Tamminen, Petri: Strýčkova ponaučení

Tamminen, Petri
Strýčkova ponaučení

recenze beletrie zahraniční

Román Strýčkova ponaučení prozaika Petriho Tamminena (nar. 1966) byl před třemi lety nominován na hlavní finskou literární cenu Finlandia.

Kdo potřebuje hrdinu
Petri Tamminen: Strýčkova ponaučení, z originálu Enon opetukset přeložil Vladimír Piskoř, Mladá fronta, Praha 2009, 172 stran.

 

Román Strýčkova ponaučení prozaika Petriho Tamminena (nar. 1966) byl před třemi lety nominován na hlavní finskou literární cenu Finlandia. Pro české čtenáře je to ovšem s výjimkou úryvků z autorových povídek (viz A2 6/2008) první seznámení s tvorbou tohoto významného představitele silné finské generace tzv. mužských spisovatelů.

Román se odehrává ve třech chronologicky řazených a přesně datovaných částech, v letech 1981, 1994 a 2005. První dvě popisují jen velmi krátké epizody jednoho dne, respektive víkendu, třetí je časově rozvolněna do několika měsíců. Hlavní postavou je Jussi - v první části jako pubertální chlapec, v dalších téměř třicetiletý otec rodiny a devětatřicetiletý rozvedený muž, jehož vývoj-nevývoj z dítěte v dospělého sledujeme. Příběh je sice vyprávěn z Jussiho úhlu pohledu, ale ten je vlastně vždy jen jakýmsi vnějším pozorovatelem - skutečným hybatelem děje je titulní postava románu: jeho strýc. Olli je jen o 10 let starší, takže není ani tak otcovskou postavou, jako Jussimu spíše nahrazuje staršího bratra. Bohémského strejdu Jussi obdivuje odjakživa a jeho cílem není nic víc a nic míň než vyrůst ve stejně zábavného a veselého chlapíka, jakým je Olli. Problémem ovšem je, že na rozdíl od rozšafného strejdy je Jussi spíš nudný patron, který ani moc dospět nechce a který navíc trpí pocity méněcennosti ze své naprosté nevýjimečnosti: „… mne za hrdinu nepovažoval nikdo, dokonce ani vlastní syn“.

Tamminen v knize řeší podobný problém jako další autoři, dnes již střední generace finských spisovatelů (např. Kari Hotakainen, Juha Seppälä či Hannu Raittila): jak překonat rozpor mezi tradičním (klasickým) a moderním (rozuměj zšenštilým) mužem, jak být v dnešní době hrdinou. Dřív přece muži mohli ženy považovat za objekt, dnes musejí řešit zákruty partnerských vztahů. Dřív si každý mohl žít po svém, dnes aby splňoval společenské standardy. Co v takovém světě může správný chlap dělat jiného než propadnout depresi, pít nebo si koupit lodní lístek do Argentiny?
Každý potřebuje svůj idol, někoho, k němuž vzhlíží, a pro Jussiho je to bezesporu jeho strýc, který všechno ví, se vším si poradí, okouzluje ženy i ve stavu naprosté opilosti a příliš nedbá na společenské konvence. Tamminenovo pojetí hrdinství má však daleko do komiksového „supermana“ i do obětavosti a šlechetnosti hrdinů vlasteneckých básní z dob národního obrození. Jde v něm spíš o to, jak s elegancí a šarmem zvládat nástrahy dnešního světa, jak si poradit (skoro) se vším, což není zrovna silná stránka samotného hlavního hrdiny, který zejména co do plachosti vykazuje jisté autobiografické rysy.
Vztah mezi strýcem a synovcem je vstřícný oboustranně – strejda Olli drží nad nesmělým Jussim pomyslnou ochrannou ruku i v dospělosti, podporuje ho, povzbuzuje a inspiruje. Ve druhé a třetí části spolu pak vedou několik „zásadních“ rozhovorů o životě (pravda – čím dál častěji telefonicky či později jen pomocí esemesek). Tímto Tamminen volně navazuje na spis Antera Warelia z poloviny 19. století Strýčkova ponaučení o věcech přírodních, který si zvolil jako motto svého příběhu. V obou dílech starší muž zasvěcuje mladšího do tajů života, nicméně zde tak strýček činí spíše vlastním příkladem než moudrými poučkami. Je-li to následováníhodný způsob život, je už jiná otázka. Zprvu jeho eskapády vyvolávají shovívavý úsměv, později začne převažovat smutek a lítost nad jedním promarněným životem, zvlášť, když se sám strejda začne ptát: “Kam jen zmizel ten čas, kdy člověku stačilo, aby směl někoho držet za ruku?... Kam se poděla opravdová radost?“
Mimochodem: motiv strýčka se v Tamminenově tvorbě neobjevuje poprvé. Povídku nazvanou Strýček, v níž se autor zabývá důležitostí existence tohoto mužského vzoru v životě dospívajícího chlapce najdeme už ve sbírce Mužský stesk (1997).

Zároveň je strejda pro Jussiho jediným pojítkem s rodinnými kořeny na venkově. Zejména v prostřední části Jussi hledá ztracenou idylu bezpečného dětství v domě prarodičů, ale zjišťuje, že vše cenné (doslova i přeneseně) už tento dům navždy opustilo. Jussi se se ztrátou této danosti vyrovnává jen těžce, a o to víc se upíná na strýce. Autor skvěle zachycuje sociologický jev dobře známý i nám: z původně běžně obývaných rodinných domů se při vylidňování venkova postupně stávají domy opuštěné či v lepším případě víkendové, ovocné sady za nimi pustnou a keře okolo houstnou.

Petri Tamminen má cit pro svižné dialogy a ani v románu neopustil svůj pověstný lakonický styl. Ačkoliv jej nemohl použít v takové míře jako ve svých dřívějších kratších prózách, mezi větami stále zůstává spousta prostoru pro čtenářovy úvahy. A přestože i zde najdeme množství humorných epizod (například scéna s nákupem rakve pro Jussiho dědečka, který chce na vlastní oči vidět, v čem zanedlouho spočine), hraje Tamminen celkově na daleko vážnější strunu než v předchozích dílech. Jde o to, co po nás zůstane, jakou stopu na světě zanecháme. Děj začíná i končí smrtí, uprostřed se se smrtí aspoň koketuje, když přítelkyně strejdova kamaráda páchá demonstrační sebevraždu. Ostatně „větší než život je akorát smrt“. Kruh se uzavírá a není jasné, jaké poselství si do života odnese syn hlavního hrdiny, který se v závěru na přání otce neochotně účastní pohřbu strejdy Olliho.

Strýčkova ponaučení, mimochodem Tamminenova celkově šestá kniha a druhý román, bývají označována jako román o mužích a pro muže. Ano, najdeme v ní všechny mužské stereotypy: pitky, kamarádství, ženské i rybaření. Ano, vystupují v něm převážně muži, ženy jsou zde jen jako ozdoba, křoví nebo dokonce zdroj potíží. Ale čtení jen pro muže to rozhodně není. I ženám může o mužích a jejich pohledu na svět (a také na ženy samé) prozradit mnoho zajímavého. Ale objektivní pravdu tam nehledejme, hrdinu má každý svého.

© Lenka Fárová
článek vyšel v časopise A2 10/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce A2

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 2648x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce