OSVÍCENOST

Obilí valem dozrává,
je plavá, hříva lva.
Zlatavá když zapadá
slunce nad rovinou
pastelem vrb načrtnutou
v zeleni břehů řeky.
Vesmírný mír projevený
blaženstvím svitu:

shůry.

15.7.1990

 

JIŘÍMU ORTENOVI 3

Svlékám se zkoumavě a sám
před dveřmi šatníku a hledám
v bledém přítmí nějaké stigma lásky
zrcadlo klouže žíháním ohýnku
od šluku zda zlato oslepí mě
důkazem sodíku důkazem lithia
růžový jazýček mladého anděla
v soustředné práci chrámovím zubů ven
volal jsem (úzkostný) na pomoc slova
na poušti uhlíčky z keře hořícího
domluvil Bůh: odvahu, hochu –
jinak se neshledáš.

Se sebou samým. Bez bolesti.
Bez tmy, jež panuje.

26.3.1983

 

ZABIJAČKA
23.ÚNORA 1957

(sobě samému)

Je únor
V koncích
Na dvoře nasněženo bíle
To je ta chvíle: narození:
Rembrandtní rytina mrazné
Zabijačky vůl visí hlavou
Dolů (i prase může být)
A ostří nože mu prořezává
Kůži břicha aby se vyvalily
Ven pářící vnitřnosti čerstvě
Malé dítě střeva a žaludek
A plíce s měchuřinou
Na hácích šlachy zadních
Porodní bába starostlivě
Vařečkou míchá v prádelním
Hrnci krev a vrány runy drápků
Tisknou do běloby
Rum nalívaný do hrdel
Pálící líh s nahnědlou
Trestí co odměny a tresty
Jsou není se koho ptát
Tak moudrý na dvorku tu není

Chce se mi volat
Dovolávat vlát být
Plamen pod kotlem
Anebo vhazovaná hrstka soli

Co JE to bolí –

20.2.2007

 

VERŠ JENDA NEPOMUCKÝ

Začínají ústní maturitní zkoušky.
Ústní nebo ORÁLNÍ, lehce směšné.
Bylo by možno klásti různé dotazy
anebo nabízeti ztopořený penis.
Lety Royal Air Force ptáků:
spitfiry rorýsů a pikování křiku.
Bolí mě zátylek: ach jo.
Verš Jenda Nepomucký
pozorně naslouchá
všem zpovědním tajemstvím
chtíče mé duše.

15.5.1992

 

STAROSTLIVÁ PÉČE

Zas kouřím nalačno cigaretu
na minaretu noci v ruce samopal
pálím si dlouho nelíbané rty
se zalíbením pohlížím na úd
hloubky sebevražedně hořké;
možná nahota sublimuje nikotinem
prostupuje buňkami až na dno
masturbuješ často? ptá se mě maminka.

16.12.1989

 

HRACÍ AUTOMAT

Jakýpak básník?
To je jen přežitek
minulého času.

O samotě a v  tichu
spí zvláštní automat,
podobný hracím,
na něž se práší v barech.

Vhoďte:

Dobré či zlé slovo, pohled, pivo, peníz,
prošlý den a soumrak, bolest, radost, štěstí,
dívky a děti, okolní města, city.

Vytvořím báseň.

16.5.1975

 

VOLAVKA

Maličké rybky proklouznou oky sítě
Rákosí vítr vzedme nářek pavučin
A par čechraných spolu s peřím
Volavčím zobákem když nad hladinou
Stojí ten pták tak nepohnutý
Zataženo a do deště je přece září
A já se dávno chvět už neumím
Osikově zežloutlé žebrované listí
Možná že nastražili železa
Jen nezapomeň KAM po stopách
Svých-li nazpátek se vracíš…

2.9.1999

 

JE MI PATNÁCT A ŽÁDÁM O OMLUVU

Noc napojila svoje lepší já.
K modřínům přimykal se.
Jejich drsná kůra bronzověla
večerem smrti. K mýtu plastiky
Františka Bílka.

Vychutnávám své ruce
chlapeckým pohlavím.
Jak jsou dokonalé.

30.6.1988

 

ZELENÉ VEČERY

Běh třeskuté řeky v kalu
lehkém oparu přestálé bouři.
Je nové jaro odpočítávající nám
pobyt vyměřený vyhnanstvím zde.

Tápadlo chapadla uchopí nepochopitelné.
Jiskřička vína v zobáku jiřiček,
napij se, Jiříčku, podvečer je zelený:

Nevinnost sama.

15.6.1987

 

KRÁSNÁ JISTOTOU

(I.Č.)

Připravil jsem nám
Svatební lože – no bože –
Co se tak stane když nestane se nic?
Je nové jaro odpočítávající nám
Pobyt vyměřený vyhnanstvím zde
Je krásné jaro v lese na jehličí
Patama zapírám se o chladivou zem
A nabízím se k okoušení rozkoší
Zamilované panně do Toho-jenž-hrobu-už-je-blízko
Vnímá mě všemi pohárkovými buňkami
Jazyka ale smrt nevnímá je ještě nevinná
Co o životě ví?!
Možná jasnozřivěji víc než já sám
Šíří kolem sebe vnitřní jas nepotřebuje nahlas-hlas
JISTÁ si sama sebou –

24.5.2002