Bolaño, Roberto: Divocí detektivové 1

Bolaño, Roberto
Divocí detektivové 1

ukázka beletrie zahraniční

Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji.

Bolaño, Roberto: Divocí detektivové, přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha 2009

María Teresa Solsona Ribotová, tělocvična Jordi’s Gym, ulice Josep Tarradellas, Malgrat, Katalánsko, prosinec 1995. Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji. Já jsem se tehdy účastnila všech soutěží a exhibic v Katalánsku a ještě jsem pracovala jako servírka v pubu La Sirena v turistické části Malgratu, u moře. Na otázku, co dělá, mi odpověděl, že je spisovatel, a mne nevím proč napadlo, že nejspíš pracuje v nějakých novinách, a já jsem tehdy měla pro novináře řekněme zvláštní slabost. Takže jsem se rozhodla být na něj hodná a první večer, který trávil v mém bytě, jsem u něho zaklepala a pozvala ho na večeři do pákistánského baru se mnou a s Pepem. My jsme s Pepem samozřejmě v baru nejídali, nanejvýš nějaký salát nebo tak, ale přátelili jsme se s majitelem, panem Johnem, a to zvyšuje prestiž.

Ten večer jsem se dozvěděla, že nepracuje v žádných novinách, ale píše romány. Pepeho to nadchlo, je totiž blázen do románů s tajemstvím, docela si popovídali. Já jsem mezitím zobala salát a prohlížela si ho, jak mluví nebo poslouchá Pepeho, a v duchu si dávala dohromady jeho osobnost. Jedl s chutí a slušně, to byl první dojem. Jak ho pak člověk pozoroval dál, vyjevovaly se další věci, kluzké jako ryby, když v moři připlují k mělčině, kde má člověk potopenou jenom část těla a vidí, jak se mu o nohy otírají temné (temnější než voda) a mrštné věci.

Nazítří odjel Pepe do Barcelony soutěžit o titul „Olympský mistr Katalánska“ a už se nevrátil. Ještě ten den ráno, velmi časně, jsme se potkali v salonu, kde jsem cvičila. Cvičím každý den. V letní sezoně hodně brzo po ránu, protože musím den maximálně využít. Takže jsem tam v salonu ležela na zemi a dělala sklapovačky, když vtom se objeví on, řekne mi dobrý den, Tereso, a vejde do koupelny, myslím, že jsem mu ani neodpověděla nebo jen něco zabručela, nejsem zvyklá, aby mě při cvičení někdo rušil, potom jsem znovu uslyšela kroky, zavírání dveří koupelny nebo kuchyně a brzy nato otázku, jestli si dám čaj. Odpověděla jsem, že ano, a chvíli jsme se na sebe dívali. Připadalo mi, že nikdy neviděl takovou ženu, jako jsem já. Chceš si trochu zacvičit? zeptala jsem se. Jen abych něco řekla, samozřejmě.

Nevypadal dobře a už kouřil. Jak jsem čekala, odmítl. Lidi se o své zdraví většinou začnou zajímat, až když jsou ve špitále. Položil mi šálek čaje na stůl a zavřel se ve svém pokoji. Za chvíli jsem uslyšela klapot jeho psacího stroje. Toho dne už jsme se neviděli. Další den ráno se nicméně znovu objevil kolem šesté ráno v salonu a nabídl se, že mi udělá snídani. Já takhle brzy nic nejím ani nepiju, ale nějak mi přišlo líto ho odmítnout, takže jsem si zase nechala uvařit čaj a přitom ho požádala, aby mi vyndal ze spíže kelímky Amino Ultra a Burner, které jsem měla sníst večer předtím a zapomněla na ně. Co je, řekla jsem mu, nikdy jsi neviděl holku jako já? Ne, odpověděl, nikdy. Byl dost upřímný, ale takovou tou upřímností, že potom člověk neví, jestli se cítit polichoceně, nebo uraženě.

Když mi odpoledne skončila směna, stavila jsem se pro něho a navrhla mu, že bychom se mohli jít projít. Prý radši zůstane doma a bude pracovat. Zvu tě na skleničku, řekla jsem. Poděkoval a odmítl. Druhý den ráno jsme se společně nasnídali. Cvičila jsem a uvažovala, kde vězí, protože už bylo tři čtvrtě na osm, a pořád ještě nevylezl. Při cvičení obvykle nechávám myšlenky naprosto volně poletovat. Zpočátku myslím na něco určitého, třeba na práci a soutěže, ale potom mi hlava začne fungovat úplně nezávisle a můžu myslet na dětství stejně jako na to, co budu dělat třeba za rok. To ráno jsem myslela na Manoli Salabertovou, která kamkoli přišla, vyhrála všechno, co se vyhrát dalo, a uvažovala jsem, jak to Manoli dělá, když vtom jsem zaslechla, jak otvírá dveře, a za chvíli otázku, jestli si dám čaj. Jasně že si dám čaj, řekla jsem.

Když ho přinesl, vstala jsem a sedla si s ním ke stolu. Tentokrát jsme si povídali skoro dvě hodiny, do půl desáté, kdy jsem musela vypálit do pubu La Sirena, protože správce, kamarád, mě poprosil, abych něco vyřídila s uklízečkami. Mluvili jsme tak trochu o všem. Zeptala jsem se ho, na čem pracuje. Prý na knize. Zeptala jsem se, jestli to bude knížka o lásce. Neuměl mi odpovědět. Zeptala jsem se znovu, prý neví. Jestli to nevíš ty, člověče, kdo to má pak vědět! Nebo to jsem mu možná řekla večer, když už mezi námi panovala větší důvěrnost. Každopádně milostné téma mě zajímalo a o tom jsme se bavili, dokud jsem nemusela odejít. Řekla jsem mu, že bych mu toho o lásce mohla vyprávět! Že jsem chodila s Nanim, mistrem v kulturistice v provinicii Girona, a po té zkušenosti bych na tohle téma mohla přednášet na vysoké škole.

Zeptal se mě, jak dlouho už s ním nechodím. Asi čtyři měsíce, odpověděla jsem. A nechal on tebe? chtěl vědět. Ano, přiznala jsem, nechal on mne. Ale ty teď chodíš s Pepem, řekl. Vysvětlila jsem mu, že Pepe je hodný kluk, dobrák od kosti, který by neublížil ani mouše. Ale není to totéž, řekla jsem. Arturo měl takový zvyk, nevím, jestli dobrý, nebo špatný. Poslouchal a nezastával žádný názor. Já mám ráda, když se lidi k věci vyjadřujou, i když jsou třeba opačného názoru. Jednou odpoledne jsem ho pozvala do La Sireny. Řekl, že nepije, a chodit do pubu je proto trochu blbý. Udělám ti bylinkový čaj, řekla jsem mu. Nepřišel a znovu už jsem ho nezvala. Jsem pohostinná a milá, ale nerada se lepím.

Přesto se brzy nato v pubu objevil a já osobně jsem mu připravila heřmánkový čaj. Od té chvíle chodil každý den. Rosita, druhá servírka, si myslela, že spolu něco máme. Když mi to řekla, rozesmálo mě to. Chvíli jsem o tom přemýšlela a rozesmálo mě to ještě víc. Jak bych mohla já něco mít s Arturem! Ale potom jsem o tom bez nějakého důvodu začala znovu přemýšlet a zjistila jsem, že chci být jeho přítelkyně. Do té doby jsem se stýkala jen se dvěma Jihoameričany, ostatně dost nepříjemnými, a neměla jsem chuť si to zopakovat. A s žádným romanopiscem. Tenhle byl Jihoameričan a spisovatel, a já zjistila, že chci být jeho přítelkyně. Prostě jsem to tak cítila a neuvažovala jsem o důvodech. On také někoho potřeboval, to jsem poznala hned. Jednou ráno jsem ho požádala, aby mi o sobě něco vyprávěl. Vždycky jsem mluvila já. Nic mi tehdy nevyprávěl, ale řekl mi, že se můžu zeptat, nač budu chtít. Dozvěděla jsem se, že bydlel nedaleko Malgratu a přednedávnem se odstěhoval. Neřekl mi proč. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený a má dítě. Jeho syn žil v Arenys de Mar. Jednou týdně v sobotu za ním jezdil na návštěvu.

Někdy jsme jezdívali vlakem spolu. Já do Barcelony za Pepem nebo kamarádkami a kamarády z tělocvičny Musclé, on do Arenys za synem. Jednou večer, zatímco popíjel svůj heřmánkový čaj v La Sireně, jsem se ho zeptala, kolik mu je let. Prý přes čtyřicet, ale nevypadal na to, já bych mu hádala nanejvýš pětatřicet, to jsem mu taky řekla. Potom jsem mu oznámila, kolik je mně, aniž se na to zeptal. Pětatřicet. Usmál se na mě úsměvem, který se mi ale vůbec nelíbil. Úsměvem zakomplexovaného nebo lhostejného. Zkrátka ten úsměv se mi nelíbil. Já jsem v podstatě bojovnice. Snažím se vidět pozitivní stránku života. Věci nemají proč být nutně špatné nebo nevyhnutelné. Ten večer jsem mu po tom jeho úsměvu řekla, nevím proč, že nemám děti, i když bych moc ráda, nebyla jsem vdaná, nemám moc peněz, což je ostatně vidět, ale že si stejně myslím, že život může být hezký, krásný a že v životě se každý má snažit být šťastný. Nevím proč jsem mu řekla všechny tyhle voloviny. Okamžitě jsem toho zalitovala.


  Bolano, Bolaňo

 

© Anežka Charvátová


 

Diskuse

Vložil: Ana, 02.10.2009 16:49
Bolaño, Roberto: Divocí detektivové 1
A kdy kniha vyjde? Měla vyjít 30.9. a nic a na stránkách Arga záhadně zmizela mezi dlouhou řadu připravovaných titulů bez obálky a bez upřesnění data vydání...
Vložil: k, 23.09.2009 20:30
Bolaño, Roberto: Divocí detektivové 1
Dajte ešte jeden úryvok, alebo aj dva, tento ma zatiaľ nepresvedčil.:-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3664x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce