Spiró, György: Feleségverseny 2

Spiró, György
Feleségverseny 2

ukázka beletrie zahraniční

Většina maďarských dětí neuměla číst ani psát. Horliví pedagogové tedy vymysleli Maďarské obrázkové písmo, které sestávalo z 500 znaků. Spočítali to tak, aby se těchto pět set znaků podařilo v průběhu osmi let do žáků nějak vtlouct.

György Spiró: Feleségverseny (Souboj manželek), Magvető, 2009, 340 stran
Ukázka vznikla během překladatelského soustředění v Maďarském překladatelském domě v Balatonfüredu, které probíhalo pod lektorským vedením Roberta Svobody v červnu 2009.

 

Tato čtvrť byla považována za vybydlenou. V pouliční špíně seděly a hrály si nahaté děti, ačkoliv cedule na domech hrdě prohlašovaly, že se jedná o „zónu bez romského obyvatelstva“. Boldog Vulnera nevydělával tolik, aby se mohli přestěhovat do lepší čtvrti, ale dětem dal bezpočetněkrát i za užití násilí na srozuměnou, že „s holou prdelí se do prachu nesedá“. Tuto větu Rea celostátně proslavila při jednom z jejích prvních prohlášení.

Špatný stav bytů v této čtvrti neodradil mafie žijící z výpalného, a když jim někdo nebyl ochotný zaplatit, klidně mu i tady vybílili byt. Žili tu lidé, kteří nezaplatili ani poté, co jim při prvním drancování všechno odnesli, a kterým později, když v bytě nic jiného nenašli, vždy jen znovu rozbili nové vstupní dveře. Pojišťovny proti tomuhle drancování nepojišťovali, dotyčný nájemník pochopil, že bez vstupních dveří jde žít a mafii to po čase přestalo bavit a nechala toho být.

Povolání chlapců a okruh jejich přátel vysvětluje, proč si Vulnerovi nezajišťovali bezpečí bytu placením výpalného.

Četra odmaturovala s průměrnými výsledky, uchytila se na trhu a pak zmizela, pronajala si byt v Józsefvárosi a domů chodila jen o víkendech. Rea byla o dvanáct let mladší a na blýskavých šatech své sestry mohla oči nechat. Nikdo Rei nevysvětlil, čím že se to Četra živí. Birš se o tom nikdy nezmínil a nejstarší bratr Kolonc Vulnera, živící se občasnými vloupačkami, o tom tenkrát nebyl ochotný mluvit, jako koneckonců o ničem. Birš na Četru nadával, kdykoliv mu jen přišla na mysl. Rea těžko snášela, že bratr sestře neustále spílá do kurev; tušila, že na tom něco není košér, a zacpávala si uši.

(Překlad © Kateřina Anna Šrubařová)

 

* * *

„Čum trochu kolem sebe, kurva práce!“

Rea však dál neviděla, a zakryla si také oči.

Kolonc Klepec byl vysoký, dýchavičný a přihrblý, nos měl plochý, jako by mu ho někdo zlomil při boxu, což mu nikdy nešlo do hlavy: jak můžou mít dva rodiče s nosem jako brambora takovéhle dítě. Zato Birs, to byla jiná, ten měl nos tupý a vlasy blonďaté, byl zavalitý a měl sklony k tloustnutí. Kolonc nosil sestrám a bratrovi často různé dárky, o kterých tvrdil, že jsou od jeho nastávající; děti měly onu dámu velmi rády, přestože ji nikdy neviděly. Kolonc uměl lhát, jako když tiskne, byl nespolehlivý, rád sliboval, ale neplnil ani to, o co ho požádali, byl poťouchlý a záludný, „každá jeho první věta je blbost a každá druhá mlžení,“ tak se to o něm alespoň lze dočíst v Integrované databázi tajných služeb. Dále tu stojí, že je „sexuálně zbabělý“.

Na základní školu začala Rea chodit v Albertfalvě, ovšem z domova to měla blízko pouze zdánlivě: tramvajové koleje byly dávno rozkradené, náhradní autobusová doprava fungovala nevyzpytatelně, později byla zrušena úplně. Stopovat měla od rodičů přísně zakázáno a na kole jezdit nemohla, protože se na něm ani přes velké naléhání nenaučila. Později by to možná zkusila, jenže to už byl všem jejich kolům konec bůhví kde.

Pěšky to měla hodinu a půl do školy a hodinu a půl zpátky, takže se radši natáhla na zpustlou zahradu plovárny. V zimě se vkradla do kryté části, kterou kvůli geneticky modifikované ambrózii vytápěli, a celé hodiny tam pospávala. Když měla opakovat druhou třídu, dali ji rodiče do jedné školy v Budafoku, která byla sice ještě dál, ale nedaleko jejich bytu stavěl školní autobus, a navíc ji tam vzali bez zkoušek rovnou do třetí třídy.

Autobusem dojela až ke škole, ale do třídy už vždycky nedorazila: tašku si nechala na vrátnici a byla ta tam. Jiné děti si tu taky pouze odkládaly tašky a pak vyrážely do ulic. Polovina budovy, jež byla v péči státu, se před pár lety zřítila a na její obnovu nebyly peníze, takže většina žáků by si stejně neměla ani kam sednout. Jak bylo později zjištěno, třetina Reiných spolužaček si stoupla na ulici už ve dvanácti třinácti letech, většina z nich pod dohledem samotných rodičů nebo starších sourozenců.

(Překlad © Jiří Zeman)

 

* * *

Učitelé po dětech do jisté míry vyžadovali jen to, aby zvládly učební látku, docházku pak vůbec ne, co víc, byli rádi, když někdo na hodinu nepřišel, a to nejen kvůli nedostatku místa: žáci totiž z pověření ředitele udávali vyučující, hlavně dívky učitele pro sexuální obtěžování, a ředitel je tak pod touto záminkou mohl kdykoliv vyhodit.

Rea svého třídního neudala, vlastně ani nevěděla, který z učitelů to je. Ten na ni proto rád vzpomínal, ačkoliv ji nepoznal ani na třídní ani na žádné jiné fotografii z té doby.

K profesím, ke kterým bylo třeba nějakého vzdělání, se nedařilo vychovat pracovní síly. Přibližně osmdesát procent maďarských žáků po ukončení základní školy nebylo schopno za čtyři hodiny přečíst jedinou stránku v novinách, a poté ji v deseti minutách vlastními slovy shrnout.

Většina maďarských dětí neuměla číst ani psát. Horliví pedagogové tedy vymysleli Maďarské obrázkové písmo, které sestávalo z 500 znaků. Spočítali to tak, aby se těchto pět set znaků podařilo v průběhu osmi let do žáků nějak vtlouct. (Konsekventně obsahovala znakové písmo doposud jen Pravidla silničního provozu - PSP). Ten nápad sklidil mezinárodní úspěch a Evropské znakové písmo převzalo 434 maďarských znaků. (V Evropě je minimum 600 znaků, které se ovšem v Itálii a Řecku snížilo na 450, respektive 420). I dnes se děti naučí nejdříve znakové písmo a teprve poté, nakolik je to možné, i abecedu.

Nabídku Číňanů zdarma poskytnout své písmo k dispozici evropským jazykům ZEU těsnou většinou odmítla.

Dnešní maďarské znakové písmo sestává z 630 znaků a s tím je k sobě náročnější než znakové písmo ZEU (Západoevropská unie) i VEU (Východoevropská unie), které má znaků 600, respektive 540. (Pravdou je, že u nás je třeba se naučit 630 znaků až na malou maturitu, která se skládá v šestnácti letech, zatímco v ZEU a VEU své znaky znají už v osmi, respektive ve čtrnácti letech.) Do toho se oproti Portugalsku, Velké Albánii a Slovinsku nezapočítávají znaky PSP.

(Překlad © Jiří Novák)

 

© Kateřina Anna Šrubařová, Jiří Zeman, Jiří Novák
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora a překladatelů

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2179x

Inzerce
Inzerce