Soukupová, Petra: Zmizet 2

Soukupová, Petra
Zmizet 2

ukázka beletrie česká

Cejtim, jak mě hřeje do obličeje. Přes zavřený oči je žluto. Celej pokoj je zalitej sluncem. Otočim se, otevřu oči a podívám se na budík. Průser. Je půl desátý. Snažim se rychle oblíkat.

 

Petra Soukupová: Zmizet. Host, Brno 2009, 344 stran

(ukázka z prózy Na krátko)

Překvapivé návštěvy
Cejtim, jak mě hřeje do obličeje. Přes zavřený oči je žluto. Celej pokoj je zalitej sluncem. Otočim se, otevřu oči a podívám se na budík. Průser. Je půl desátý. Snažim se rychle oblíkat.
„Tati? Si tu?“
Nikdo mi neodpoví, ale radši nakouknu do jeho pokoje. Táta leží oblečenej stejně jako včera, když odešel, sice je pod dekou, ale tu má přeloženou napůl, ani si ji neroztáhl. Když vejdu, pohne se, koukne na mě jedním okem.
„Já sem zaspal. Napíšeš mi omluvenku?“
Už to trvá tak dlouho, že začínám přemejšlet, že se teda stavim u mamky v práci, což mě rozhodně nijak netěší, nechci dolejzat, ona musí, nebo bych si to moh napsat sám, ale to je vždycky nebezpečný, stačí jedno zaváhání a vypadá to hned blbě, nebo že bych šel fakt k paní doktorce a řek, že mě bolí v krku? Pak ke mně táta konečně natáhne ruku. Položim do ní žákovskou, zatímco on se snaží posadit.
„Tužku?“
Takže jdu do školy jako král až na čtvrtou hodinu. Když stojim u katedry a učitelka si prohlíží žákovskou, cejtim se tak jistej.
„To psala maminka?“
„Ne, táta.“
„Tak táta?“
Vůbec mi nevěří, ale já se na ni zubim. Heč, mám taky tátu, tak nečum.
„A jestlipak má tatínek telefon?“
„Jasně.“
„A řekneš mi číslo?“
„Já si ho nepamatuju.“
„Hm hm.“
Prohlíží si mě, vim, že čeká na to, až se začnu kroutit. Mezi­tím začnou šumět ostatní.
„Tak víš co, Vojtěchu, teď to nebudeme řešit, ale vyřiď tatínkovi, ať přijde na třídní schůzky.“
Kejvnu.
„Anebo víš co, já mu to sem taky raději napíšu. Aby věděl, kdy přesně jsou. A abychom si byli jisti, že o tom ví, tak ať to zde podepíše, ano?“
Pořád ještě sem klidnej. Tak co, stejně nemusí přijít.
„Jestli od vás nikdo nepřijde, tak to budeme muset řešit individuálně.“
Jako kdyby mi viděla do hlavy.
„A jestlipak máš úkol, co?“
Začnu se kroutit a je mi to k ničemu.
 
Utírá prach v pokojíku, pomalu a pečlivě. Pak přitáhne vysavač, což trvá dlouho, strašně jí vadí ta neohrabanost, hůl pitomá, a začne vysávat. Pod Pavlínčinou postelí zase ty krabice. Neměly by se vyhodit? A tak je vyndá zpod postele, přece se do nich musí nejdřív podívat, co kdyby v nich něco bylo. Otevře asi třetí, už zklamaná, že nic nenajde, a v krabici jsou dvě Vojtovy lodě. V další krabici další dvě. Najde všechny. Pak je po jedné vrátí zpátky na poličku nad Vojtovu postel, musí sundat plyšového psa, jezevce a Křemílka. Usadí je na postel k plyšovým medvědům. Všechny hračky ji při tom pozorují.
 
Nevnímám, že na mě volá, dokud mě současně nechytne za ruku. Trochu se leknu.
„Vojto,“ řekne a mně se v tu chvíli naježej chloupky na ruce, jak to řekne hezky. Ale dělám, že sem v pohodě, aby nic nepoznala.
„Na.“
Podá mi balíček v alobalu.
„Koupila sem ti grilovaný kuře, to máš rád, ne?“
To teda mám. Cejtim, jak mě přes alobal hřeje.
„Co ve škole?“
„Nic.“
„Učíš se? Uč se prosim tě.“
„Jó.“
„Čistíš si zuby? I večer?“
Teď už nemusim dělat, že sem otrávenej, protože už sem. Co to je za otázky? Pak mi začne zase rovnat límec, trochu uhýbám.
„Nechceš přijít na oběd? Udělala bych smažák a koupila větrníky, všechno, co máš rád. A babičku bysme někam poslali.“
Usměje se na mě a já taky musim. Skoro bych šel, ale stejně mlčim. Mamka vytáhne z kabelky peněženku a podá mi dvě stovky.
„Děkuju.“
„Ale já sem přišla hlavně kvůli těm schůzkám… jsou ve čtvrtek, viď?“
A já slyšim sám sebe, jak říkám: „No, on táta řikal, že by tam asi šel.“ A vidim, jak se mamka naštve, a sem rád.
„Aha.“
Ještě chvilku tam mlčky stojíme, mamka se vysmrká.
„Nic nepotřebuješ? Máš dost oblečení?“
„Jasně.“
„Dobře.“
„Tak já du,“ už to nechci protahovat, už to příjemný ne­bude.
„Tak ahoj,“ řekne a odchází. Já za ní koukám, až se otočí a zamává mi, abych jí taky zamával, ale ona se neotočí. Najednou se mi chce brečet.
 
Pavlínu to hrozně překvapí. Co dělá Michal před jejich školou? Raději ho pozdraví, ale jenom proto, že už ji viděl. A pro jistotu potichu, protože co když on nepozdraví ji, těžko by pak Jitce a Daně vysvětlovala, že ho doopravdy zná.
Ještě víc ji překvapí, když Michal seskočí ze zábradlí a jde směrem k ní.
„Ahoj. Můžu… čekám tu na tebe.“
„Na mě?“
Holky se dekujou, ale ne moc daleko, protože co kdyby o něco přišly? A ještě se k nim připojí další tři. Tak to je super, přišel pro mě ke škole kluk, a zrovna tenhle.
„Proč?“ otočí se na Michala.
„Já… chci se ti omluvit, že sem včera…“
„To je dobrý.“
„Ne, já vim,“ podá Pavlíně kytku, kterou držel za zády. Oranžová gerbera.
Na krku mu pulzuje žíla a na bradě má pupínek, kterej by si měl vymáčknout. Pavlína se snaží nedívat se na to. Čichne ke kytce, ta ale vůbec nevoní.
„A taky sem se chtěl zeptat, jesli bys se mnou někam nešla,“ vyhrkne Michal, mluví velmi rychle, Pavlíně to chvilku trvá, než tu větu zrekonstruuje.
„Jak jako…“
„No třeba do kina.“
Možná by s ním do toho kina šla, protože když má někdo odvahu přijít, a ještě s kytkou, a to všechno jenom kvůli ní, tak je to prostě dobrý, i když vypadá jako nervózní kostlivec, ale zase má docela hezkej úsměv, Pavlína zvažuje pro a proti, Petr to není, ale na Petra stejně ona nemá a tenhle fakt není tak špatnej, Petr stejně už určitě chodí s tou kráskou. Pak ale některá z holek, ne z jejich třídy, ale nějaká prostě okolojdoucí, řekne něco jako: dyť ta by ho zalehla, a Pavlína už ví, že tohle nepůjde. Teď už jenom rychle zmizet.
„Já už musim,“ a krok zpátky, na kamarádky ani nekoukne, protože už určitě celá zrudla, ať tady nejsem.
„Přijď večer ven!“ volá Michal, ale Pavlína slyší, jak se někdo směje. A určitě se koukaj na můj obří zadek.
Kytičku si ale stejně dá do sklenice od hořčice před zrcadlo. První kytka. Škoda že to není růže. Škoda že to není od Petra. Škoda spousty věcí. Skoro si v tom zamyšlení nevšimne, že na poličce jsou zase Vojtovy lodě. Chvíli na ně kouká. Loďky. Nakonec si stoupne na postel a srovná je tak, jak maj bejt vedle sebe. Podle Vojty.
 
Tahle loď mi jde rychle, protože na to mám čas a úplnej klídek a super nový nůžtičky. Brzo bude hotová a pak ji dám tátovi. Když zachrastěj klíče, nenechám se vyrušovat. Takže se strašně leknu, když slyšim, jak někdo, koho neznám, řekne do prdele.
Otočim se a na prahu pokoje stojí kluk, kterýho sem v životě neviděl. Je velkej a má drsný hadry, ještě hustší než kluci z devítky. Vyskočim od stolu a stojíme proti sobě.
„Co to kurva je?“
Mlčim, protože se bojim.
„Seš němej, nebo co? Co tu děláš?“
„Bydlim,“ kuňkám jako malý děcko.
„Tady? Tady bydlí můj fotr.“
Zopakuju po něm můj a přestanu vnímat, musim přemejšlet, je to jeho táta, můj táta má jiný dítě, tohle je teda můj nevlastní brácha, už je velkej, a kdyby lidi ve škole věděli, jakýho mám bráchu, tak by si na mě nikdo nedovolil. On jde mezitím do pokoje, nakoukne do lednice a zůstane stát kousek ode mě.
„Tak povídej,“ pobídne mě.
A začne se mi přehrabovat v nastříhané a připravené lodi, hrozně neopatrně, snažim se mu bránit, aby nic nezničil, a on mě odstrkuje, a pak do mě strčí hodně, až skoro spadnu. Chytne mě a drží. Už se připravuju, že mě bouchne. Mhouřim oči. Ale on nic neudělá.
„Co tu do hajzlu chceš?!“
„Já tu bydlim,“ už sem taky nasranej, jak to nechápe. Zatřese se mnou.
„Tady bydlí můj fotr, tak nekecej.“
„Můj taky!“
Pomalu mě pustí. Teď mu to dojde, že sme bráchové, a nechá mě bejt. Třeba taky nemá jinýho bráchu, a tak bude rád.
„Děláš si prdel? Není to moc vtipný.“
Vrtim hlavou a on na mě kouká, a pak mu z kapsy začne hrát nějakej rep a on vytáhne telefon.
„Mami, co je?“
„No dyť dělám, tak proč mě zdržuješ?“
„No jo.“
„Ne, není tady… nikdo tu není.“
Zase kouká na mě.
„Dyť už du, tak klid, ne?“
Přitom si prohlíží můj spací koutek. Jde dokonce blíž, sahá na mý věci, co mám uložený v knihovně. Skončí, zaklapne telefon a schová ho do kapsy.
„Já sem Vojta,“ seberu odvahu.
„Ty seš jenom zrzavej parchant, ty sráči.“
Skloní se k počítači a začne ho rozmontovávat. Koukám na něj, má takový ty vzteklý pohyby. Popadne počítačovou bednu a vstane. Jde do předsíně a mě už si nevšímá.
V předsíni se obouvá a já na něj čumim. Už chce zvednout bednu, ale pak začne hledat v kapse. Vytáhne svazek klíčů a nějaký se snaží sundat. Hodí mi dva klíče současně, ale já nechytnu ani jeden. Zašklebí se a popadne bednu.
„Tak se tu s mým fotrem měj krásně, Vojto.“ Mý jméno vysloví zle. A odejde. Bouchne dveřma.
Ještě počkám, až odjede výtah. Pak seberu klíče ze země a jdu na balkon. Vidim ho, jak jde k autu, který stojí na parkovišti se zapnutým motorem. Je to bílej peugeot. Bednu položí dozadu, sedne si dopředu, a hned jak za sebou zabouchne dvířka, auto vyrazí. Za chvilku zmizí za zatáčkou. Stojim na balkoně, na rukou husí kůži, protože mám jenom tričko, a jak dýchám, jde mi pára od pusy.
 
Pavlína to dlouho zvažuje, ale pak si řekne, že ano. S tím psem stejně někdo musí a mamka je utahaná z práce. Vždyť nemusí jít za nimi. Může jít klidně úplně jinam. Ale pro jistotu si udělá linku a stíny. Řasy samozřejmě.
„Kam jdeš?“ zeptá se babička jak policajt při výslechu.
Pavlína se ohradí tónem jako kam bych asi tak šla? Řekne: „Se psem.“
 
Michal sedí na opěradle lavičky hned vedle Pavlíny, a i když se Pavlína snaží nenápadně se odsunout, moc to nejde. Navíc Petr se pořád líbá s tou kráskou. Pavlína se snaží na ně nečumět. Teď si toho ona všimla. Sakra. Všem řekne, že kouká po Petrovi. Budou se jí smát. Neměla sem chodit. Michal ji obejme kolem ramen.
„Je ti zima, viď?“
A tohodle si zase všimnul Petr. Takže si teď bude myslet, že chodí s Michalem. Ale je to vlastně příjemný. Zpoza rohu se sem belhá nějaká stařenka, nic zajímavého, dále si jí nevšímat, takže teprve když dojde skoro až k nim, si Pavlína uvědomí, kdo to je. Rychle vstát a rychle ji dostat pryč. Jde jí naproti. Mikina ji radostně vítá.
„Babi? Co tu děláš?“ potichu. Chytne ji jemně za paži a chce ji otočit. Jenže ona se nenechá. Jako tank. Dojde až k nim.
„No copak? Vidim, že sem tu právě včas.“
„Cože? Babi, pojď.“
Teď už ji museli slyšet, a Michal hlasitě zdraví. Zrovna si zapálil, a tím už je pro babičku navždy mrtvej.
„Ty ale nekouříš.“ Koukne na ni jako při výslechu, pak zkoumá holky.
„Vy ste koukám stejně zmalovaný jako Pavlínka. To je tedy móda. Holky se zasmějou, ale Pavlína skoro brečí.
„Nech toho… prosim tě.“
„Nepijete tady alkohol, že ne?“
Další smích. Pavlína si letmo všimne, jak si Petr s kráskou něco špitají. Popadne ji silněji. Prostě ji odtáhne.
„Pojď pryč.“
„Kdyby vás tak viděli rodiče. No… na shledanou.“
Pavlína ještě slyší, jak se za nimi smějí. Rychle pryč. Pustí ji, teprve když zajdou za roh.
„Cos to udělala?“
„Když ty mi nic neřekneš… kam jdeš… s kým, co má bába dělat?“
Pavlínu přechází vztek, když ji vidí. Vypadá jako smutné dítě. Pak ale sevře rty, dětský výraz je hodně rychle pryč.
„Myslíš, že nemáš na víc než se tahat s klukama ze sídliště? Ty? Dyť jedeš do Ameriky!“
„Co?“
„I kdyby, tak na to máš rozhodně dost času. Dej si pozor, ať neskončíš jako maminka.“ Teď slova odkrajuje hodně ostrým nožem. Pavlína se na ni podívá a vidí cizí ženskou. A ještě si dovoluje na mamku.
„To sou jenom kamarádi! A ty…“
„Jo, to určitě, kvůli nim se takhle maluješ, tváře a pusa. Já vim, o co ti jde.“
Teď už Pavlína není od ničeho daleko.
„Vojtu už si vyštvala, tak nemáš koho buzerovat, co? Špehuješ mě a… hrabeš se mi ve věcech, a ani se tím netajíš, si strašná!“
Otočí se a odchází. Domů ne. Přehnala to. Ale je to pravda. Teď bude průser. Nebo že by ne? Nadávala i na mamku. Teprve po několika krocích si uvědomí, že pořád drží vodítko. Mrskne s ním o zem, třeba se ta umělohmotná rukojeť rozbije. Ne. Škoda.
 
Postaví přede mě talířek s rozplizlou hmotou fazolí a omáčky, jenom sem tam párek. Nelíbí se mi to. Pak ke mně ještě přisune chleba a kejvne, ať se do toho dám. Jako kdyby se nic nedělo. Začne jíst, rozloží si noviny, až má jeden růžek namočenej v mým talíři. Koukám na něj, jak jí, ale on si toho vůbec nevšímá.
„Tati?“
Pokaždý když to řeknu, tak si stejně připadám jako na jevišti, a já neumim hrát, jako předloni na vánoční besídce, cokoliv sem řek, nebyla pravda. Mamka sice tleskala, ale tvářila se tak, že mi bylo všechno jasný. Jenže mě to je jasný i bez ní, takže se jí nemůžu divit.
Jenom zamumlá, hlavu nezvedne.
„Byl tady takovej kluk.“
Teď už se podívá. Chvilku nechápe. Ukážu rukou pod počítač, kde teď chybí bedna.
„Adam? Byl tady? A co říkal?“
Najednou je plnej zájmu. Pokrčim rameny, co bych měl říct. Aspoň vim jeho jméno.
„Proč si to odnášel? Dyť mohl přijít hrát sem.“
Teď už se na mě obrací, jako kdybych já za to mohl. Vstane od stolu, jde do chodby. Jdu za ním, zůstanu stát ve dveřích, koukám, jak telefonuje.
„Jo, eště tady nechal…“ vzpomenu si na klíče, který ležej na botníku, ale zarazí mě. Teď ho rušim. Sluchátko u ucha, já jako bych tam nebyl.
„Adame,“ řekne pak tak hezky, jak na mě ještě nepromluvil, připadá mi. Taky se ale známe pár dní. Ale stejně. Co se má co starat o něj, teď sem tady já, a fazole nemám rád.
Mluví dál, ale věty jenom začíná, pokaždý ho on přeruší: Ty sis odsud vzal… a: vždyť si ale mohl přijít sem a hrát… a: počkej, počkej, to je přece… já ti to vysvětlim.
To už on ale asi zavěsil, táta chvíli jen tak stojí se sluchátkem v ruce, pak koukne na mě, a vůbec se na mě nedívá mile.
„Na co tady čekáš? Nemáš jíst?“
„Nechal tady klíče,“ musim se hodně snažit, abych neměl v hlase radost.
„Co?“
Jdu do chodby k botníku, kam sem je předtím položil. Ukazuju mu je a on si je vezme. Prohlíží si je, jako kdyby je nikdy neviděl. Pak se podívá na mě, jako kdybych něco proved. Začne se oblíkat.
„Musíš mi podepsat žákovskou, budou schůzky,“ vzpomenu si, zatímco se obouvá.
„Tak mi to tam nachystej, podepíšu to pak. A koukej to dojíst.“ Ale já poznám, že to říká, jen aby řeč nestála. I kdyby to říkal vážně, stejně bych to nejedl.
 
Prostřeno v obýváku. Hovězí polévka s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky. Mrkev rozkrájená na malé kousíčky. Masíčko jenom libové. Běží televize.
Měla by se omluvit, ale dělá jakoby nic a je jí jedno, jak ji nesnášim, myslí si Pavlína.
Je tady dusno, ale já to řešit nebudu, Pavla je už dost stará na to, aby tohle zvládla. A ty za mnou taky pak nechoď, myslí si matka.
Snad sem ty nudle nerozvařila, proboha, myslí si ona.
„Snad sem ty nudle nerozvařila?“ řekne.
„Psst,“ ukáže Pavlína na televizi, „neruš.“
Mlčí. Zvuk lžíce cinkající o talíř.
„A nedáte si někdo knedlíček…“
„Pšššt,“ ozve se matka.
 
Probudim se, když šramotí v chodbě, zdá se mi, že nějak zbytečně nahlas. Jako kdyby mu něco spadlo nebo co. Rozsvítí si tu, asi si jde pro něco k jídlu. Otočim se ke zdi, deku až k hlavě. Ale jde až ke mně. Smrdí jako hospoda. Zatřese se mnou.
„Vojto?“
Snažim se nehejbat, ale třese se mnou dál. Otočim se a mžourám na něj. Drží cigaretu a naklání se nade mnou.
„Poslouchej,“ nabádá mě.
Tak jo. Jenže on si sedne a dlouho mlčí. Potahuje z cigára, až už drží jenom vajgl. Rozhlíží se a pak ho zatípne do mý sklenice s vodou, kterou mám položenou na parapetu. Je ale pravda, že sem ji tam zapomněl už asi před tejdnem, takže to nevadí.
„Jak sem moh vědět, že to tak dopadne? Dyť jemu bych nikdy neublížil. A vona ho poštvala proti mně, nechtěl mě vidět, ani mi neotevřel, chápeš to? Můj kluk mě tam nechal stát jako blbce, kurva. Můj vlastní syn. Takhle to nesmí bejt!“
Složí hlavu do dlaní a možná začne brečet. Divný zvuky. Úplně mě to vyděsí. Snažim se ani nemrknout. Co mám dělat? Lehnout si a dělat že nic? Mám ho zkusit pohladit? Něco říct? Měl bych určitě něco říct. Zatímco přemejšlim a pořád nemrkám, až mě bolí oči, přestane. Podívá se na mě.
„Eště že mám tebe, viď?“
Obejme mě, je studenej, mačká mě moc. Trochu se snažim se mu vyvinout. Ale drží mě, nehejbe se a je úplně tiše. Pak mě pustí, podívá se na mě, ale kouká skrz, a lehne si. Tak, že už se tam pořádně nevejdu. Začne oddechovat. Opatrně ho přelezu.
Zhasnu a ještě chvilku tam stojim. Obrysy věcí pomalu vylejzaj ze stínů. Připadám si jako kočka, jak dobře vidim. Jdu si lehnout na jeho postel, do jeho pokoje. Když otevřu dveře, musim přimhouřit oči, nemá tu zataženej závěs. Nejsem kočka. Venku svítá. Už je skoro ráno. V jeho posteli nemůžu usnout.
 
Dneska ji vidim, jak tam čeká. Běžim pryč. Slyšim, jak na mě volá. Dneska ne. Rozbrečel bych se, a to nejde.
 
Ví, že ji slyšel. Co mu ten parchant asi řekl? Jak tohle zastavit.
 
Proč asi ležim tady, přemýšlí Karel. Pak si vzpomene. Vojta ležel u něj, díval se na televizi a usnul tam, takže on si musel jít lehnout sem, když přišel. Jo. Tak to bylo. Určitě.
 
Leží na posteli a jí želé, co přišlo v balíčku od táty. Poslední pytlík. Všechno už snědla. Ale na Vánoce pošle táta víc. A v létě, v létě si koupí těchhle božích bonbónků třeba kilo a sní je všechny najednou. Protože tam je maj na každým rohu. Všechno je tam lepší. A ona mezi všema těma velrybama bude vypadat jako kráska.
Tak a poslední. Citrónovej. Někdo zvoní. Ale ona nevstane. Když nemůže ven, tak ať si jde ke dveřím sama. Zvonek znovu zvoní.
„Pavlí, já mám špinavý ruce,“ křičí z kuchyně. No tak teda jo. Plouží se ke dveřím, jen ať vidí, že se kvůli ní nepřetrhne. Za dveřma Michal.
„Jé.“
„Čau.“
Snaží se upravit si oblečení, ale ví, že je to zbytečný. Měla si koupit tu bleděmodrou teplákovou soupravu, aby doma nevypadala jako hastroš. Ale nekoupila. Do háje.
„Co tady…?“
„Kdopak to je? To je tvůj kamarád?“
Pavlína se otočí, babička už stojí za ní. A dívá se na Michala zúženýma očima.
„Pojď dál, pojď,“ otevře Pavlína dveře dokořán a rukou Michalovi naznačí, aby vešel. Usměje se na babičku. A máš to. Michal si zuje boty a jdou do pokojíku.
Proč ale přišel? A proč mi tak tluče srdce? Dyť je to jenom Michal.
„Pěkný loďky,“ ukáže na lodě.
„To sou bráchy. Nikdo na ně nesmí ani šáhnout. Sou to jeho nejmilejší hračičky. Je trochu blázen.“ Co to blábolim? Co tu dělá? No tak se prostě zeptám.
„Proč si…“ řekne poněkud nesmyslně, když si uvědomí, jak hloupě by celá otázka vyzněla. On pokrčí rameny. Tohle je koncentrovaný trapno, myslí si Pavlína. Někdo by ho tu mohl čerpat do lahví jako saponát.
„Pudeš ven? Včeras nebyla…“
„Jo… asi jo.“
A co teď. Myslel hned, nebo až večer? Zaklepání je docela úleva, i když jenom na chvilku. Ona vejde do pokoje.
„To ani nic nenabídneš tady…“
„Michal,“ řekne Michal.
„Michalovi?“
„Ne, děkuju, nic nechci,“ řekne Michal.
„Upekla sem buchtu, takovou mramorovou. A ještě je tam zbytek štrúdlu.“
„Ne, babi, to je dobrý.“ Pavlína vstane a směruje babičku ven. Ale babička se nenechá. Fakt se brání.
„Ani čaj? Kávu? Nepůjdete si radši sednout do obýváku?“
„Ne!“
Cítí, jak je v obličeji celá rudá.
„Babi!“
Ale ona pořád stojí, jako by zarostla do země. Kdo by to řekl, kolik má síly.
„V tom štrúdlu sou i rozinky a oříšky. Domácí těsto.“
„Ne.“
Konečně to vzdá. Pavlína se otočí k Michalovi. Sem celá červená, na sobě mám obrovský triko s medvídkama a nápisem sweet dreams, nemám podprsenku a moje babička je blázen. Na co tady ještě čeká, když tohle viděl?
„Sorry, to je fakt děs. Asi pudeš, ne?“
„V pohodě,“ a v hlase má smích. To je dobře. Pavlína se na něj taky usměje. Je hodnej. Ale vstal. Takže nic.
„A ty nepůjdeš?“
Takže myslel teď.
„Tak já se musim oblíct.“
„Jo… počkám venku.“
Otevře dveře a za nima zase babička. Michal se prosmýkne kolem ní, ale usmívá se. Pěkně se usmívá, a přitom by se mohl tvářit.
„Už jdete?“
„Jo, jdem ven.“
Překvapeně se na Pavlínu podívá.
„Ven? Proč?“
„Proč ne. Můžu vzít Mikinu.“
„Není potřeba,“ řekne rychle.
Pavlína pokrčí rameny. Mezitím si sundala domácí tepláky a souká se do džín. Jako vždy, hrozně nepříjemné, jak látka těsně obepíná stehna. Proč nemůže existovat něco pohodlnýho jako tepláky a přitom hezkýho jako džíny. Něco, co večer sundá a nemá kolem celýho břicha otlačený obrysy.
„Můžeš jít pryč? Chci se převlíct.“
„Ne. Ty stejně nikam nepůjdeš.“
Podívá se na ni. Babička má tak sevřené rty, jako by je skoro neměla. Ani se nepohne. Pak si Pavlína přetáhne triko přes hlavu. Ale má vztek, že se kouká. Teď musí celou dobu zadržovat dech, aby nebylo vidět břicho. Podprsenku a triko. Svetr jenom do ruky. Obejde ji a jde se obout. Zatímco se šněruje do kecek, babička projde kolem ní a z botníku sebere její klíče. Zamkne. Klíč drží v ruce. A stojí přede dveřmi. Brání je vlastním tělem.
„Tak.“
„To je nějaká legrace? Dej mi to.“
Natáhne ruku, ale babička je jako sfinga. Pavlína sice zaváhá, ale pak to udělá. Snaží se jí rozevřít dlaň. Opravdu se přetahuje s babičkou o klíče.
„Já ti to nedovolim.“
„Já se tě ale neptala!“
„Na bábu si dovolíš, to ses teda vybarvila.“
„Ty taky!“
Konečně klíče pustila. Pavlína odemkne a otevře dveře. A tam stojí Michal a dělá, jako by tam nestál. Pavlína na něj čumí. Úplně na něj zapomněla. Všechno to musel slyšet. Proč tady celou dobu stojí, proč nešel pryč?
„Di pryč!“
A zase dveře zavře. Otočí se a vidí babičku, která teď nemá zdaleka tak úzké rty. Tak to teda ne. Pavlína se neudrží a vyplázne na ni jazyk. A vyběhne ven. Ještě slyší, jak křičí, co si to dovoluješ, ale už je to jedno, vyhrála, vyhrála, a třeba Michal tu scénku neslyšel celou, třeba mu to je jedno.
„Počkej na mě!“

 

© Petra Soukupová
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2786x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce