovat, ale nechat se unášet, lehce proti proudu času. Byla by to práce tak na pět minut, ale je pěkné si to prodloužit, zpomalit dopoledne, lusk po lusku s vykasanými rukávy. Ponoříme ruce do vyloupaných kuliček plnících salátovou mísu. Je to příjemné; přesýpající se obliny vypadají jako hebká zelená voda, až se divíme, že nemáme mokré ruce. Po dlouhém tichu jasné, blažené spokojenosti se ozve:

„Už bude třeba jen dojít pro chleba.“

Dát si portské
Je to hned od počátku pokrytecké:

„Tak tedy kapku portského!“

Říká se to s nepatrnou zdrženlivostí, rezervovanou vlídností. Samozřejmě že nepatříme k morousům, kteří odmítají jakýkoli aperitiv na povzbuzení chuti. Ale v našem „tak tedy kapku portského“ zaznívá spíše ústupek než nadšení. Odehrajeme svůj part, ale úplně maličko, mezza voce, pokradmu.

Portské se nepije, to se usrkává. Nejen kvůli jeho sametové hustotě, ale také kvůli spořivosti stavěné na odiv. Zatímco se ostatní oddávají triumfální, ledové hořkosti whisky či martini s ginem, my se kocháme vlažností staré dobré Francie, ovocnou příchutí farské zahrady, staromódní sladkostí – jen co by slečně zrůžověly tváře.

Obě dvě „o“ v mazlivém francouzském „porto“ se táhle kutálejí na dně černé láhve. Porto se převaluje v temném zálivu a hrdě vypíná hruď jako španělský kavalír. Církevní šlechta, stroze přísná, avšak se zlatými prýmky. Ale ve sklence se černá mění v pouhý pojem. Je jako sladká láva, spíše granátová než rubínová, kde se zrcadlí příběhy s nožem, slunce pomsty a hrozba klášterem pod ostřím dýky. Ano, veškeré násilí, leč uspané obřadem malé sklenky, moudrostí nesmělých usrknutí. Vypálené slunce, tlumený třpyt. Perverzní chuť mdlého plodu, kde utone bezuzdnost i třpyt. Při každém doušku stoupá portské k horkému prameni. Je to potěšení naruby, které rozkvétá nevhod, když střídmost začne být záludná. Při každém vnoření jazyka do červené a černé silněji stoupá těžký samet. Každý doušek je lež.

Vůně jablek
Vejdete do sklepa. A hned vás to sebere. Na roštech – převrácených lískách – tam leží vyrovnaná jablka. Nemyslel jste na ně už dávno. Neměl jste vůbec chuť nechat se zaplavit takovým duševním hnutím. Ale co se dá dělat. Vůně jablek je tříštivá vlna. Jak jste se mohl tak dlouho obejít bez tohoto nakyslého, sladkého dětství?

Scvrklé plody jsou určitě lahodné se svou falešnou suchostí, kde jako by každá vráska ukrývala chuť ovocného želé. Ale nechce se vám je jíst. Hlavně nepřeměnit kouzelnou moc vznášející se vůně v pojmenovatelnou chuť. Jestli to voní, jestli to páchne? Ale ne. Je to něco víc… Vnitřní vůně, vůně lepšího já. Je v tom zavřený školní podzim. Fialovým inkoustem se škrábou na papír tlusté čáry, tenké čáry. Déšť bubnuje do oken, večer bude dlouhý…

Ale vůně jablek je víc než minulost. Člověk myslí na dávné časy, protože vzpomínka na zatuchlý sklep, na temnou půdu je tak rozlehlá a intenzivní. Ale znamená to fyzicky se vrátit a žít tam, stát tam. Máte za sebou vysokou trávu a vlhkost ovocného sadu. Před sebou jakoby teplý závan, zachycený ve stínu. Vůně nabyla všech odstínů hnědé, všech odstínů červené s trochou kyselé zeleně. Vůně vydestilovala hebkost slupky, její nepatrnou vrásčitost. Se suchými rty již víme, že tuto žízeň nelze uhasit. Kousnutím do bílé dužiny by se nic nespravilo. Museli bychom se stát říjnem, udusanou hlínou, klenbou sklepa, deštěm, čekáním. Vůně jablek je bolestná. Je to vůně silnějšího života, pomalosti, jakou si už nezasloužíme.

Croissant na chodníku
Probudil jste se první. Obléknete se opatrně jako indiánský stopař, proklouznete z místnosti do místnosti. Vchodové dveře otevřete a zavřete s pečlivostí hodináře. A je to. Jste venku, v růžově lemovaném modrém ránu: nevkusná kombinace nebýt chladu, který všechno očistí. Při každém výdechu vyfouknete obláček páry: existujete, svobodný a bezstarostný, na chodníku v časném ránu. Ještě že je pekárna trochu daleko. Jako Kerouac s rukama v kapsách jste všechno předběhl: každý krok je svátek. Přistihnete se, že kráčíte po okraji chodníku jako za dětských let, jako by záleželo právě na tom obrubníku, na okraji věcí. Tahle výprava je čistý čas, čas vyfouknutý dnu, když všichni ostatní spí.

Téměř všichni. Tamhle musí samozřejmě teple svítit pekárna – svítí sice zářivka, ale představa tepla jí dodává jantarový odlesk. Výloha je jaksepatří zamžená, když přicházíte, i pozdrav je patřičně radostný, takový si pekařka schovává jen pro první zákazníky – spiklenectví rozbřesku.

„Pět croissantů a jednu křupavou, ne moc vypečenou bagetu!“

Vzadu se vynoří pekař v pomoučeném tílku a pozdraví vás, jako se zdraví hrdinové jdoucí do bitvy.

A jsme zpátky na ulici. Dobře to cítíme: cesta zpátky už nebude stejná. Chodník je méně svobodný, trochu změšťáčtěl tou bagetou zastrčenou pod paží a sáčkem s croissanty, který držíme v druhé ruce. Ale vytáhněme si jeden croissant. Těsto je vlažné, skoro měkké. Takové drobné mlsání v zimě při chůzi – a jako by se zimní ráno stávalo vnitřkem croissantu, jako by se člověk sám stával pecí, domem, útulkem. Jdete pomaleji, celý prostoupený zlatavou barvou, aby prošel modrou, šedou, vyhasínající růžovou. Den začíná a to nejlepší už je za námi.

Bzukot dynama
Ten drobný šelest, kolečko, které brzdí, přede a tře se o kolo. Jak dlouho jste si již nevyrazil po půlnoci na kole! S troubením projelo kolem auto, tak si člověk vybaví staré gesto: naklonit se dozadu a klátivou levičkou stisknout páčku – samozřejmě dostatečně daleko od drátů. To blaho, když se přístroj podobný lahvičce na mléko poslušně přivine k ráfku. V tenkém žlutém kuželi světlometu noc okamžitě celá zmodrá. Ale jde o tu hudbu. Tiché, uklidňující frr frr jako by nikdy nepřestalo. Člověk se stává vlastní elektrárnou poháněnou pedály. Takhle nebzučí kolo narážející na zkřivený blatník. Ne, gumová přilnavost pláště k vroubkované čepičce dynama nevyvolává ani tak pocit překážky jako spíš blahodárné neohrabanosti. Okolní krajina usíná za pravidelného drnčení.

Tehdy se v mysli vynoří rána z dětství, cesta do školy se vzpomínkou na mrznoucí prsty. Letní večery, když se jezdilo pro mléko do sousedního statku – s kontrapunktem pohupování plechové bandasky poskakující na řetízku. Rozbřesky cestou na ryby se spícím domem za zády a s lehkými bambusovými pruty narážejícími do sebe. Dynamo vždy otevírá cestu ke svobodě, jakou lze vychutnat v téměř šedé, lehoučce nafialovělé tmě. Je dělané na pomaličké šlapání, rozumné, pozorné k průběhu vzduchového ústrojí. S dynamem se člověk pohybuje plynule, tempem větrného motoru, který jakoby nic přemílá cesty paměti.

Inhalace
Ach! Ty drobné dětské choroby, které vám dopřejí pár dní zotavování v posteli při četbě Čtyřlístku! Bohužel jak člověk stárne, radosti nemoci se stávají vzácnějšími. Samozřejmě je tady grog. Dát si pěkně pořádný grog a přitom se nechat litovat je skvělá chvíle. Ale ještě vybranější je možná rozkoš z inhalace.

Člověk se k tomu neodhodlá hned. Zdálky se zdá inhalace hořká, jaksi škodlivá. Připomíná kloktadla, po nichž zůstává v ústech mdlá, měděná pachuť. Ale pak je vám opravdu zle, máte těžkou, zalehlou hlavou. Náhle se zdá, že zlepšení by mohlo přijít z kuchyně. Ano, u sporáku, u dřezu, u ledničky vám může nějaká funkční jednoduchost ulevit. Lahvička s inhalačním olejem stojí na poličce vedle sáčků s lipovým odvarem a čajem. Na etiketě nějaký staromódní obličej z profilu s rozkoší nasává spirálu sněhobílého dýmu. A to rozhodne: dojem, že navážeme na starobylý rituál.

Dá se ohřát voda. Dříve jsme mívali inhalátor z umělé hmoty, jeho dvě části do sebe nikdy pořádně nezapadaly a zůstávaly po něm kruhy pod očima. Dalo se při tom dokonce i číst, pokud se kniha držela trochu dál. Ale teď je přístroj ztracený a je to ještě lepší. Stačí nalít vroucí vodu do mísy a přidat tam lžíci zlatavé průsvitné tekutiny, z níž, sotva se rozlije, začne stoupat zelenavý obláček barvy vyloupaného hrášku. Přes hlavu se přehodí ručník. A je to. Cesta začíná a člověk je pohlcen. Zvnějšku vypadá podle všeho jako někdo, kdo se zdravě léčí, mechanicky a poslušně. Uvnitř je to něco jiného. Mozek je přemožen jakýmsi měknutím a brzy se pohroužíte do zmatené vlhkosti. Na spáncích vyráží pot. Ale vše se odehrává uvnitř. Pravidelné, hluboké dýchání, zdánlivě vedoucí k metodickému uvolnění dutin, vás zasvětí do zvrhlé moci inhalačního oleje. Dokonale nehybný rozkošně bloudíte s gesty obojživelného rozmachu bledou džunglí jemně zeleného jedu. Z páry vzniká voda, z vody vzniká pára. Rozplýváme se v pomíjejícnosti a brzy v malátnosti. Hned vedle, z velké dálky, přicházejí z prostého světa zvuky připravovaného jídla. Ale člověk ponořený do páry vnitřních horeček už nechce zvednout závoj.

Skoro by se dalo jíst venku
Jde o to „skoro“ a o podmiňovací způsob. Najednou to vypadá jako pošetilost. Je sotva počátek března, celý týden byl samý déšť, vítr a plískanice. A pak to přijde. Od rána svítí slunce s matnou intenzitou, klidnou silou. Oběd je hotový, stůl prostřený. Ale i uvnitř se všechno změnilo. Pootevřené okno, zvuky zvenčí, ve vzduchu se vznáší něco lehkého.

„Skoro by se dalo jíst venku.“ Ta věta přijde vždy ve stejný okamžik. Těsně předtím, než se sedá ke stolu, když se zdá, že už se to nedá přehodit, když jsou syrové zeleninové přílohy už na ubruse. Moc pozdě? Budoucnost bude, jakou si ji uděláte. Bláznovství vás možná přiměje, abyste se vrhli ven, horečně přetřeli hadrem zahradní stůl, nabídli svetry, usměrňovali pomoc, kterou každý s nešikovnou bujarostí nabízí, různé vzájemně si odporující přesuny. Anebo se smíříte s obědem v teple – židle jsou příliš vlhké, tráva tak vysoká…

To je jedno. Důležitý je okamžik, kdy se pronáší kouzelná větička. Skoro by se dalo… Život v podmiňovacím způsobu je prima, jako kdysi při dětských hrách: „Jako že ty bys byl…“ Vymyšlený život, který převrací jistoty na hlavu. Život jakoby: na dosah ruky, tak svěží. Skromný vrtoch, díky němuž si dokážeme vychutnat převrácené domácí zvyklosti. Závan moudrého bláznovství, který vše mění, a přitom nezmění nic…

Někdy se řekne: „Asi by se ještě nedalo…“ A to je žalostná věta vyrovnaných dospělých, kterým zůstal v Pandořině skříňce jen stesk. Ale někdy se podaří popadnout den v nejistém okamžiku různých možností, ve vratkém okamžiku poctivého váhání, aniž se vahadlo předem nasměruje. Jsou dny, kdy by se skoro dalo.

Jít na ostružiny
Na takovou procházku se chodí se starými přáteli koncem léta. Přichází už skoro návrat do školních lavic, za pár dní všechno znovu začne; takže taková polední toulka, ze které už je cítit září, je fajn. Není potřeba zvát se nebo společně obědvat. Stačí brnknout v neděli po poledni:

„Nepůjdete na ostružiny?“

„No ne, právě jsme vám to chtěli navrhnout!“

Chodí se vždycky na stejné místo, po cestičce na kraji lesa. Ostružiní je rok od roku hustší, neproniknutelnější. Listy jsou matně zelené, temné, šlahouny a trny mají přesně ten odstín vinné sedliny jako žebrovaný papír, do jakého se balí knihy a sešity.

Každý má plastovou krabici, kde se ostružiny nerozmačkají. Začíná se trhat nijak překotně, ale také nijak ukázněně. Dvě tři sklenice zavařeniny budou stačit, vychutnají se hned při podzimních snídaních. Ale největší potěšení je ze sorbetu. Z ostružinového sorbetu, který si uděláte ještě ten večer – v té ledové sladkosti spí nejposlednější slunce plněné temnou svěžestí.

Ostružiny jsou malé, zářivě černé. Ale při sbírání radši ochutnáte ty, co mají ještě pár červených zrníček a nakyslou pachuť. Za chvíli máte ruce samý černý flíček. Otíráte si je jakž takž do žloutnoucí trávy. Na okraji lesa začínají kapradiny reznout, ohýbají se a padají na světle fialové perličky vřesu. Mluví se jen tak o všem možném. Děti začínají být vážné, vykládají o svých obavách i přáních, aby měly toho či onoho učitele. Neboť začátek školního roku řídí děti a pěšina s ostružinami chutná školou. Cesta je povlovná, sotva trochu zvlněná: je to cesta na popovídání. Mezi dvěma přeháňkami září omyté slunce ještě teple. Sklidili jsme ostružiny, sklidili jsme léto. V malé zatáčce u lísek sklouzneme do podzimu.

První lok piva
Jen na tom prvním záleží. Ostatní, čím dál delší, čím dál bezvýznamnější, už jsou jen zteplale pastózní, protivně hojné. Možná až poslední hlt znovu získává jakousi moc díky rozčarování z konce…

Ale ten první lok! Lok? Začíná to dávno před polknutím. Nejdřív na rtech šumivé zlato, svěžest zvýrazněná pěnou, pak se po patře pomalu rozlije nahořklé blaho. A jak se ten první lok zdá dlouhý! Rovnou ho polykáme, s falešně pudovou lačností. Ve skutečnosti je všechno dáno: množství, takové to ani moc, ani málo, jež představuje ideální počátek; okamžité blaho, zdůrazněné povzdechem či mlasknutím, nebo naopak tichem, které si s nimi nezadá; klamný pocit potěšení otevírajícího se do nekonečna… Přitom už to ale víme. To nejlepší je za námi. Odložíme sklenici, a dokonce ji na tácku trochu odstrčíme. Kocháme se barvou – falešný med, chladné slunce. Hotový rituál rozvážnosti a očekávání, jímž bychom chtěli ovládnout zázrak, který uniká, sotva k němu došlo. S uspokojením čteme na boku sklenice přesné jméno piva, které jsme si objednali. Ale nádoba i obsah se mohou zkoumat a odkazovat na sebe navzájem až donekonečna, nic už se nezopakuje. Chtěli bychom uchovat tajemství čistého zlata a uzavřít je do receptů. Ale u bílého stolku postříkaného sluncem uchová zklamaný alchymista jen vnější znaky a pije čím dál víc piva s čím dál menším potěšením. Je to hořké blaho: člověk pije, aby zapomněl na první lok.

Překlad Tomáš Kybal
ukázka je z knihy Philippe Delerma První lok piva a další drobné radosti
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Garamond

Diskuse

Vložil: , 23.06.2009 20:32
Delerm, Philippe: První lok piva a další drobné radosti
Pane Kybal - k vašemu překladu Uteč rychle a vrať se pozdě - str.203 nahoře má být zřejmě osmdesát (quatre-vinq) a ne dvacet čtyři (vinq quatre)...? Jinak skvělý překlad,děkuji. Jan Burian,Libušina 1288,Roudnice n.L.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2575x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce