Enright, Anne: Shledání

Enright, Anne
Shledání

ukázka beletrie zahraniční

Naposledy jsem v téhle kuchyni plakala, když mi bylo sedmnáct a na pláč už jsem tudíž byla moc stará. V naší rodině to ale možná neplatí, u nás věk jako by splýval pro všechny stejně, roky od mládí po stáří slité dohromady.

Anne Enrightová: Shledání, přel. Dominika Křesťanová, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 256 stran

Naposledy jsem v téhle kuchyni plakala, když mi bylo sedmnáct a na pláč už jsem tudíž byla moc stará. V naší rodině to ale možná neplatí, u nás věk jako by splýval pro všechny stejně, roky od mládí po stáří slité dohromady. Přejedu vlhkým předloktím po stole ze světlé borovice s tlustou vrstvou skoro umělohmotně lesklého laku. Obrátím se k ní a chystám si k tomu rituálnímu oznámení přiměřený výraz (neujde mi v něm ta špetka škodolibé radosti), ale vtom řekne: „Veroniko!“, úplně znenadání, a natáhne se bezmála spěšným pohybem po konvici. Položí dlaň na bakelitové držadlo a ve chvíli, kdy uvnitř chromu zesílí víření bublinek, ji zvedne, ještě pořád v zástrčce, a šplíchne do čajníku trochu vody, aby se nahřál.

Ani ji neměl rád.

Kousíček ode dveří zůstal ve zdi zářez po noži, který Liam po matce kdysi hodil, načež následoval všeobecný smích a halas. Vyjímá se tu mezi anonymními důlky a odřeninami, slavný zářez, Liamova díra vzniklá po tom, co se matka uhnula, a předtím, než se spustil všeobecný povyk.

Co mu to tenkrát řekla? Jakou provokaci mu mohla dopřát tahle vtělená laskavost? Vzápětí už ho Ernest nebo Mossie, jeden z vykonavačů práva v rodině, v zápasnickém sevření vlečou zadními dveřmi, skládají na trávu a kopou do něj. I tomu jsme se smáli. Smál se i můj ztracený bratr Liam, vrhač nožů, ten, do kterého kopali, smál se spolu s ostatními, držel staršího bratra za kotník a pokoušel se ho svalit na zem. A já s nimi, taky jsem se smála, jak si vzpomínám. Matka chvilku nesouhlasně kroutila hlavou, když to viděla, a pak si šla po své práci. Moje sestra Midge nůž zvedla, zamávala jím z okna na oba rváče a hodila ho do dřezu se špinavým nádobím. Přinejmenším to se naší rodině nedá upřít, že u nás bylo veselo.

Matka přiklápí čajník víčkem a dívá se na mě.

Od boků ke kolenům se třesu jako sulc. Cítím příšernou horkost a uvnitř podivnou rozklíženost, ze které bych si nejradši zaryla pěsti mezi stehna. Je to matoucí pocit, něco mezi průjmem a sexem, takový bezmála genitální zármutek.

Muselo to být kvůli klukovi, když jsem tu naposledy plakala. Obyčejné rodinné slzy v kuchyni nic neznamenaly, patřily prostě k všeobecnému ruchu. V tomhle případě ale nezáleželo na ničem jiném než Zavolal, nebo Nezavolal. Nějaká podobná katastrofa. Jedna z těch věcí, ze kterých po páté lahvi cideru lezete po zdi. On mě opustil! Člověk se svíjí zlomený v pase, kvílí, dáví naprázdno. Ani si tu nevyzvedl šálu! Ten kluk s tyrkysovýma očima.

Protože k tomu všemu jsme, pokud můžu soudit, úžasní milovníci, my Hegartyové. Pěkně z oka do oka, rychle na věc a hlavně držet a nepustit. Když pominu ty, co nedokážou milovat vůbec. Což jsme svým způsobem taky skoro všichni.

Což jsme skoro všichni.

„Přišla jsem kvůli Liamovi,“ říkám.

„Liamovi?“ opakuje. „Kvůli Liamovi?“

Moje matka měla dvanáct dětí a, jak se mi jednoho krušného dne svěřila, sedm potratů. Nemůže za to, že má děravou hlavu. Ale i tak jí nic z toho neodpouštím. Nemůžu.

Neodpouštím jí za sestřičku Margaret, které jsme říkali Midge, dokud ve dvaačtyřiceti letech neumřela na rakovinu slinivky. Neodpouštím jí za svou krásnou věčně rozevlátou sestru Beu. Neodpouštím jí za nejstaršího bratra Ernesta, který byl nejprv knězem v Peru a posléze odpadlým knězem v Peru. Neodpouštím jí za bratra Stevieho, který je andělíčkem v nebi. Neodpouštím jí za celou tu dlouhou, únavnou litanii: Midge, Bea, Ernest, Stevie, Ita, Mossie, Liam, Veronika, Kitty, Alice a dvojčata Ivor a Jem.

Náramně epická jména nám všem dala, kdepak nějaký Jimmy, Joe nebo Mick. Potraty měly nejspíš čísla. Třeba 1962 nebo 1964, i když kdo ví, třeba i pro ně měla alespoň v srdci jména – Serena, Aifric, Mogue. Neodpouštím jí ani za tyhle mrtvé děti. Dokonce ani zápisky si nevedla, abychom měli přehled, co kdo měl a kdy a proti čemu byl očkovaný. Jsem v Irsku jediná, komu hrozí obrna? Nikdo neví. Neodpouštím ty věčné proudy zděděných věcí, těch pár hraček, co jsme měli, a že nás Midge pohlavkovala, protože aby se obtěžovala matka, na to byla až moc hodná, moc zaneprázdněná nebo moc těhotná, případně u toho chyběla vůbec.

Maminečka nejmilejší. Děvenka moje bezvěká.

Ne, když na to přijde, neodpouštím jí sex. To bezduché, pitomé šoustání, nepokryté a slepé. Následky, mami. Následky!

„Kvůli Liamovi,“ řeknu, totiž spíš vyrazím. A povyk v kuchyni se tiší, jak tak konám svou povinnost, jíž je říct jedné lidské osobě o jiné osobě, pár opatrných detailů o tom, jaký konec dotyčného potkal.

„Mrzí mě to, mami, ale je mrtvý.“

„Ah,“ řekne. Přesně to, co jsem čekala, že řekne. Přesně ten zvuk, jaký jsem předem věděla, že jí vyjde z úst.

„Kde?“ zeptá se.

„V Anglii, mami. Tam, co byl. Našli ho v Brightonu.“

„Jak to myslíš?“ zeptá se. „Jak to myslíš, v Brightonu?“

„V Brightonu v Anglii, mami. Brighton je město na jihu Anglie. Kousek od Londýna.“

A tehdy mě uhodí.

Nikdy dřív mě, myslím, neuhodila. Později se snažím rozpomenout, ale opravdu bych řekla, že bití nechávala na druhé. Což byla Midge, samozřejmě, která věčně něco smýčila a ohnala se po člověku hadrem, padni kam padni, přes obličej, přes krk, zezadu po nohách. Smrděl jak psí kšíry, ten hadr, vždycky mi ten puch vadil víc než samotná rána. Nebo Mossie, to byl pošuk. A Ernest, takový ten rozmyslný typ s pádnou dlaní. S každým dalším místem v řadě pak bití ztrácelo na autoritativnosti a síle, i když i já jsem si jednu dobu přišla na své s Alicí a dvojčaty Ivorojemem.

Ale matka s jednou rukou na stole teď máchne druhou a trefí mě ze strany do hlavy. Nijak zvlášť silně. To vůbec ne. Pak ruku stejným obloukem vrací zpátky, chytá se pultu a tak zůstává, zapřená mezi pultem a stolem, hlavu skleslou mezi rozpřaženýma rukama. Na okamžik je zticha a pak z ní vyrazí úděsný zvuk. Je docela tichý a skoro by se zdálo, že jí vychází ze zad. Zvedá hlavu a obrací se ke mně, dopřává mi pohled na svou tvář, na její současný výraz i na to, jak už nikdy nebude jako dřív.

Neříkej to mamce! To byla mantra našeho dětství, nebo přinejmenším jedna z nich. Neříkej to mamce. Zejména Midge ji užívala, ale i všichni ostatní ze starších. Kdykoli se něco rozbilo nebo rozlilo, když se Bea nevrátila domů, když se Mossie přesunul nahoru na půdu, když Liam zkusil LSD, když měla Alice sex, když si Kitty zakrvácela celou školní uniformu, po nesčetných telefonátech o pozdních příchodech, zmatcích a nedorozuměních a jednou, hrůza hrůz, po Liamově noci ve vazbě. Žádná z těch zpráv se nedostala na místo určení. Porady šeptem v předsíni: Neříkejte to mamce, protože mamka by co? Měla z toho smrt? Mamka by měla starost. Což mi připadalo v pořádku. Byla to koneckonců její zásluha, tahle rodina. Všechno to vzešlo, kus po kuse a v bolestech, přímo z ní. A otec to říkal častěji než všichni dohromady, s bohorovným klidem a kavalírskou dvorností: Matce to teď nebudeme říkat, jako by realita jeho postele byla jediná realita, kterou si tahle žena zaslouží nést na bedrech.

Teď se tedy matka natáhne a udeří mě, poprvé v životě ve svých sedmdesáti a mých devětatřiceti letech, a ve mně se všechno zvedne k odporu, div jím nad vší tou nespravedlivostí neprasknu. Mám pocit, že samou nespravedlivostí umřu, že přesně tak to bude stát na mém úmrtním listu. Už jen to, že tahle povinnost padla na mě, protože já jsem ta zodpovědná, jak jinak. Já mám auto a výhodný telefonní účet. Mám dcery, které se ráno před odchodem do školy nemusejí dohadovat, která si vzala cizí kalhotky. A tím pádem je na mně, abych dojela k mamce, zazvonila na zvonek a vystavila se na protější stranu kuchyňského stolu natolik příhodně, aby mě mohla uhodit. Nepřišla jsem přece k tomu všemu náhodou, k manželovi, autu, telefonnímu účtu, dcerám. A tak jsem vzteky bez sebe na jednoho každého ze svých bratrů a sester včetně Stevieho, co už je kolik let po smrti, a Midge, která umřela nedávno, zuřím i na Liama za to, že také on je mrtvý, právě teď, když ho potřebuju nejvíc. Jsem vzteky bez sebe, úplně doslova. Jsem tak běsná, že před sebou vidím kuchyň jak na dlani, dívám se na sebe shora od stropu, vidím se s mokrým rukávem vyrolovaným vzhůru, mokré předloktí mám položené na stole, a na protější straně matka, postava rozpřažená do kříže s hlavou kanoucí z bílého trojúhelníčku obnaženého krku dolů k zemi.

Právě tady je Liam. Tady nahoře, vnímám ho v místnosti jako výkřik. Přesně tohle vidí, moji holou paži, vidí matku, jak si mezi pultem a kuchyňským stolem hraje na letadlo. Letadlo nízko nad zemí.

„Mami.“

Ten zvuk z ní vychází pořád dál. Zvednu ruku.

„Mami.“

Nemá ani ponětí, co všechno se pro ni udělalo během těch šesti dnů od prvního telefonátu z Británie. Všeho byla ušetřená, to Kitty běhala po Londýně a já po Dublinu kvůli zubním kartám. Jeho výška, barva vlasů, tetování na pravém rameni – to mně, ne jí četla dneska ráno všechny údaje ta hezoučká policajtka, která za mnou přišla až domů, protože já ho měla ze všech nejradši. Je mi těch policistek líto. Nesvěří jim nic než příbuzné, prostitutky a vaření čaje.

Z dolního rtu teď matce odkapávají sliny, táhnou se v pramíncích a pleskají o stůl. Pusa se jí sama od sebe otvírá a i když se jí snaží zavřít, rty ji neposlouchají. „Gaa, gaa,“ opakuje pořád dokola.

Musím přejít na její stranu a dotknout se jí. Musím ji vzít za ramena, jemně ji narovnat a odvést. Přitisknu jí ruce k bokům a dovedu, dostrkám ji ke křeslu a do šálku čaje jí zamíchám cukr, i když nesladí. Tím vším vzdám úctu zármutku, tomu biologickému, stupidnímu, odvěkému pocitu.

Stejně by plakala pro Ivora, míň pro Mossieho, víc pro Ernesta a zoufale, bezútěšně pro zlatíčko Jema, stejně jako my všichni. Plakala by bez ohledu na to, o kterého syna jde. Připadá mi na tom něco v nepořádku. To já jsem přece přišla o to, co se nedá nahradit. Jí zbývá ještě dost a dost.

Byli jsme s Liamem od sebe jedenáct měsíců. Vykulili jsme se z ní v těsném závěsu, jeden po druhém jak rychlovky na večírku, nedočkaví jak nevěra. Někdy mě napadá, že jsme se tam uvnitř dost možná překrývali, jen pak vylezl dřív a počkal na mě venku.

„Není ti nic, mami? Nechceš trochu čaje?“

Sleduje mě očima, drobounká, utopená ve velkém křesle. Rozmrzele na mě hledí, hlava jí škubne do strany a na mě to v tu chvíli dopadne jako kletba. Kdo jsem, abych ohledala a odhodila podstatu, která tvoří mateřskou lásku, abych se jí dotýkal?

Jsem Veronika Hegartyová. Stojím ve školní uniformě u dřezu, je mi nějakých patnáct šestnáct, oplakávám ztracenou lásku a utěšuje mě žena, která si nevzpomene na moje jméno, kdyby se rozkrájela. Jsem Veronika Hegartyová, devětatřicátnice, a sypu cukr do čaje té nejmilejší ženě v celém Dublinu, která se zrovna dozvěděla něco strašlivého.

„Skočím jen zavolat paní Clunyové.“

„Zavolat?“ diví se. „Jak, zavolat?“ Protože paní Clunyová bydlí hned vedle.

„Ano, mami,“ a vtom si vzpomene, že její syn je mrtvý. Ještě jednou se ujišťuje, jestli to vážně je pravda, a já nepřesvědčivě přikývnu. Není divu, že mi nevěří. Samotné se mi tomu nechce věřit.

 

© Dominika Křesťanová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3161x

Inzerce
Inzerce