První české vydání knihy O výchově křesťanského vladaře představuje významný spis Erasma Rotterdamského, filologa, filosofa, literáta, teologa, učence, pedagoga, vydavatele a veřejně činného intelektuála, který patří bezesporu k největším myslitelům křesťanské Evropy. Kniha obsahuje také latinský originál a zasvěcenou předmluvu Michala Svatoše.

Předmluva

ERASMUS ROTTERDAMSKÝ A JEHO SPIS O VÝCHOVĚ KŘESŤANSKÉHO VLADAŘE

Erasmus Rotterdamský patří bezesporu k největším myslitelům křesťanské Evropy. Říci o Erasmovi, že byl myslitelem, však nevystihuje ohromující šíři jeho činnosti a působení. Byl filologem, filosofem, literátem, teologem, učencem, stejně jako pedagogem, vydavatelem a veřejně činným intelektuálem. Byl zkrátka tím, co se obvykle označuje pojmem „renesanční člověk“, čímž máme na mysli, že zasáhl do mnoha oborů lidské činnosti, jak to bylo možné naposledy právě v renesanci, kdy jedinec mohl ještě zvládnout veškeré lidské vědění.

A přitom cesta „knížete humanismu“, jak byl ve své době nazýván, k proslulosti nebyla zdaleka jednoduchá. Erasmus se narodil v brabantském městě Gouda jako nemanželský syn kněze Gerharda. Podle Erasmova vlastního životopisu je jisté pouze to, že se narodil v předvečer svátku Šimona a Judy (27./28. října), s největší pravděpodobností roku 1469, v Brabantsku. Erasmus byl prý „plodem tajné lásky“ kněze a dcery místního lékaře. Sám Erasmus přišel se „shakespearovskou“ historkou, podle které jeho otec utekl do Říma, odkud se vrátil domů vylákán falešnou zprávou o smrti své milované, na niž reagoval závazkem celibátu a přijetím kněžského úřadu. Matka se brzy po synově narození přestěhovala do Rotterdamu, s nímž Erasmus spojil své jméno.

Celé jméno, které Erasmus používal přinejmenším od roku 1496, znělo v latinské podobě Erasmus Desiderius Roterodamus, tedy Erasmus Desiderius Rotterdamský. Latinská forma jména napovídá o jeho nositeli, že patřil k úzkému okruhu vzdělanců a znalců literatury, pro něž latina byla nejen jazykem univerzitních studií, ale i základním komunikačním prostředkem, jazykem vyznavačů odborné a krásné literatury římského starověku a pro Erasma i jazykem bible a prvních křesťanů.

I když počátky jeho života jsou zahaleny mnohými dohady, je nepochybné, že jeho první známé kroky vedly do školy, do níž vstoupil už jako čtyřletý. Nejprve byl vychováván poručníkem, jímž byl učitel z Goudy, a v devíti letech byl přijat do školy v Deventeru, v níž došel až do třetího ročníku. Během studia zemřeli oba rodiče a jeho další vzdělání bylo v rukou pěstounů, kteří ho určili pro řádový život. Erasmus navštěvoval školu bratří společného života, pak školu v Hertogenbosch a roku 1487 vstoupil do kláštera augustiniánů-poustevníků Steyn u Goudy. Když později popisuje svá školská léta, mluví o ztracených rocích, strávených ve školách, které jsou „zhoubou talentů“. Není však pochyb o tom, že právě těmto školám vděčí za základ svých vědomostí, za vynikající znalost latiny a za systematickou přípravu na „učeneckou dráhu“. Roku 1492 Eramus přijal kněžská svěcení a stal se členem augustiniánského řádu. Zásadní obrat v jeho životě nastal, když poznal biskupa z Cambrai Jindřicha z Bergenu a stal se na jeho dvoře sekretářem. Od roku 1493 Erasmus vyznával životní styl, který vlastně po celý život nezměnil: věnoval se především knihám a literatuře. Je to způsob života, který mu přinesl obživu a také slávu. Jde bezpochyby o výjimečný, do té doby krajně neobvyklý jev, kdy literát najde v literární tvorbě nejen zálibu a potěšení, ale i obživu. Ovšem i Erasmus postupoval způsobem obvyklým pro středověkého vzdělance, jehož tvorba bývala vždy „pod křídly“ mocného ochránce, resp. mocných ochránců. Vzdělancova dráha bývala navíc často spojena s kněžskou kariérou, se školskou službou, s univerzitní katedrou, se svobodnými profesemi (notáře apod.) a po vynálezu knihtisku i s tiskařskou činností. A Erasmus vlastně prošel všemi těmito obvyklými cestami, přidal k nim však značnou míru osobní nezávislosti a svobody literární tvorby, na člověka s tak závažným životním znevýhodněním až neuvěřitelnou.

O tři roky později, roku 1495, se Erasmus vydal na cestu do Paříže, aby zde zakončil studijní léta. Skutečnost, že cestoval od raného mládí, je jedním z charakteristických rysů celé jeho životní pouti. Erasmus poznal za svůj život hlavní země evropského kontinentu: Francii, Anglii, Itálii, říšské Porýní a Švýcarsko, v nichž studoval, vysedával v knihovnách, působil v tiskařských dílnách a především psal a byl veřejně činný, takže mohl být bez jakékoliv nadsázky označován jako „potulný literát“. V ostatních zemích evropského kontinentu, které osobně nenavštívil, byl znám jako autor slavných děl, která se šířila po panovnických dvorech, ve šlechtických sídlech, v univerzitních posluchárnách, nejvíce však v okruhu stejně smýšlejících humanistických literátů.

Pro ukončení školního vzdělání si Erasmus zvolil pařížskou Sorbonnu, jednu z nejslavnějších evropských univerzit, na níž se věnoval studiu teologie. Formálně však svá „školní léta“ ukončil až o mnoho let později, roku 1506, kdy získal diplom doktora teologie v italském Turíně. Paříž měla pro Erasma význam v mnoha ohledech. Vedle univerzitních lekcí se zde seznámil se stejně smýšlejícími humanisty, poznal význam tištěného slova, které se neuvěřitelnou rychlostí šířilo celým světem, a v Paříži získal také hluboký, můžeme říci životní odpor k tradiční scholastické učenosti. Z Paříže se Erasmus vrátil do Brabantska, aby se připravoval na dráhu univerzitního profesora.

V Paříži se však také dostal do styku se studenty z Anglie, kteří ho zlákali k cestě na ostrov. Při první „anglické cestě“ doprovázel svého žáka, budoucího lorda Mountjoye, v jehož blízkosti našel významné literáty. V Anglii se seznámil s Johnem Coletem a Thomasem Morem, slavnými anglickými humanistickými osobnostmi, díky jejichž přátelství a přízni sepsal během svých anglických pobytů značnou část svých literárních děl. Na ostrovy se totiž potom ještě několikrát vrátil, protože zde našel okruh stejně smýšlejících osob. Dobře je to patrné z dedikací jeho knih tohoto období, které jsou věnovány lordu Mountjoyovi a jeho rodině (Adagia), J. Coletovi (Antibarbari) nebo T. Morovi, jehož jméno se ozývá v titulu slavné Chvály bláznivosti.

Druhý pobyt v Anglii v letech 1505 až 1506 Erasmus věnoval intenzivnímu studiu teologických děl a stykům se svými přáteli a podporovateli. K nim patřili vedle Mountjoye, Coleta a Mora i oxfordský profesor řečtiny W. Grocin a představený oxfordské koleje St. Mary R. Charnock, canterburský arcibiskup W. Warham a rochesterský biskup J. Fisher. A protože Mountjoy byl vychovatelem krále Jindřicha VIII. a Warham a More se stali kancléři anglického království, otevřela se Erasmovi cesta do nejvyšších společenských vrstev.

Erasmus strávil významnou část svého života v Lovani, většinou na tamní univerzitě, ale především usilovnou vydavatelskou a překladatelskou činností. Roku 1508 se mu splnil jeho dávný sen a Erasmus mohl navštívit jedno ze dvou nejvýznamnějších center antické civilizace. Do Itálie se vydal jako vychovatel dvou synů janovského šlechtice, což mu dalo jistotu finančního zabezpečení a umožnilo mu věnovat se vlastní práci. Nejdříve dokončil v Turíně teologická studia ziskem univerzitního dokorátu, v Bologni se seznámil s jedním z nejvýznamnějších tiskařů své doby Manutiem a v Římě navázal kontakty na papežském dvoře. V Benátkách, Padově, Ferrraře a Sieně se věnoval – stejně jako po celou dobu svého italského pobytu – studiu biblických a antických rukopisů.

Jeho nejdelší pobyt v Anglii (1509-1514) byl ve znamení horečné literární činnosti. Během těchto pěti let vydal Erasmus své nejslavnější dílo, Chválu bláznivosti, spis proti papeži Juliovi II. (Julius z nebes vyhnaný) a příručku humanistické stylistiky (Copia verborum). Po návratu do Brabantska se věnoval studiu bible a připravil nová vydání děl církevních otců. Erasmus se dostává na vrchol svých sil, stává se proslulým nejen v učeneckých kruzích a v okruhu znalců krásné literatury, ale stává se i autoritou pro mocné své doby. Věnuje se veřejné činnosti a píše díla s politickým obsahem (Nářek míru). Plodem tohoto období, které strávil mj. na dvoře pozdějšího císaře Karla V., je i spis O výchově křesťanského vladaře.

Roku 1519 se Erasmus dostal do písemného styku s německým reformátorem Martinem Lutherem. S ním pak vedl mnohaletý spor, který vyvrcholil roku 1526 uveřejněním polemických spisů Hyperaspistes a De libero arbitrio, jimiž se proslavil především v Říši.

Další dominantou posledního období Erasmova života byla Basilej, která se mu na počátku dvacátých let 16. století stala druhým domovem. Ve švýcarsko-německém pomezí Erasmus navázal styky s profesory tamní univerzity, pokračoval v kontaktech se vzdělaneckou Evropou a spřátelil se s basilejským tiskařem a vydavatelem svých děl J. Frobeniem. 12. července 1536 v Basileji umírá a je pohřben v tamním dómu.

Erasmovo dílo zasáhlo do mnoha oblastí. Byl znám jako vynikající filolog, znalec starověké literatury, teolog, pedagog, hlásí se k němu státovědci, politologové i epistolografové. Proslul jako vydavatel antické literatury a biblických knih. Základ jeho věhlasu bezpochyby položila slavná Chvála bláznivosti, ironický pamflet proti zlořádům jeho doby, mistrovské dílo krásné literatury moderní Evropy, které má nadčasový charakter.

Erasmus psal převážně latinsky, ovládal však vedle národních jazyků i řečtinu a hebrejštinu, které mu umožnily proniknout k původnímu znění náboženské literatury, především bible. Je také autorem stovek latinsky psaných dopisů, které kroužily po celé Evropě a tvořily jakési pomyslné pouto „republiky vzdělanců“ – humanistických literátů a učenců renesanční Evropy.

Jeho dílo je neseno všeprostupujícím heslem „k pramenům“ (ad fontes), které se stalo devizou jeho doby. Erasmus volá po návratu k pramenům starověkých, biblických a patristických textů záměrně, protože je přesvědčen, že návrat k původní podobě antické a křesťanské literatury je i návratem k původním ideálům antiky a křesťanství. A „knížetem humanistů“ byl nazýván proto, že antická literatura mu byla nejen velkým vzorem jazykovým a stylistickým, ale také etickým. Vrcholem jeho literárního úsilí, spíše bychom měli říci jeho celoživotního snažení, je náprava člověka pomocí vzdělanosti. Být vzdělaný je pro Erasma závazkem. Psané slovo je pro něho prostředkem k celospolečenské nápravě a ne k „předvádění“ osobní učenosti a elokvence. Každým svým dílem míří Erasmus cíleně k určité společenské vrstvě, k urozeným a mocným, k panovníkům, k věřícím, ke vzdělancům, stejně jako k vojákům, teologům a vdovám, jimž chce pomoci ke křesťanskému životu a správným životním hodnotám, vedoucím ke spáse. Často bývá zdůrazňováno, že Erasmus je „dítě nové doby“. Bezpochyby však v jeho díle mnohé poukazuje ještě ke „středověkému člověku“, nepochybujícímu o své víře a správnosti zvolené cesty.

Mám-li vybrat nejvýznamnější Erasmovy spisy, musím se uchýlit k nutné zkratce, protože obsáhnout jeho dílo by bylo námětem pro obsáhlou knihu a ne pro stručnou předmluvu.

Na počátku Erasmovy literární dráhy stojí dílo, které vznikalo postupně ještě ve steynském klášteře v osmdesátých letech 15. století. Spis programově nazvaný Proti barbarům (Antibarbari) formou dialogu upomínajícího na slavné dialogy antické obhajuje klasickou literaturu, kterou její odpůrci viní ze šíření pohanských zvyků a mravů. Erasmus dává pojmu „barbar“ zcela novou náplň, když ho definuje ne jako člověka jiného světa, člověka hrubých mravů, ale jako člověka nevzdělaného, nedotčeného vzděláním a plného předsudků proti vzdělání a vzdělancům. S takovými barbary pak vede polemiku a dává jim za vzor člověka, který se vzděláním stal moudřejším a ušlechtilejším. Erasmus přichází s výrazem bonae litterae (doslova „dobrá literatura“, spíše však „ušlechtilá literatura“), která je klíčem k pravému vzdělání bez ohledu na to, zda je psána křesťanem, nebo pohanem.

Dílo Antibarbari se sice dočkalo knižního vydání až roku 1520, je však shrnutím názorů, které Erasmus prosazoval od samého počátku. Stalo se programem humanistického světa, protože shrnulo zásady nové doby: návrat ke kořenům evropské civilizace, zdůraznění morálního rozměru vzdělání, zodpovědnost vzdělaných za stav společnosti, toleranci k názorům druhých a v konečném efektu i nápravu jedince a reformu křesťanského společenství.

Nejslavnějším Erasmovým dílem je bezesporu Chvála bláznivosti (Moriae encomium, jež v našem povědomí žije pod názvem Chvála bláznovství). Chvála vznikla za třetího anglického pobytu a vytištěna byla roku 1511. Autor v ní nechává promlouvat paní Bláznivost, která si bere na mušku všechny společenské vrstvy, ironizuje jejich chování a ukazuje, v jakém protikladu je k původním křesťanským ideálům. Erasmus Chválu bláznivosti složil umným způsobem. Jednak nechává místo sebe mluvit personifikovanou bláznivost, které je dovoleno říkat nahlas, co by pro autora bylo nebezpečné, a jednak se už předem hájí tím, že jde o nezávaznou literární hříčku, dílo stvořené pro ukrácení dlouhé chvíle. O Chvále bláznivosti však platí totéž co o ostatní Erasmově tvorbě. Ozývá se v ní silný karatelský a moralistní tón, který směřuje k nápravě společnosti, takže slavné dílo není pouhou satirou a ironizujícím pamfletem, ale především zrcadlem dobových společenských nešvarů, jichž by se křesťanské země měly co nejdříve zbavit.

Dílem, které Erasmovi přineslo slávu už za života, byla Adagia (Collectanea Adagiorum, první vydání 1500). Jde o sbírku komentovaných sentencí, známých výroků antického a středověkého světa, jež Erasmus uspořádal tematicky. Jejich pozoruhodností je, že vedle sebe staví výroky pohanských a křesťanských autorů, které spojuje „kvalita obsahu“, aniž by bylo rozhodující věroučné (náboženské) stanovisko. Adagia jsou typickým příkladem literatury humanistického období, která usiluje o návrat k ideálům antické civilizace a snaží se o nápravu společnosti pomocí příklonu ke klasickým autorům.

Erasmovu politickou (veřejnou) činnost si můžeme nejlépe ukázat právě na knize O výchově křeštanského vladaře. Název svádí k domněnce, že jde o „politologické“ dílo, o spis klasické státovědy nebo pedagogiky. A přitom není asi nic vzdálenějšího tomuto dílu než snahu vtěsnat ho do kategorií moderní naukové literatury, protože Erasmus zde uplatňuje několikeré měřítko: jde o dílo literární, které je opřeno o ohromující znalost klasické a středověké literatury, o spis, který má sloužit jako praktický návod k výchově panovníka, stejně jako o dílo teoretické, které má shrnout principy, jimiž se má řídit stát a jeho vládce. Nejlépe to asi vyjádřil J. Huizinga: „Erasmus nejde střední cestou, ale snaží se být prostředníkem ‚encyklopedických znalostí‘, spojujících biblickou minulost se současným světem. Klade vysoké nároky na čtenáře kombinací odkazů na bibli a klasické autory. Pro ghibelliny byl přívržencem guelfské strany a pro guelfy byl ghibellinem. Proti své vůli stál mezi frontami.“ (Překlad podle autorizovaného německého a anglického znění holandského originálu)

Obdobně jako jiní autoři děl tohoto žánru i Erasmus použil u spisu O výchově křesťanského vladaře známý literární útvar „knížecího zrcadla“, jemuž však dal nový obsah. To, co je na Erasmově díle nové, je systematičnost výkladu a celistvé chápání panovníkovy výchovy od narození přes nástup na trůn až po vlastní vládnutí. Záměrný je i důraz na způsob výchovy pomocí příkladů z literatury a zdůraznění role panovníka ve státě. Erasmus je přesvědčen, že dobrý příklad (ve vhodnou chvíli) nemůže přinést jiné než dobré plody.

Z původního „knížecího zrcadla“ zůstala zachována hlavní idea o obecném dobru (blahu), o něž má panovník usilovat na místě prvém. Ne osobní nebo dynastický prospěch, jak Erasmus mnohokrát zdůrazňuje, ale prospěch všech poddaných (občanů) státu je smyslem a cílem dobré vlády.

Podnět k napsání díla O výchově křesťanského vladaře přišel za třetí anglické cesty během vlády anglického krále Jindřicha VIII. v letech 1509 až 1514, do něhož Erasmus vkládal naději, že bude knížetem míru a mecenášem umění. Že se tak nestalo, přičítá Erasmus špatné výchově a špatným rádcům, kteří panovníka využili jen k vlastnímu prospěchu. Proto vítá příležitost a dává definitivní podobu dílu O výchově křeťanského vladaře. Formálním podnětem k sepsání díla bylo Erasmovi i jeho jmenování dvorním radou mladého Karla Burgundského. V prvním vydání (Basilej 1516) je spis na podnět burgundského kancléře a královského rady Jeana Le Sauvage určen habsburskému princi Karlovi, pozdějšímu císaři Karlu V. Druhé, prakticky nezměněné vydání (Basilej 1518) je věnováno císaři Maxmiliánovi I.

Spis O výchově křesťanského vladaře bývá často považován za kompendium politických ideálů, které s realitou nemají mnoho společného. Proti Erasmovu dílu bývá stavěn Machiavelliho Vladař (Il Principe), dílo vzniklé sice ve stejné době (1513), ale nesené duchem politického realismu. Jsem přesvědčen, že to, co odlišuje Erasma od Machiavelliho, není jen smysl pro realitu, ale především cíl a zaměření obou děl. Jiným podnětem byla Erasmovi Utopie (Utopia) T. Mora, kterou mohl do jisté míry poznat už za svého anglického pobytu. Utopie (představa o „blaženém ostrově“) vznikala totiž během Erasmova pobytu v Morově domě, kde Erasmus psal svou Chválu bláznivosti. Obě díla (Erasmovo O výchově křesťanského vladaře i Morova Utopie) byla ovšem vytištěna ve shodnou dobu (1515/16), takže o přímém literárním vlivu můžeme uvažovat jen stěží. Jiná situace byla s Machiavelliho Vladařem, který byl vydán už roku 1513, takže se s ním Erasmus mohl seznámit v tištěné podobě.

Erasmovým vzorem byl bezesporu Platón, Xenofón a Aristotelés, příklady nejlepších panovníků však Erasmus našel ve Starém zákoně. Dílo O výchově křesťanského vladaře je plné citátů následováníhodných nebo zavrženíhodných příkladů pro současného panovníka a jeho vychovatele. Autor často volí příměry ze zvířecího světa. Spoléhá se při tom na znalost obvyklých přirovnání typu: divoký jako medvěd, krutý jako vlk (šelma), lstivý jako liška, pracovitý jako včela apod., jimiž umocňuje kladná nebo záporná hodnocení.

Erasmus zcela záměrně volí maximalistická exempla, příklady těch nejlepších vládců a nejlepšího spravování státu, protože má stále na zřeteli, že jen optimální výchova je předpokladem nejlepšího vladaře. Erasmovo pojetí formování a sebeformování člověka, které jsme poznali už na počátku jeho literární tvorby, tu dochází svého vrcholu. Erasmus se ukazuje jako přesvědčený humanista, který věří v člověka a jeho nápravu.

Erasmus se musí ovšem vypořádat s rozdílem mezi panovníkem křesťanským a pohanským. Ten vidí ve způsobu vlády, protože křesťanský vladař by měl svou zem spravovat a ne uplatňovat „svrchovanou vládu“. Pro skutečného křesťanského vládce volí příměr s laskavým otcem, který řídí stát jako vlastní rodinu. Na jiném místě pak správné řízení země přirovnává k vládě duše (rozumu) nad tělem, které je zmítáno vášněmi.

Erasmus je monarchista, pro něhož panovník ztělesňuje všechny dobré vlastnosti (ale také špatné, pokud je špatně vychován). V centru státu stojí podle něho panovník, jehož Erasmus přirovnává k duši, která ovládá tělo. Jaký je panovník, takový je i celý stát. Proto přisuzuje Erasmus v dědičné monarchii významnou roli učiteli (vychovateli), jehož úloha je nezastupitelná. Jemu musí ve výchově „pomáhat“ panovníkovi rádci, dvořané a vlastně všichni, s nimiž budoucí vládce přijde do styku. Kultivace panovníka nezáleží jen na něm samotném, ale i na jeho okolí, které mu svým životem dává dobrý nebo špatný příklad.

Erasmus se s despektem vyjadřuje o vládcích, jejichž vzdělání spočívá v tom, že umějí tančit, ovládají společenské hry a dvorní etiketu. Přímým protikladem dobrého panovníka mu je tyran, samovládce, kterému nejde o blaho poddaných, ale výlučně o vlastní prospěch, pro nějž neváhá použít všech dostupných prostředků. Příkladem tyranů jsou Erasmovi římští císařové Nero, Caligula a Heliogabalus, kteří prosluli krutostí, cynismem a bezbožností. Jen tyran, ztělesnění všech špatných vlastností, jedná z náhlého popudu a bez rozumu.

Na dobrém panovníkovi Erasmus nejvíce oceňuje moudrost. Chválí biblického krále Šalomouna, který měl možnost přát si cokoliv, moc, vládu nad celým světem, bohatství a slávu, ale zvolil moudrost, a jak Erasmus dodává, ne moudrost ledajakou, ale moudrost, která by umožňovala moudře vládnout.

Kniha O výchově křesťanského vladaře je rozdělena do jedenácti kapitol, které jsou členěny tematicky – pochlebování vladařům, umění mírové vlády, poplatky a daně, vladařova dobročinnost, zákony, úřady a veřejné funkce, smlouvy, vladařská činnost v míru, panovnické sňatky a nakonec kapitola o válkách. Všem tématům je předřazena nejobsáhlejší, první kapitola o vladařově narození a výchově, která přináší shrnutí Erasmových názorů na přípravu panovníka k vládnutí. Už na počátku této kapitoly přichází Erasmus s pojmem „obecné blaho“, jež mu je mírou, podle níž lze poznat dobrého vládce a spokojenou, prosperující zemi. Erasmus tu vyslovuje klíčové kritérium, podle něhož má být zaručena dobrá vláda: buď je ve „volební monarchii“ zvolen ten nejlepší panovník, anebo v dědičné monarchii musí být vybrán ten nejlepší vychovatel. A protože dobrému vládci vděčí země „za všechno“, musí mít stejné postavení i vládcův vychovatel. Když Erasmus charakterizuje ideálního vychovatele, požaduje, aby ti, kteří mají být vybráni za panovníkovy vychovatele, byli „bezúhonní, nezkažení a významní“.Erasmova sympatie k monarchii má však své meze, když říká, že „původ sice zaručuje vládu, ale ne rozum“.A přichází s ústřední tezí, že dobrý panovník musí být formován od samého mládí jen tou nejlepší výchovou.

Právě v Erasmově „pedagogickém optimismu“ bývá spatřován jeho nerealistický přístup k panovníkovi, ke státu a k veřejnému dění obecně. Erasmus je hluboce přesvědčen o možnosti zušlechtění každého jednotlivce a panovníka zvlášť – působením vzdělání. Je však nutné, aby vzdělání mělo svůj řád, bylo úměrné věku dítěte a bylo svěřeno odborníkovi. Na přiměřenost výchovy princovu věku klade Erasmus značnou váhu.

Vychovatel by měl s chlapcovou výchovou začít včas, když ještě není mysl budoucího panovníka zatížena předsudky a když je otevřena novým poznatkům. Stejně je tomu se zbožností, k níž je nutné vychovávat od dětství. Vychovatel by měl začít bajkami, které jsou nejen zábavné a úměrné věku malého dítěte, ale obsahují i mravní naučení, na nichž bude možno stavět v budoucí výchově. Teprve pak by měl být princ seznámen s biblickými příběhy, sentencemi moudrých a „dobrou literaturou“.

Když vypočítává nebezpečí, která číhají na dobrého panovníka, Erasmus jmenuje na prvém místě pochlebování a patolízalství, které působí na mladého vladaře zvláště silně. Varuje před špatnými smlouvami, které mohou sice přinést územní zisky panovníkovi, ale zemi mohou přivést ke zkáze. Stejné nebezpečí představují nespravedlivé a „přepjaté“ daně, v nichž Erasmus vidí příčinu všech povstání proti panovníkovi. Vrcholem všeho špatného je mu ovšem válka, která přináší zemi bídu a rozvrat. Válka, byť spravedlivá, je proti duchu Kristova učení, protože v ní přicházejí o život lidé, zdůrazňuje Erasmus. Mělo by tedy být první starostí vladaře, aby předcházel válkám, konflikty urovnával smírně a k válečným prostředkům sahal jen v krajním případě.

Opět se tu silně ozývá Erasmův humanismus, jeho chápání (křesťanského) člověka jako nejvyšší míry všeho. Výš už stojí jen panovník (první „občan“ státu) a pochopitelně Kristus – nejdokonalejší vzor pro všechny.

O účelu díla vypovídají mnohé už obě dedikace, Karlu V. i Maxmiliánovi I. V případě šestnáctiletého Karla V. bychom ještě mohli uvažovat o Erasmově snaze podat návod k výchově budoucího krále, u bezmála šedesátiletého císaře Maxmiliána I. je však vyloučeno uvažovat o autorově záměru působit na výchovu mladého panovníka. Společným motivem obou dedikací bylo zjevně varování před škodlivostí válek, které se tak silně ozývá v dalším Erasmově spise tohoto období, v Nářku míru (Querela pacis). Stejně tak to ovšem byla podpora myšlenky „ušlechtilé vzdělanosti“ a apel na mocné tehdejší doby, aby byli nejen dobrými vládci, ale i podporovateli dobré literatury, dobrého vzdělání a dobrých mravů. Jak už to u Erasma Rotterdamského bývá, spis O výchově křesťanského vladaře tak není pouze úzce zaměřeným pedagogickým dílem, ale nedílnou součástí celého Erasmova literárního a myšlenkového odkazu.