Ioan Petru Culianu: Pergamentul diafan (Průsvitný pergamen), Bukurešť, 1992, ukázku přeložila Jarmila Novotná

Tajemství smaragdového disku
Smaragdus lapis est preciosus, unus ex XII. Auget opes. Auxiliatur eis dui scrutantur abdita. Lapidárium, Bodlejská knihovna

Grobok se domníval, že všechna ta písmena vyrytá do zeleného disku, který včera koupil v starožitnictví u Ley (tak se jmenovala mladá Gottfriedova manželka), nepatří do žádné známé abecedy. Později mu Lea zavolala, že k ní přišel nějaký odborník a mají tak příležitost dozvědět se zdarma jeho názor na tento předmět. Byl to hubený a nervózní mladík, kouřil balené cigarety a stěží ukrýval svůj zájem o mladou rusovlasou starožitnici. Potvrdil jim domněnku, že znaky nemají abecední původ. „Tahle věc není určitě moc stará. Je to poněkud neumělá kopie nějakého smaragdového disku, který pravděpodobně pocházel z prvních století křesťanského letopočtu,“ tvrdil. „Tehdy lidé věřili, že mohou vyvolat duchy a démony za pomocí zvuků, gest a znaků. Je jasně vidět, že disk je provrtaný – dírou se protáhne kožený řemen a s pomocí nějakého dalšího úkonu se uvede do stavu rotace. Disk pak bude vydávat zvuk podobný hvízdání. Vyryté znaky by pak měly působit na známého ducha, ba dokonce představují jeho jméno.“ Nakonec odborník dlouho a dvojsmyslně žertoval s Leou a jako by náhodou prohodil: „Tahle věc se jmenovala strophalos.“

Předtím než odešel, zeptal se nazdařbůh, kolik Grobok zaplatil za disk. Částka byla nízká, ale předpokládal, že Lee i tak k ničemu není. „Poslyšte,“ začal odborník, „kdybyste ho nekoupil zrovna od Ley, řekl bych, že cena překračuje jeho hodnotu. Protože to ale vypadá, že budeme připravovat výstavu o magických předmětech, moje muzeum by vám mohlo nabídnout dvojnásobnou cenu, pokud budete laskavě souhlasit s jeho postoupením.“ Ať už byl disk jakkoliv neumělý, přece jen vzbudil Grobokův zájem. A on nepotřeboval peníze. Zdvořile odmítl. Odborník požádal, zdali by se mohl naposledy na disk podívat. Postával už u dveří a loučil se s Leou. Potěžkal ho v ruce, se sevřenými rty se zahleděl do prázdna a nakonec vyslovil sumu, která byla dvakrát vyšší než ta předchozí. „To je všechno, co vám mohu nabídnout, ale věřte mi: je to pětkrát víc než jakou má hodnotu.“ V každém případě to bylo čtyřikrát víc než za něj zaplatil, ale Grobok i tentokrát nabídku bez váhání odmítl a věc ho začínala zajímat.

Druhý den po soumraku mu někdo zaklepal na okno. Byla to Lea, která mu přinesla jeden z mnoha jejích dárků: dvě skleničky z českého křišťálu a láhev vína, aby je měli čím naplnit. „Gottfried nečekaně odjel nakupovat nějaký anglický nábytek, tak tu budu pár dní sama a ty jsi ten nejsympatičtější člověk z celého okolí. Jsi jako můj bratr.“ Lea byla rozhodně sakra dobře rostlá a atraktivní žena a on musel hodně myslet na své přátelství s Gottfriedem, aby ji nepohladil po rusých vlasech, rukou nebo stehnech sevřených v zelených punčoškách. Všimnul si, že dnes byla velmi elegantní, pečlivě nalíčená a svěže voněla. V bytě bylo strašné horko a v puse cítil silnou chuť mořské soli. Poděkoval jí za křišťálové skleničky, odzátkoval láhev třináct let starého Chianti a naplnil je až po okraj. Lea ještě nevečeřela, tak ji pozval do čínské restaurace, pak se vrátili domů a povídali si až do dvou v noci. Ačkoliv některé Leiny řeči týkající se její samoty a Gottfriedových nedostatků by mohly být vykládány jako skryté pobídky, dělal, že je neslyší a že myslí na něco jiného. Ve dveřích ho rusovláska vřele objala, vyšla, ale pak se k němu vrátila: „Něco jsem tu zapomněla,“ řekla mu. „Opravdu nechceš ten disk prodat? Nemá velkou hodnotu, ale přišel jeden bláznivý klient, který mi za něj nabídl tisíc guldenů, poněvadž se zabývá magií nebo něčím takovým. Dám ti devět set a zbytek si nechám.“ Bylo to devětkrát víc než za něj zaplatil, ale zdvořile ji odmítl.

Celou noc se mu zdálo jen o Lee, proto byl další den hrozně nervózní a nepracovalo se mu dobře. Sotva se vrátil domů, objevila se Lea. „Koupila jsem dvě výborné babi pangang a ještě mám poslední láhev toho třináctiletého Chianti. Pojď se ke mně najíst.“ Od té chvíle, kolem deváté večer, si pamatoval už jen na Leina ústa křečovitě přisátá na jeho a až do devíti ráno jejich těla neustále hledala jedno druhé. Bylo nesnesitelné horko a cítil v chřípí závan slaného mořského vzduchu. „Od prvního dne, kdy jsem tě viděla,“ prohlásila mladá žena, „jsi mě neodolatelně přitahoval. To je osud: marně se mu bráníš.“ Rychle se oblékl, zatelefonoval sekretářce, aby vysvětlil své zpoždění a slíbil Lee, že se k ní vrátí, jak to jen bude možné. „Podívej,“ řekla mu, „přátelé obvykle dělají mezi sebou obchody a já ti nabízím dobrý obchod. Ten můj bláznivý zákazník včera zase přišel a nabídl mi dva tisíce guldenů za ten zelený disk. Já si vezmu pět set a ty z toho budeš mít tisíc pět set, co ty na to?“ Slíbil jí, že si to promyslí, ale Lea, plná vášnivého elánu, chtěla, aby se rozhodl hned. „Dej mi klíč a zajdu si pro něj. Ten zákazník se vrátí kolem oběda.“ „Večer ti ho přinesu,“ lhal on. „Bohužel jsem ho včera vzal do kanceláře, abych ho ukázal jednomu kolegovi.“ „Dobře, tak běž a přijď ke mně v šest na večeři.“

Groboka ta věc začínala zajímat. Vrátil se domů a vzal disk s sebou. Jak je jen možné, že mu teď za to někdo nabízí dvacetkrát tolik než zaplatil? Jakou může mít hodnotu? Ta zelená průsvitná hmota člověku připomíná smaragd, ale smaragd podobných rozměrů, pokud by existoval, by měl hodnotu nejspíš takové čtyři miliony. Ale bylo nepředstavitelné, že by se tolik lidí zmýlilo v určení materiálu. Je pravděpodobnější, že ho nějaký bláznivý zákazník chce opravdu koupit pro jeho údajné magické schopnosti. Rozhodl se, že ho prodá za dva tisíce guldenů z lásky ke krásné Lee. Nepřestával na ni myslet až do tří hodin, kdy za ním naprosto nečekaně přišel odborník. „No,“ začal mu vysvětlovat, „právě jsem byl u Ley. Řekla mi, že máte disk v kanceláři a že ho přinesete večer a prodáte za dva tisíce guldenů. Fajn, ale mně se povedlo dostat od muzea tři tisíce guldenů a dohodl jsem se s Leou, že ho od vás koupím za tuto cenu. Peníze mám s sebou.“ Grobok s novou nabídkou souhlasil, ale předtím si chtěl ověřit, zdali k tomu Lea dala souhlas. Zavolal jí do obchodu a Lea to potvrdila. Avšak řekla, že ten bláznivý zákazník mezitím za zelený disk nabídl pět tisíc guldenů a ona, samozřejmě, dává přednost vyšší nabídce. Pokud odborník dá víc, tím lépe. „Tlačíte mě ke zdi,“ reagoval odborník, když se dozvěděl novinku. „Dám vám šest tisíc guldenů a ani o fous víc. No tak, vyndejte disk.“ Ale neměl u sebe víc než tři tisíce a Lea křičela na Groboka po telefonu, ať nedává disk z ruky, dokud nedostane celou sumu. Odborník odešel shánět peníze.

O půl hodiny později Lea volala znovu: bláznivý zákazník jí teď nabídl deset tisíc. Úpěnlivě žádala Groboka, ať rychle přijde a přinese jí zboží než se vrátí odborník, protože jinak by mu to musela příliš složitě vysvětlovat. V autobuse si říkal, že si ponechá polovinu té částky a zbytek dá krásné Lee. Měl tam dorazit během deseti minut. Pak si najednou všiml, že je v autobuse sám a že autobus jede zcela jinudy než obvykle. „To není pětka?“ zeptal se řidiče. „Je, ale vždyť jsem vám říkal, že jedu do depa.“ Nepamatoval si, že by něco takového slyšel, ale hned jak dojeli vystoupil. Opravdu, nejen že se vrátili do depa, ale nacházeli se přímo v garáži, kde panovala neproniknutelná tma. Řidič mu beze slova strhl tašku a vytáhl zelený disk. Ohromený Grobok zůstal v rohu a pozoroval, jak se falešný řidič zouvá, odepíná si pásek, prostrkuje ho dírou v strophalu a pomalu ho roztáčí a vede ho k pravidelnému krouživému pohybu. Disk začal tiše vydávat hvízdavý zvuk a šířil kolem sebe zelené světlo, které v určité chvíli začalo být oslepující. Uvolnil se z něj tvar, který nabral podobu lva a hvízdání se proměnilo v hrozivý řev. Řidič chtěl utéct, ale zvedl se slaný vítr, zelený lev se na něj vrhnul a zmítající se muž se zhroutil na zem a jeho tělo se přestalo hýbat. Pak se vše vrátilo do normálu. Grobok si s bušícím srdcem, ale živý, vzal svůj zelený disk a zamířil ke dveřím. Instinktivně šel zpátky do města, kde se vydal přímo za Leou, která ho netrpělivě očekávala.

Když jí povyprávěl, co se přihodilo, Lea se zamyslela. „No,“ řekla mu, „nechtěla jsem tě děsit, ale myslím, že tenhle zelený disk, jehož hodnotu jako starožitnického předmětu, popravdě řečeno, neznám, má přece jen nějaké podivné schopnosti.“ Vzala ho za ruku a vedla ho po točitých schodech do sklepa, kde stiskla nějaký neviditelný vypínač a část zdi se odsunula a umožnila tak průchod do tajné místnosti. Grobok pocítil v ústech a v chřípí mořskou sůl a bylo mu strašné horko. Na zemi uviděl nehybné Gottfriedovo tělo, které však bylo beze známky rozkladu. „Vidíš,“ řekla mu Lea, „překvapila jsem ho, když dělal s diskem totéž co tvůj falešný řidič. Vynořilo se tu něco zeleného, co vypadalo úplně jako nějaký lev a tady je výsledek. Od té doby je bez života, ale nezapáchá. Přiznávám, že jsem se chtěla disku zbavit a prodala jsem ti ho za sto guldenů. Pak jsem ho chtěla dostat zpět, ale mezitím mi došlo spousta věcí. Zatáhla jsem tě do toho, protože tě miluju a milovala jsem tě už od první chvíle, kdy jsme se potkali.“ Grobok také přiznal, že byl do Ley zamilován k zbláznění, ale že jeho přátelství s Gottfriedem mu zabraňovalo nejenom jí to říct, ale samotnému si tu lásku přiznat. „Nemáme času nazbyt,“ řekla mu Lea. Odborník si pospíší, aby si přišel pro disk a ještě je tu ten druhý, který je mnohem silnější a kterého jsem využívala proti tomu odborníkovi, ačkoliv jsem neměla v úmyslu prodat strophalos nikomu jinému než tobě.“ Opustili živého-mrtvého Gottfrieda v tajné místnosti a vrátili se do obchodu, kde se Grobok přece jen chtěl dozvědět víc o původu zeleného disku. „Vysvětlím ti to jindy,“ zašeptala Lea a prstem mu ukázala stín odborníka, který se odrážel od matného skla vchodových dveří. V následujícím okamžiku se rozezněl zvonek. „Rychle, vyjdeme zadem!“ Na dvoře už ale byl asi padesátiletý mohutný chlap s hustým obočím a výrazem člověka, který bere věci vážně. Chytil rukou Leu a přehodil si ji jako pytel přes levé rameno. Pak Grobokovi, který se pokusil o odpor, dal takovou pěstí, že prolétl zelenou skleněnou výplní zadních dveří. „Strophalos,“ křičela na něj Lea, „roztoč ho, ať zazpívá!“ Pak si ji ten chlap odnesl.

Když uslyšel hluk, odborník utíkal na místo činu a vytáhl na Groboka dýku. „Dejte mi ten disk!“ vyzval ho, zatímco ranou pořád ochromený Grobok, ho sotva slyšel. „Dejte mi ten disk!“ zařval ještě jednou odborník, ale Grobok si všiml, že se mu třesou ruce a že neudělal ani jeden krok vpřed. „Zajímalo by mě,“ odpověděl mu klidně, „jakou hodnotu má pro vás ten disk.“ „Vysvětlím ti to hned, jak ho budu mít,“ opáčil odborník. Grobok mu tedy vydal předmět a odborník s ním začal provádět totéž co falešný řidič: zul se, stáhl si pásek, prostrčil ho dírou disku a začal s ním pomalu točil kolem sebe.

„Řekněme, že i já mám nějaké známé mezi starožitníky,“ svěřil se odborník. „Tahle věc je totiž deska z čistého smaragdu s magickými pečetěmi vyřezanými před minimálně jedenácti stoletími. Její obchodní hodnota překračuje všechno, co jsem kdy v životě viděl. Bohužel tohle zboží nelze prodávat, protože bylo ukradeno v roce 1963 z Říma. Říká se, že jde o jeden ze slavných disků Juliana Chaldejského, kterými lze vyvolat démona - ženu nepředstavitelné krásy. Moje neštěstí je, že jsem takovou ženu potkal a zamiloval se do ní. A jenom díky smaragdovému disku mi může patřit. Musím ho jen přimět, aby zazpíval.“

V tu chvíli začal disk potichu hvízdat a vydávat zelenkavé světlo. Pak se vše před Grobokovým vyděšeným zrakem opakovalo jako předtím: objevil se tvar lva, který se s řevem vrhnul na odborníka, jenž se pokusil utéct, ale nehybně se skácel k zemi vedle disku.

Grobok vzal do ruky smaragd s divnými znaky. Začal vibrovat, ale zůstal neprůhledný. Vzpomněl si na poslední výkřik Ley: „Roztoč ho, ať zazpívá!“ a pochopil, že to je jeho poslední možnost, ačkoliv pomyšlení na setkání se zeleným lvem ho děsilo.

Taková spoušť, pomyslel si, když se zouval a začal dělat totéž, co už předtím dvakrát viděl. Disk nejdřív hvízdal, pak vydával zelené světlo, které zůstávalo rozptýlené někde ve vzduchu jako beztvarý smaragdový mrak. Z něj se pomalu vynořila silueta Ley, která k němu sestoupila po smaragdovém paprsku doprovázená teplým slaným vánkem. „Už bylo načase,“ řekla mu a přitiskla své rty na jeho. Grobok ji poněkud nedůvěřivě vzal do náruče. Byla to ale stejná bytost, kterou předtím v noci objímal, teplá a poddajná. Jenom její útlé ruce byly studené. „Nevypadám na to, že mi je tisíc dvě stě let, viď?“ zeptala se ho. Byla to ta nejmladší bytost na celém světě s rozcuchanými rusými vlasy, které, jak si všimnul, matně připomínaly lva.

Grobok se jí už na nic neptal, neboť vše pochopil. Když chtěla, brala na sebe strašnou podobu, aby vyděsila všechny ty, kteří se pokoušeli využít strophalos k tomu, aby ji trvale opanovali. Už ho pak ani nezajímalo, kdo byl falešný řidič a kdo byl ten mohutný asi padesátiletý chlap, vždyť disk patřil jemu a spolu s ním i Lea. Vůbec netušil, proč si nakonec vybrala zrovna jeho, plachého a mlčenlivého ctitele.

Lví démon ho vzal za ruku a zatáhl ho na schody, tentokrát vedoucí nahoru.

Po cestě sebral zelený disk. „Řekni mi,“ zeptal se jí, „má hodnotu čtyř miliónů guldenů?“ „Má mnohem větší hodnotu, mnohem, mnohem větší,“ odpověděla mu Lea, zatímco smaragd začal pomalu vibrovat a svou září osvětloval celé poschodí.

Grobokovi bylo najednou neuvěřitelně horko a chuť mořské soli mu zaplavila chřípí a ústa.

© Jarmila Novotná