Jiménez Lozano, José: Věno po mé matce

Jiménez Lozano, José
Věno po mé matce

ukázka beletrie zahraniční

A později si všiml, že tam zanechávají i umělé chrupy a ortopedické pomůcky, i když někteří z nich už skoro nemohli chodit a museli je podpírat. A nakonec spatřil, že všem ostříhali vlasy a oholili hlavu.

José Jiménez Lozano: Věno po mé matce, přel. Jana Novotná, Vyšehrad, Praha 2009, 208 stran

Báruch
Nikdo si ho ve vlaku nevšimnul. Byli v něm nacpaní jako dobytek, a navíc omráčení a pokoření způsobem, jakým je nahnali do vagonů; plní starostí z nejistého osudu, neboť i když jim řekli, že jedou na nějaké práce, prý každý podle svého řemesla, zaměstnání nebo dovedností, nevěděli jistě, kam je vlastně přidělí; a pak mezi nimi byli i nemocní a děti, a k tomu jim leželo v hlavě, že ženy by práci nemusely zvládnout. Možná že i on čelil podobným pochybám, ale jako by závan neštěstí na něj nemohl, naopak se snažil všechny uklidnit a dodávat jim radost.

Dokázal to již pouhým úsměvem a pohledem, tak klidným a soucitným. A všichni ti, kdo ztráceli nervy při tak dlouhém přemítání – den za dnem a noc za nocí během nekonečné cesty –, a dokonce i ti, kdo propukali v pláč nebo se hroutili pod tíhou temných představ a myšlenek, byli vtahováni mezi ostatní. Lidé jim, pokud to jenom trochu šlo, uvolňovali cestu v tlačenici, aby se dostali až k němu, nebo jindy táhli zase jej až tam, odkud se kdosi nemohl ani pohnout, zmožený duševním strádáním. A on, když se k němu dostal, nebo když se před ním objevil někdo z těch, které za ním protlačili, se jen díval a usmíval nebo ho zatahal za vlasy, to když šlo o polekaného chlapce nebo děvče. A pak, pak již všichni hleděli na všechno kolem jinak, a dokonce hned první rozhlédnutí poté, co pobyli s ním, pohled na krajinu skrze prkny zatlučená okna vagonů pro dobytek, v nichž cestovali, se stal potkáváním, jako by jim hlásal příchod domů, nebo putování do Jeruzaléma.

Když však konečně dorazili na místo a nastaly drásavé scény, při nichž od sebe trhali rodiny, a především děti a staré lidi, jeho pohled už s nimi nebyl, protože on tam nebyl; odvedli jej mezi schopné pracovat, i když vzápětí ho vzali i odtamtud a přidělili na specializované práce, jak mu řekli. A to proto, že podle údajů, které měli ti, kdo střežili místo, kam přijeli, býval leštičem skla a jeho budoucím úkolem měla být starost o brýle, které se tam brzy začnou kupit, neboť ti, kdo je tam musejí odložit, je už tam, kam je odvedou, nebudou potřebovat. A tehdy na ně opět hleděl a znovu se na ně usmíval, na jednoho po druhém, jak procházeli v řadě a pokládali mu brýle k nohám. A později si všiml, že tam zanechávají i umělé chrupy a ortopedické pomůcky, i když někteří z nich už skoro nemohli chodit a museli je podpírat. A nakonec spatřil, že všem ostříhali vlasy a oholili hlavu.

„Kvůli hygieně, kvůli hygieně!“ uklidňovali je někteří dozorci.

„Seberte ty brýle! Rychle!“ přikázal mu hrubě nejbližší strážce.

A on všechny brýle strkal spěšně do pytlů, ale přitom nespustil z dozorce oči a sladce se na něj usmíval, jako by mu říkal, že provede svůj úkol co nejlépe a nejochotněji. I odvrátil se dozorce jako uštknutý zmijí, nechtěl ho ani vidět, a uhodil jej bičíkem do tváře:

„Ty jeden zasranej Portugalče! Smradlavej a nepotřebnej žide!“

Upadl na zem a jeden důstojník přikázal dvěma podřízeným, aby, pokud se ještě nezavřely všechny dveře od plynových komor, tam hodili i tento lidský odpad. A oni splnili, co jim důstojník přikázal, i když jej museli táhnout až do přecpané komory. Ranami pažbou přinutili všechny, kdo stáli u dveří, aby ustoupili, zatímco z tlampače vycházely pokyny, jak se chovat. Protože – jak zněl uklidňující hlas z tlampače – jde o skupinovou dezinfekci a také o ozdravné inhalace, a doporučuje se proto, aby se zhluboka nadechovali plynu, který začne plnit komoru brzy po jejím uzavření. A stalo se, že jej, Bárucha, okamžitě poznali, a všichni uvnitř v komoře začali mluvit nahlas, jako chór zpívající žalm nejprve tiše, a pak stále hlasitěji, až byl jejich svět plný radosti a triumfálního vítězství:

„Báruch je tady! Báruch přišel!“

A celým nesmírným a mlčenlivým zástupem se nesl šepot vykoupení:

„Šalom, Báruch! Šalom!“
Dokud výkřiky neutlumil kovový třeskot při zavírání dveří.

Dva důstojníci, kteří celý postup řídili, na sebe pohlédli s úšklebkem, a jeden z nich, profesor filosofie a Herr Doktor, dodal, že by dal všechno na světě za to, aby řečený Báruch vyšel odtamtud živý, i kdyby jen na čtvrt hodiny, aby se ho mohl zeptat, zda si stále myslí, že je lepší jedna dobrá, i když nepravdivá zpráva, než jedna skutečná a smutná, a jestli se skutečně nemáme smát ani plakat nad osudem lidí, nýbrž pouze se jej snažit pochopit, jak to tenhle nicka zřejmě vždy tvrdil. Ale protože je tam, kde je, nikdy se to nedozví.

„A záleží na tom, plukovníku?“ podotknul druhý důstojník. „Heil Hitler!“

Potom se ale trochu zastyděl, když Herr Doktor Profesor zavrčel:

„Jasně že na tom záleží! Samozřejmě! Je to čistý jed, čistý jed! Heil Hitler!“

Jenomže v rozmluvě již nemohli pokračovat, protože dveře komory se znovu otevíraly a hned se tam objevila četa těch, co pod jejich bedlivým a odpovědným dohledem odnášeli mrtvoly.

„A jak jste říkal, že se to individuum jmenovalo, plukovníku?“

„Báruch, latinsky Benedictus. Blahořečený! A vidíte!“

Podívali se na sebe. Ale, i když se o to snažili sebevíc, usmát se nedokázali.

 

 

© Jana Novotná


 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1987x

katalogy

Inzerce