Kožiak, Rastislav; Nemeš, Jaroslav (ed.): Svätec a jeho funkcie v spoločnosti

Kožiak, Rastislav; Nemeš, Jaroslav (ed.)
Svätec a jeho funkcie v spoločnosti

recenze náboženství

Předností sborníku je jeho tematická určitost. Pořadatelé se snažili v souboru otištěných příspěvků hledat odpověď na otázku, co znamenal a co znamená pro dnešní společnost světec. Potřebujeme se vůbec k tomuto pojmu vracet? Co nám říká pohled do minulosti?

Svätec a jeho funkcie v spoločnosti, I-II, (edd.) Rastislav Kožiak – Jaroslav Nemeš. Bratislava, Chronos 2006, 440 + 332 s., ilustrace. ISBN 80-89027-19-9; 80-89027-20-2.

 Posoudit význam a úroveň vědeckých sborníků je vždy obtížné. Shromážděny pod společným titulem („logem“) představují příspěvky z širokého spektra humanitních oborů, statě různého zaměření, reprezentace různých vědeckých metod. Nejinak tomu je i u dvousvazkového sborníku Svätec a jeho funkcie v spoločnosti, obsahujícího padesát studií pronesených v roce 2006 na stejnojmenné konferenci v Banské Bystrici, klenoucích se od starověku po moderní dějiny, od filologie po religionistiku.
         
Bylo by na místě podat výčet autorů a připojit i seznam institucí, kde působí.[1] Vzhledem ke čtenářům Listů filologických se však dotknu jen několika vybraných příspěvků směřujících k starším dějinám.
           
Petr Kitzler (Praha – Olomouc) věnoval svou studii „Passio Perpetuae a Acta Perpetuae: Mezi tradicí a inovací“ (I, s. 27-37) druhému nejstaršímu textu z okruhu passiones, podávajících svědectví o mučednické smrti raných křesťanů. O textu, který nemá jednoduchou strukturu a pravděpodobně se opírá o vlastní záznamy (ipsissima verba) mučednice, vzdělané mladé ženy, je k dispozici bohatá literatura, která však dosud tápe v otázce možného redaktorského přispění Tertullianova. V textu nalezneme stopy raných eschatologických představ, ale Kitzlerův pohled směřuje jinam. Zdůrazňuje antropologické akcenty (vztah k dítěti a otci) a Perpetuino postupné vypořádání se s okolním světem, které vedlo k vzrůstajícímu náboženskému sebevědomí. Odhodila svou ženskost (nikoli však cudnost) a do arény vstupuje, pevna ve víře, jako „defeminizovaná“ bytost, jako muž (Pass. Perp. 10,7: Et expoliata sum et facta sum masculus). Kitzler sleduje její emoce, drama, které prožívala, vše, co překračovalo tradice hodnotových hierarchií. Jako filologovi mu neunikly paralely k antickému románu a pozdější vývoj textu (delší Passio, známá i z řeckého překladu, je starší než Acta brevia Perpetuae et Felicitatis, dochovaná ve dvou verzích a datovatelná do 5. – 6. století). Příběh se schematizoval, původní bezprostřednost mizí, osobnost mučednice se vytrácí. Provokativnost textu uhlazují vlivy rétoriky i ohledy na křesťanské edukativní poslání. Hrdinové se idealizují, prosazují se požadavky žánru. Kitzler však neulpívá na popisu, ale postupuje ve svých úvahách dále. Je „novost“, rozchod s tradicí, podhoubím možné heterodoxie a konzervování „tradic“ atributem ortodoxie? Sám si však uvědomuje úskalí každého zobecnění. Starší Passio Perpetuae byla textem inovativním, v starokřesťanské literatuře bezprecedentním, ale její novátorství nebylo později jako heterodoxie pociťováno. Text se postupně „normalizoval“ (Acta brevia) a jeho původní „novost“ se přetavila v paradigma martyrologické literatury. Je povzbuzující, že Kitzler chápe texty v pohybu a dovede nad nimi přemýšlet v širších souvislostech.
           
Smysl pro pohled z širší perspektivy demonstruje i historik Marek Babic (Ružomberok), který se ve studii „Svätec v 4. storočí“ (I, s. 39-53) zabývá vztahem společnosti a církve při kreaci světců 4. století. Již tehdy se rodila potřeba rozrůznění (kategorizace), směřující k vytvoření typu mučedníka, intelektuála, organizátora a askety. Babic vysvětluje jejich funkci jako modelu a racionálně odhaluje prostředky, jimiž se církev potřebovala zviditelnit a upevnit svou prestiž.
           
Důležitým příspěvkem je i stať znamenité znalkyně „temných staletí“ Jarmily Bednaříkové (Brno) „Úloha světce v společnosti 5. – 8. století“ (I, s. 55-68). Pojednává o roli světců v kontextu požadavků jejich doby a na příkladu legend ukazuje, jak se pohled na úlohu světce a jeho funkce vyvíjel. Nejsem si však jist, zda je možno reálně poznat a posoudit význam osobností, které měly být příkladem a předmětem hagiografické úcty. Nejde o málo, jde o postoj k hagiografii jako literatuře. Bednaříková má sklon v hagiografických příbězích vidět reálný odraz příkladného působení reálných osobností a umenšovat vliv žánru. Není však legenda především čtením o zbožném životě, které nepotřebuje věrohodné odkazy k realitě, ale zato staví na účinných a osvědčených topoi, prověřených tradicí? Bednaříková však správně postřehla, že v hagiografických textech můžeme sledovat řadu stop přežívajícího polyteismu a magických praktik, které se v „temných staletích“ jakoby vracely k víře v apotropaické bytosti, dosažitelné jen pomocí rituálních obřadů, bez ohledu na sdílené křesťanské hodnoty.
           
Z jiných „starších“ témat je zajímavá práce věnovaná christianizaci východních území francké říše. Upozorňuji tak na stať Rastislava Kožiaka (Banská Bystrica) „Christianizácia Avarov a Slovanov na strednom Dunaji“ (I, s. 121-147), která sleduje pragmatický souzvuk christianizace „barbarů“ s politickými zájmy „velmoci“ (francké říše). Sféra vlivu „velmoci“ se viditelně posouvala dále na východ, ale nešlo o víc než o připoutání (a zavázání) elit. Misie směřovala jen „nahoru“ a její kultivační funkce (akulturace) neovlivnila ještě nijak sociální status společnosti a neotevřela dveře k hlubšímu poznání křesťanství, které bylo ideovou (a aktivní) silou v procesu politické a sociální transformace kmenového společenství ve stát.
           
Povýtce religionistický přístup k tématu reprezentuje stať Martina Golemy (Banská Bystrica) „Stredovekí svätí oráči a pohanská slovanská mytológia“ (I, s. 149-173), hlásící se k odkazu G. Dumézila a jeho školy. Autora oslovila Dumézilova metoda srovnávací mytologie a v jejím duchu se zamyslel nad příběhy, které středověká lidová tradice navěsila na oficiální výklad života některých světců, spjatých se slovanským prostředím. Ústředním motivem je objasnění funkce orby, která se spojuje s působením světce nebo je součástí dynastických pověstí západních Slovanů. Rituálním korelátem těchto praktik je dodnes ještě někde tradované oborávání obcí, znamenající ochranu proti moru a životním pohromám. Autor upozorňuje na význam orby v rámci agrární magie, ale nesouhlasí s ním. Za důležitější než spojení orby s funkcí znaku plodnosti a výroby považuje vysvětlení tkvící v symbolice náboženské svrchovanosti, nesené „dvěma tvářemi“ (dualismus!). Jedna reprezentovala tvář kosmickou, hrůznou a magickou, druhá tvář lidskou, „zbožnější“ a omezenou právem. Sémiotika orání a pluhu je zřejmá. Odděluje brázdou zlověstné a dobré, „cizí“ a „naše“. Funkce pluhu tím však nekončí. Byl i liturgickou rekvizitou, nesvazující se jen s ohraničováním a vymezováním, ale i nástrojem při symbolické volbě a potvrzení funkce náčelníka (někdy ve spojení se zoomorfní obludou či zvířaty, viz příběh Přemysla Oráče s párem volů). Pluh tak fungoval jako znak prvotní smlouvy mezi náboženským (a právním) pólem lidské suverenity (symbolem je ovládnutí pluhu) a jeho magickým (hrozným, zoomorfním) protipólem (symbolem je zapřáhnutí pluhu). Golema tak povyšuje symboliku pluhu do úvah o státní a církevní suverenitě. Není pochyb, že jeho názory budou ještě dále promyšleny.
           
Metodologicky zajímává je také práce Anny Pobóg-Lenartowicz (Opole) „,Miracula‘ i ich wartość historyczna – na przykładzie średniowiecznych żywotów polskich“ (I, s. 187-198), v níž autorka analyzovala společenské zázemí, věk a pohlaví „šťastlivců“, kteří byli podle legend uzdraveni. Žánr „miracula“ interpretuje jako odraz historické zkušenosti, nikoli jako důvěryhodný zdroj. Jde o prameny svědčící o mentalitě části společnosti, o povaze její zbožnosti (a pobožnosti). Snad by bylo vhodné jen poznamenat, že mnohdy vypovídají více o hagiografech než o světcích, jimž připisují zázraky.
           
Duchovnímu klimatu pozdního středověku se věnovala i Justyna Łukaszewska (Kraków) „Jak wygląda wizja? Terminologia mistyczna Hildegardy z Bingen“ (I, s. 247-260). Autorka chápe Hildegardu jako prorokyni, která navazuje na tradici Starého zákona. Byla pro ni osobností, která vše, co ji obklopovalo, nechápala jen jako boží stvoření, ale i jako něco, co mělo svůj vlastní (smybolický) význam. Snad zapůsobilo i to, že Hildegarda měla – kromě literárních – i své vlastní obrazné představy (vidění).
           
Spirituality pozdního středověku se dotýká i studie Jany Grollové (Ostrava) „Role světce ve výchovné koncepci Tomáše ze Štítného“ (I, s. 411-425). Autorka vychází z teze, že Tomášovou hlavní starostí byla výchova rodiny a blízkých prostřednictvím literatury. Učil příklady a podporoval (již před Komenským) postupy od jednoduchého k složitějšímu. Usiloval o nápravu mravů obrácením se k Bohu; za dobré příklady pokládal i životy světců, sloužících Bohu. Čerpal především z Bible a církevnívh autorit, dokázal však využít i populární legendy. Svatosti nerozumí jako privilegiu, jako daru výlučnosti, ale soudí, že každý věřící se může – s přispěním Boha – povznést nad sebe sama. Stať je zajímavá tím, že soustřeďuje pozornost k legendám jako zdroji edukativního programu.
           
Několik vybraných ukázek z bohatého obsahu sborníku může být jen nápovědou o jeho duchovním zaměření a úrovni. Aniž bych zde zacházel do podrobností, je třeba konstatovat, že se pořadatelé otevřeli širokému poli západního i východního křesťanství a zapojili do svých úvah mnoho z dějin kultu, rituálů a dějin umění. Velká řada příspěvků se obrací k době baroka a bude hrát důležitou roli v poznávání období, které stálo dlouhou dobu ve stínu jiných epoch českých kulturních dějin.
 
Předností sborníku je jeho tematická určitost. Pořadatelé se snažili v souboru otištěných příspěvků hledat odpověď na otázku, co znamenal a co znamená pro dnešní společnost světec. Potřebujeme se vůbec k tomuto pojmu vracet? Co nám říká pohled do minulosti? Vnucuje se i otázka po moderních světcích. Měly je totalitní režimy a potřebovaly je, vzpomeňme na Julia Fučíka. Potřebuje je však i demokratická sekularizovaná společnost, vzpomeňme s úctou Milady Horákové.
 


[1] Kompletní obsah obou svazků sborníku stejně jako plné texty zde uveřejněných studií jsou dostupné z webových stránek „Centra pro štúdium kresťanstva“, http://www.studia-christiana.net/, pod odkazem "Naše publikácie".

© Pavel Spunar
článek vyšel v Listech filologických 131, 3-4, 2008, str. 568-571
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 106 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

61%čtenáři

zhlédnuto 2524x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce