Welsh, Lousie: Falešná trefa

Welsh, Lousie
Falešná trefa

recenze beletrie zahraniční

Falešná trefa (The Bullet Trick, 2006) je třetím, a zatím posledním z románů Skotky Louise Welshové, bývalé majitelky antikvariátu a spisovatelky s neobyčejným smyslem pro popisy velkoměstského podsvětí.

Falešná trefa
Lousie Welshová
: Falešná trefa, z angl. originálu The Bullet Trick přel. Robert Tschorn, Argo, 2009, 305 stran

Falešná trefa (The Bullet Trick, 2006) je třetím, a zatím posledním z románů Skotky Louise Welshové, bývalé majitelky antikvariátu a spisovatelky s neobyčejným smyslem pro popisy velkoměstského podsvětí. V knize The Cutting Room (č. Řezárna, 2006) se na pozadí glasgowského světa zločinu zabývala zobrazením ženského těla v pornografii. V Tamburlaine must Die (č. Tamerlán musí zemřít, 2005) zachytila Londýn patnáctého století a poslední tři dny v životě dramatika Christophera Marlowa. Mimo románů Welshová rovněž píše povídky a divadelní hry a také působí v rozhlase. Za svou literární tvorbu (zejména za prvotinu Řezárna), získala mnohá ocenění.

Jakkoli může základní charakteristika románu vypadat banálně, je pro něj zcela zásadní: vystudovaná historička Welshová svůj nejnovější román komponuje ve dvou prolínajících se časových rovinách, které by se daly označit jako „předtím“ a „potom“. V jedné z nich se postupně blížíme k jisté události, která je určující pro chování hlavního hrdiny v rovině druhé. Takto zvolená gradační struktura nejenom udržuje napětí a čtenářovu zvědavost, ale také výrazně podtrhuje zmíněný zlomový moment.

Literární minulost i přítomnost, které oněm dvěma rovinám odpovídají, nám zprostředkovávají ústa Williama Wilsona, kouzelníka se sklony k alkoholismu, jenž kdysi nechal vysoké školy a začal se na plný úvazek živit magií. To mimo jiné posiluje Wilsonovu mezní pozici mezi světem dobrodružství a měšťáctví, zákona a zločinu, ambic a rezignace, případně umění a šmíry. Aby měl dostatek financí na pití a sázení, vystupuje prakticky kde se dá. Tu a tam si však trpce uvědomí, že tak plýtvá svým talentem a zásobou nápadů. Jen z čirého zoufalství se nebrání se klesnout skoro až na dno, pak se od něj ale dokáže zase odrazit.

Cynickým ostrovtipem, případně množstvím kamenně drsných hlášek kouzelník připomíná slavnou postavu drsné detektivní školy, Phila Marlowa. Ukázkovým příkladem jejich příbuznosti by mohl být třeba tento vnitřní monolog:

„Děkuji za tanec, Williame.“ Usmála se. „Ale mám strach, jestli Koljovi není špatně.“ „Blbost,“ opáčil jsem, nohy se mi nechtěly zastavit. Doufal jsem, že ho rozdrtila obří kulisa, že ho unesla albánská mafie nebo sám sobě neodvratně vlezl do prdele. „Zdravějšího člověka jsem v životě neviděl.“ (s. 202)

Román se z části odehrává v Glasgow, Londýně a z části v Berlíně, který ze všech tří působí zdaleka nejvýrazněji. V Německu se Wilson ocitne díky nedobrovolnému vlastnictví fotografie, která dokazuje, že se jistý vysoce postavený policista podílel na vraždě. Aby dotyčnému zmizel z dohledu, chopí se kouzelník první pracovní příležitosti, která se naskytne, a sice účinkování v berlínském Cabaretu Erotisch. Vzhledem k Wilsonově profesi je zřejmé, že Welshovou do německé metropole nebyl vyslán pouhou náhodou. Zlatá éra kabaretů jako by v autorčině Berlíně chytla druhý dech a nočním podnikům se tu dostává skutečně barvitého vykreslení.

Detailní popis nočního života města nicméně překypuje detaily, které čtenáři umožňují rozeznat v jeho lesku flitry a kočičí zlato. Vidí odpadky po zavírací hodině, vrásky pod přemírou líčení či ošoupaný rudý plyš; jednoduše řečeno: nahlíží skrze iluzi. Atmosféra berlínských podniků tak představuje jedno ze ztvárnění tématu, které se v knize objevuje opakovaně. Jako více či méně úspěšnou iluzi můžeme kupříkladu vnímat i zamaskovaný zločin; práci detektiva pak coby pravý opak činnosti kouzelníka. Detektiv se snaží iluze bořit a skutečnosti, jež halily, osvětlovat.

V dosud nezmíněné části románu se iluzionista Wilson, hluboce zklamaný jakýmikoli triky, vžije právě do role detektiva. Výše nastíněné distinkce se tak zajímavě rozostří. Vydá se pátrat po tajemství fotografie, která náhodou skončila v jeho vlastnictví, a potenciálního zločinu, o němž vypovídá. Se svou profesí se nakonec usmíří při účasti na dobročinném představení. Iluzi během něho využije k pobavení dětí, jakož i, jakkoli to zní podivně, k vyřešení oné záhady s fotografií.

Louise Welshová má skoro až extrémní zdrženlivost vůči černobílému vidění čehokoli. Proto je kupříkladu schopná svého kouzelníka s pochybnou minulostí zavést na vystoupení ve prospěch postižených děti a vyhnout se byť jen náznaku poučování či moralizování. Podobný přístup prostupuje celou knihou; její hořkosladkou atmosféru živí třeba šťastná shledání s deziluzívním výsledkem a sympatický antihrdina Wilson v samém závěru románu zamíří do hospody, aby si vsadil. Jak Welshová naznačila v rozhovoru pro BooksfromScotland.com, hovořit v souvislosti s knihami o nějakých explicitních „poselstvích“ se jí protiví.

Pokud bychom však chtěli Falešné trefě něco podobného přece jen přiřknout, výše nastíněný relativismus by byl vhodným kandidátem.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1709x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce