Gavalda, Anna: Kdyby tak na mě někdo někde čekal

Gavalda, Anna
Kdyby tak na mě někdo někde čekal

recenze romance

Na cestu do zahraničí si ráda beru ke čtení něco ze současné literatury té země. Dobrý tip může poskytnout iliteratura. Otvírám francouzskou rubriku a hle: rozhovor s Annou Gavaldou.

Anna Gavalda: Kdyby tak na mě někdo někde čekal, přeložila Silvie Dokulilová, odpovědná redaktorka Anežka Charvátová, vydala Mladá fronta, 2003, 176 str.

Na cestu do zahraničí si ráda beru ke čtení něco ze současné literatury té země. Dobrý tip může poskytnout iliteratura. Otvírám francouzskou rubriku a hle: rozhovor s Annou Gavaldou. Což tak vzít si do Paříže, kde mimochodem tato autorka žije a pracuje, její povídky Kdyby tak na mě někdo někde čekal?

Název knihy je skvělý "PR" tah. Stěží lze minout takto slibně znějící titul bez povšimnutí. I knihovník, který mi publikaci půjčuje, se nejprve zkoumavě podívá na knihu a pak na mne. Vybavená recenzí Jovanky Šotolové Život pohledem z rychlíku se dávám do čtení.

Ptám se na Gavaldu mladého francouzského básníka, kterému vyšla nedávno v Gallimardu první sbírka poezie. "Anna Gavalda? Ta je moc populární. Ne, nic jsem od ní nečetl. Když je někdo tak zpopularizovaný, většinou mě nezajímá. Možná, že je to ale moje chyba," krčí Francouz rameny. Pracuje jako recepční v pařížském "literárním" hotýlku a posteskne si, že poezií se už dávno nedá uživit. Kdeže jsou francouzská dávná staletí...

Recenzentce Jovance Šotolové dávám většinou za pravdu - "v dobrém i zlém". Čím to tedy je, že se tato útlá knížka stala ve Francii na poměrně dlouhou dobu nejprodávanější beletristickou publikací? A že i já se každý svůj pozdní pařížský večer těším na další Gavaldinu povídku?

Ano, o jednolitém konceptu povídkové knihy lze těžko mluvit - nenápadného propojení poznámkou jsem si všimla jen mezi Epilogem a Klik-klakem. S tím se však dnes setkáváme i u jiných autorů. Často jde mj. o texty publikované nejprve časopisecky, zasílané do tematických literárních soutěží apod. Klišé, otřepané výrazy, banální situace - i tímto spisovatelka nešetřila. Jde však takto soudit? Vždyť i život sám často píše nejen ty nejlepší romány, ale i největší kýče. Jestliže Gavalda oslovuje hned na první stránce čtenáře a komunikuje s ním často i nadále, není to přece taky žádné novum. Ich-forma textů, v nichž je vypravěčem muž, je věrohodná, jako by mi však připomínala salingerovský či sillitoeovský styl.

Možná však, že jsou to paradoxně nejen klady, ale i tzv. negativa, která činí Gavaldu čtenářsky tak přitažlivou. Chaotickému obrazu dnešní doby, kterou se literatura snaží zrcadlit, odpovídají roztříštěné a náhodně poskládané úlomky lépe než celistvé a dokonale do sebe zapadající mozaikovité tvary.

Jestliže dříve čtenář vyžadoval rozsáhlý a košatě větvený příběh, dnes ho lépe uspokojí několikastránkové maximální zhuštění děje. Povídku Po všechna ta léta, která by vydala na román či celovečerní film, tak zhltne cestou vlakem a ještě stihne snít a domýšlet. Místo zvládnutí umění fabulovat se tak spisovateli vyplatí naučit se vnímat a zachytit vůně, pocity, dojmy a prchavé okamžiky, disponovat rozjitřenou citovostí a mít "srdce na správném místě".

Dalším zajímavým fenoménem jsou tzv. povídky bez konce či s nevýrazným koncem (u Gavaldy jde především o The Opel touch), které zřejmě lépe odrážejí neuchopitelnost, nedefinitivnost současnosti. Spisovatelská, intelektuální (a zdá se, že upřímná) sebeironie potěší tím spíše, že jde o autorku-ženu. Velmi příjemným znakem Gavaldina stylu je přehlednost. Nejedná se jen o stručná a výstižná vyjádření, ale především o správné a logické členění textu. Ostatně dokonalosti se Gavalda přibližuje nejvíce právě v nejkratších povídkách.

U žensky jímavého příběhu Catgut se člověk neubrání myšlence o vykrádání námětů. S mladým francouzským básníkem jsme hovořili také o Kunderovi. Má ho rád, vyčítá mu však jistou filozofickou nepůvodnost. Není tomu však spíše tak, že dva autory napadne nezávisle na sobě totéž, že určitá skutečnost si vynutí znásobený umělecký otisk? Historka Catgutu silně připomíná film Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky. Ten je z roku 1998, Gavaldina kniha vyšla o rok později...

Co do překladatelských poznámek pod čarou - člověk se nikdy nezavděčí všem. Pokud je překladatel udělá, bývá podezřívám z podceňování čtenáře, pokud ne, ozývají se ti, kterým chybí. Pro mne byly v této knize znamením pečlivosti.

Překladatelka Silvie Dokulilová a redaktoři nakladatelství Mladá fronta sáhli dobře - sbírkou povídek Kdyby tak na mě někdo někde čekal uvedli na český knižní trh zajímavou francouzskou prozaičku Annu Gavaldu. Úspěch knihy ve Francii i u nás svědčí o tom, že po kralování románu se opět vrací na scénu osvědčený literární žánr - povídka. A ta tak dobře rezonuje s dneškem...

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 101 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 5153x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce