Echenoz, Jean: Běhat

Echenoz, Jean
Běhat

ukázka beletrie zahraniční

...Když se konečně vyřítí po poslední rovince, publikum skoro padá do mdlob, a když pak proběhne cílovou páskou, tribuny se otřásají řevem, ovace snad nikdy neskončí...

Jean Echenoz: Běhat, přel. Jovanka Šotolová, Mladá fronta, 2009, ISBN 978-80-204-2000-8

7
Všechny ty závody Emil nevyhrává, ale nevadí, se všemi rekordy se jakoby nic stal idolem své země. Co dnes představuje v očích české veřejnosti, je prosté: stačí, že se ráno objeví v novinách zprávička, že v osmnáct hodin bude na dráze, a večer se u vchodu na Masarykův stadion přetlačuje bratru dvacet tisíc lidí.

Jednou mu nabídnou, aby jel reprezentovat československou armádu na mistrovství spojeneckých sil v Berlíně. Jeho žádost, patřičně podpořená nadřízenými, je přijata. Dobrá, řekne Emil, skvělé, tož já jedu, a odjede sám takhle v pátek, ve vojenském a vlakem směr Berlín s přestupem v Drážďanech. Mistrovství má začít v sobotu, on však do Drážďan dorazí kolem půlnoci. Město bylo bombardováním zcela zničeno, jsou tu jen sutiny činžáků, rozryté silnice, trčící trosky, z Drážďan nezbylo krom nádraží skoro nic. Emil míří od vlaku a snaží se v rozvalinách najít cestu. Ve zpustošených ulicích ani světýlka, není, kdo by mu ukázal, kudy se dát, Emil je vyhládlý, unavený, ospalý, a ještě leje jak z konve.

Posléze natrefí na amerického poručíka, kterému trvá nesmírně dlouho, než mu porozumí a rozezná jeho uniformu, až se konečně uvolí, že ho doprovodí. Emil se nechá odvést do jakési čekárny, bývalého protileteckého krytu, kde se poflakuje hlídka. Zahálející vojáci jsou rádi, že mají s kým zabít nudu, zvlášť když má na sobě tu zvláštní výstroj, jakou dosud nikdy neviděli. Podivují se, jenomže Emil nemá dvakrát náladu něco vysvětlovat. Zítra musí běžet, tak mu to nařídili, vlak do Berlína jede v pět ráno, hodilo by se trochu si odpočinout, jestli nemá na stadion dorazit úplně vyčerpaný. Vojákům je to fuk, pořád se vyptávají, ale Emil stejně nerozumí, snaží se jim odpovídat neurčitými a čím dál vyhýbavějšími gesty. Stráž to po chvíli vzdává, nechají ho být, ukážou mu lavici, kam si Emil lehne a hodinku dvě spí.

Do Berlína přijede nazítří odpoledne utahaný jak nikdy, pořád sám a mrtvý hlady. Podaří se mu dostat na stadion, spěchá, aby neprošvihl závody, mele z posledního. U kontroly mu dělají děsné štráchy a několikrát se ve zdejších obrovských prostorách ztratí a pro změnu zase on klade dokola otázky, jimž nikdo nerozumí, aniž by oplátkou chápal, co se mu snaží odpovídat, až nakonec dorazí, kam měl, a šťastně najde jednoho z pořadatelů. Emil se dozví, že jeho závod je na řadě až zítra, a oddechne si.

To ale není vše, ještě se musí přihlásit, a tudíž nejprve najít jiného pořadatele, který má zápis na starost. Konečně mu ho ukážou, o startovní listinu pečuje tentokrát anglický kapitán. Jaká země? chce kapitán vědět. Československo, odpoví Emil. Dobře, na to kapitán, a kolik účastníků? Tož, na to Emil, já. Jistě, přitaká kapitán, to souhlasí, a kromě vás? No já, opakuje Emil, jenom já. Aha, diví se kapitán a pokyvuje hlavou, takže jenom jeden. Ano, potvrzuje Emil, jenom jeden. Já. Dobrá, trpělivě pokračuje kapitán, a na jaký že závod? Pět tisíc metrů, povídá Emil. Jasně, pět tisíc metrů, odpoví kapitán a chystá se zapsat jméno do příslušné listiny. Pak se zarazí, zvedne tužku a dlouze si Emila prohlíží, bezpochyby se mu zdá být poněkud zanedbaný, celý pomačkaný, neholený, nečesaný, prostě nevypadá zrovna důvěryhodně. A vy už jste někdy pět tisíc metrů běžel, nadhodí jemně. Tož ano, přitaká Emil, několikrát. Tak to je výborné, povídá kapitán čím dál úlisněji, a jakýpak máte na tuhle vzdálenost čas? Jéžiš, řekne Emil prostě, mám to za 14:25,8. Prosím? nadskočí kapitán. 14:25,8, opakuje Emil. Momentík, povídá kapitán, to myslíte vážně, tohle? Můžete si to snadno zkontrolovat, hájí se Emil, přece Oslo, mistrovství Evropy. Samozřejmě, jasně, povídá kapitán a spěšně zapisuje Emilovo jméno na listinu.

Emil vyjde ze stadionu, nesežene auto, nasedne na korbu náklaďáku, který ho odveze k ubikacím pro závodníky. Je to bídný, zablácený tábor, kde se Emil nejdřív opět ztratí, potom mu konečně přidělí cimřičku, kam mu opilý rozhalený voják přinese jen po dně vychladlého čaje. Čaj vypije, spí jak dřevo a nazítří znovu vyrazí na stadion.

Ten vybudovali už před válkou pro olympijské hry, jak si tehdy Führer odmítl podat ruku s Jesse Owensem, poněvadž byl černoch. Jesse Owens teď už závodění vzdal, ale Larry Snider, jeho někdejší trenér, je tu mezi čestnými hosty. Američané stadion vyzdobili stejně jako kdysi, na tribunách není jediné volné místo a publikum tvoří převážně vojáci. Začíná se. Závody má zahájit průvod atletů všech zemí účastnících se mistrovství. Jméno každé země je napsané na ceduli, kterou nese voják pochodující v čele reprezentantů daného státu. Hned vyrazíme.

Emil všude hledá ceduli s nápisem Czechoslovakia, a jakmile ji objeví, dostaví se k ní a hned podává ruku, s úsměvem jako vždy. Další americký voják na Emila pohlíží obdobně jako včera kapitán, pak pátrá po někom za ním, nikoho nevidí, pohlédne znovu na Emila: Cože, povídá, jenom jeden? Emil by si už pomalu mohl zvyknout, ale ne, zase jen v rozpacích kývne. Ano, odpoví nakonec, jen jeden. Voják nedokáže skrýt pohoršení nad tímhle ubožákem. Docela se mu líbilo, že povede grupu atletů, teď si ale připadá směšný, když má kráčet před jediným člověkem. Jmenuje se Joe, a Joeovi se najednou nějak do ničeho nechce. Je mu skoro hanba. Nejradši by se na všechno vykašlal, jenže teď už je asi pozdě.

Je pozdě: dechovka už spustila první tóny zahajovacího pochodu. Posmutnělý Joe nasadí křečovitý úsměv. Tak pojď, ucedí trpce, uražená hrdost. Jdeme. Tak pojď, ne. Atleti vcházejí na stadion velkou branou, všichni pěkně ve sportovním, promenují se před tribunami povzbuzováni pokřikem a vítá je živý potlesk. Když se ale za cedulí Czechoslovakia zjeví pouze jedna postava, navíc je sportovec pouze v trenkách a seprané teplákové bundě, celý stadion vyprskne smíchy. Vstávají, aby na to líp viděli. Zvláštní korespondenti tahají z kapes notýsky a olizují si rty, cídíce svá adjektiva, aby tu scénu co nejlépe vystihli, reportéři z aktualit a kameramani s potěšením filmují a fotí, volíce náležitě ostré úhly.

Emil má sice šťastnou povahu, přece se ale cítí dost ublížený obrovským veselím, co nechtě vyvolal. Je prostě úplně sám, cítí se hodně sám a spíš nešťastný, vždyť taky jakmile slavnostní pochod skončil, Joe jako by na něj radši zapomněl, jen zaklel a ceduli shodil s ramene. Emil poslouchá zahajovací projevy, ale nerozumí, sleduje při tom roztržitě státní vlajky, které povlávají, anebo visí, netuším, zda toho dne foukal vítr. Najde si místo ve stínu, v koutku na tribuně, sedí nahrbený, pozoruje střídavě své nohy a dění na dráze, čeká, až se něco bude dít. Přece jenom si ho všiml jistý český emigrant, který narukoval do americké armády, a hned využije příležitosti promluvit si trochu mateřštinou. Přijde si k Emilovi sednout a chvíli si s ním povídá. No a co vlastně běháš? zeptá se nakonec. Pět kilometrů, odvětí Emil znaveně. Cože, vykřikne voják zděšeně, vždyť pět kilometrů hlásili už před chvílí! A dokonce je volali třikrát. Koukni tamhle do rohu, už tam všichni jsou.

Emil se zarazí, vyskočí, přehoupne se z tribuny dolů a napálí to přes stadion po diagonále jak smyslů zbavený. V běhu ze sebe svléká bundu, což ho na chvílí oslepí, až si skoro rozbije hubu, huláká a máchá rukama, snaží se upoutat pozornost mužů seskupených na startovní čáře, naštěstí doběhne včas.

Co je zač? dostane se mu nemilého přivítání. Vy taky chcete běžet? A odkud jste? Hledají jeho jméno na startovní listině, a nemohou najít. Když ho včera kapitán zapisoval, byl asi tak unešený jeho 14:25,8, že zapomněl údaje zanést i do lejstra pro startéra. Ale někteří z přítomných zahraničních soupeřů už Emila běžet viděli, poznávají ho, dosvědčí to, nakonec má dovoleno běžet.

Tak dobře, bručí startér, dobře, tak to už ale musíte být na dráze tady vzadu, ve druhé řadě. Teď už toho Emil začíná mít dost, dovolí si protestovat. Snaží se prokázat, že má právo dostat místo na kraji dráhy, a ostatní běžci ho solidárně podpoří. Vědí, co má Emil za sebou, uznávají, že je moc dobrý, že patří k těm, kteří mají místo u kraje. Tak jo, hudrá startér a už zvedá pistoli. Tak pojďte, jdeme na to.

Jak je Emil tímhle úvodem rozčilený, nasadí hned od začátku pořádné tempo a ve chvilce se zbaví svých nejsilnějších soupeřů. Běží tak rychle, že záhy předběhne poslední opozdilce o celé kolo. Osmdesát tisíc diváků najednou vstává a křičí, poněvadž Emil jim poskytl divadlo, jaké dosud neviděli: utekl protivníkům o celé kolo, a teď je začíná předbíhat znovu, pěkně postupně, a zatímco oni celí otřesení ještě zpomalí, on pořád zrychluje. Publikum na stadionu je bez sebe, všichni ustrnuli s pusou dokořán anebo řvou, ohromeni tím výkonem, jakož i neuvěřitelným způsobem běhu. Spolu s nimi je i sám Larry Snider celý vyjevený z tak nečistého stylu. To není normální, soudí, to prostě není normální. Vždyť ten člověk dělá všechno, co se nemá, a přesto vyhraje.

Už jenom dvě kola, řve okouzlený hlasatel, když Emil probíhá kolem něj, a aby mu to dal řádně najevo, naznačuje dvěma významně vztyčenými prsty, přičemž mu málem vypíchne oči. Na tribunách se jásá a dupe, vře to a doutná, všechny vojenské jednotky sborově vyvolávají jeho jméno. Poslední kolo, může si rozjařený hlasatel vykřičet plíce, udýchaný je znatelně víc než Emil sám, a zmatený startér samou radostí vystřelí do vzduchu, zatímco Emil se rozbíhá ještě víc, pořád zvyšuje tempo, ačkoli všichni soupeři už jsou tak daleko za ním.

Když se konečně vyřítí po poslední rovince, publikum skoro padá do mdlob, a když pak proběhne cílovou páskou, tribuny se otřásají řevem, ovace snad nikdy neskončí. Nikdo si nevzpomene zaznamenat, každému je to teď fuk, že byl také rozprášen československý rekord. A Emil není za mák unavený, nasadí pěkný úsměv, doběhl a poslušně poklusává, jako by se po té malé námaze potřeboval dostat do formy. Dlouho ho ale nenechají, vrhnou se na něj, zasypou ho otázkami, jedni ho oblékají, aby neprochladl, druzí vysvlékají, aby ho lépe viděli, všichni si ho fotografují ze všech stran, všichni najednou se mu snaží říct, že udělal něco neuvěřitelného. Jeho jméno ještě mimo hranice rodné země není moc známé a ti lidi mají pocit, že ho snad nezná ani on sám, protože mu ho pořád dokola všemožně opakují, jako by mu říkali něco nového. Emil, o němž už se ví, jak je prostý a skromný, zůstává z těch všestranných projevů obdivu zaskočený. Neustále všechny ujišťuje, že ne, je to od vás moc pěkné, ale on opravdu není, není nijak zázračný běžec, vždyť na mistrovství Evropy byl až pátý.

Ale nejšťastnější z toho všeho, nejnadšenější je zahanbený voják, co nesl onu ceduli. Tenhle Joe má srdce pýchou celé zahlcené. Za chvíli se bude Emil muset zařadit do závěrečného slavnostního pochodu, s medailí přišpendlenou na teplákové bundě. Ještě než k němu dojde, už z dálky vidí svého amerického vojáka i s cedulí, jak ho netrpělivě vyhlíží, a sotva je to trochu možné, hrdý jak blázen se k němu vrhne. Jenom jeden, vykřikuje, objímá ho a směje se, až brečí, jen jeden, jen jeden. Sahá na něj, tiskne ho, poplácává, mačká, je tak spokojený, že by se s ním nejradši popral. Až teď půjde v průvodu před Emilem, bude Joe zářit vítězstvím a blahem, ví, že mu závidí a žárlí na něj všichni ostatní na světě, kdo také nesou cedule. Panebože, jenom jeden.

Překlad © Jovanka Šotolová
úryvek je kapitolou z románu (J. Echenoz: Běhat, přel. Jovanka Šotolová, Mladá fronta, 2009)
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložil: jovanka, 22.05.2011 21:22
Echenoz, Jean: Běhat
Dobrý den, - asi jste četl velmi, velmi zběžně. V doslovu sice zmiňuji, že Echenoz vycházel především z toho, co vyčetl z novin (v několika rozhovorech to sám říkal) - nijak to ale nekritizuji, naopak! Připadá mi dokonce, že v románu... popsal atmosféru života obyčejných lidí v totalitním státu naprosto dokonale. Podobně rozhodně netvrdím, že by román nebyl poctou Emila Zátopka. Vaše úvahy o mé politické angažovanosti jsou stejně zcestné jako způsob, jakým překrucujete, co je napsáno v doslovu.
Vložil: Milan, 22.05.2011 08:02
Echenoz, Jean: Běhat
Dobrý den,dočetl jsem knihu Běhat od J.Echenoze .Je to vynikající dílo,musím dodat,poprvé od tohoto spisovatele jsem četl Ravela.V jeho knihách se odráží Bolero ,ale i Emilův běh.Nemile jsem byl ale zaskočen doslovem k románu Běhat.Spisovatel je můj vrstevník a že čerpal z novin je naprosto správné.U... nás by si jen zkreslil tu atmosféru útlaku,která zde byla.Pro mladé to je tak lepší.Doslov je jako" Poučení z krizového vývoje".Latinský význam jména Emil je soutěživý,vytrvalý,životný to spisovatel jako Francouz nepochybně ví.Je to pocta.Od zvracení v cíli na OH Melborne až do r.1968 a vystřízlivění E.Zátopka.Následný útlak až podepsal odvolání,to už je jiná kapitola života tohoto závodníka.Zůstává nepřekonán v zisku v zl.medailí na OH v běhu na 5km,10km a maratonu jen se mu přiblížilFin L.Viren ,ten byl pátý v maratonském běhu.Byla jste asi členkou KSČ,Darwinova teorie o výběru druhů má platnost i pro nábožensky založená lidi.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2892x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce