Davys, Tim: Amberville

Davys, Tim
Amberville

ukázka krimi

Na dveře bytu Erika Medvěda a Emmy Ramlice na cihlově červené Uxbridge Street jednoho časného dopoledne na konci dubna někdo zabušil. Ranní déšť ustal, vítr se utišil a nad Mollisan Townem znovu svítilo slunce.

Tim Davys: Amberville, překlad Robert Novotný, Euromedia-Odeon 2009, 304 s.

Kapitola 1
Na dveře bytu Erika Medvěda a Emmy Ramlice na cihlově červené Uxbridge Street jednoho časného dopoledne na konci dubna někdo zabušil. Ranní déšť ustal, vítr se utišil a nad Mollisan Townem znovu svítilo slunce.
„Držte hubu a nemlaťte do těch dveří,“ zamumlal Erik Medvěd pro sebe a přetáhl si deku přes hlavu.
Ale deka byla moc tenká a buchot medvědovi bolestivě duněl ve spáncích.
Znovu usnout se nedalo.
Večer předtím se protáhl a hodně se pilo. Byl to jeden těch z večerů, kdy jako by se všichni plyšáci do jednoho rozhodli, že vyrazí ven. Restaurace v Lanceheimu byly plné, kolem ostře fialové Pfaffendorfské brány se hemžili plyšáci až od Koncertního domu a nával u barových pultů v klubech podél hořčicově žluté Krönkenské ohrady byl horší než na Severní třídě při dopravní špičce. Savci a plazi, ryby a ptáci, fantastická zvířata a dokonce i nějaký ten hmyz; v Lanceheimu se tlačili všichni možní plyšáci.
„Pojďte za mnou!“ vykřikoval Erik, když hrozilo, že plyšáci na chodníku jejich skupinu rozdělí.
Bylo jich pět. Wolle Žabák, Kocour Mikoláš a jeden vedoucí projektu z reklamní agentury Wolle & Wolle, jehož jméno Erik neznal.
Ale po Erikově boku šel Filip Pavián. Ten večer byl Pavián předmětem všeobecné pozornosti. Zastupoval obuvnickou firmu Dot. Ti několik měsíců hledali novou reklamní agenturu a Wolle & Wolle byli na nejlepší cestě, aby ten tendr vyhráli. Bylo třeba už jen takové to poslední malé postrčení.
Erik Medvěd byl připravený to postrčit.
Erik zamířil k restaurantu, který odtamtud nebyl moc daleko. Z dálky viděl tlustá žlutá písmena neonového štítu s nápisem „Papouškův Bar & Grill“. „U Papouška,“ řekl Erik Filipu Paviánovi. „Tam jsem ještě nezažil nudnou chvilku.“
Ve skutečnosti Erik Medvěd o tom podniku nikdy neslyšel, a nejspíš už by ho nikdy znovu nenašel. Ale kurzivou psaná neonová písmena mu připomněla art deco z dob jeho dětství, a v těchhle končinách kromě toho vypadala jedna restaurace jako druhá.
„Jen aby U Papouška nebyly žádné dekadentní samice,“ řekl Pavián a nervózně se zahihňal. „Nebyl jsem nikde nejmíň dvacet let, nechci hned narazit na... nějaké rozkošnice...“
Filip Pavián měl šedý oblek, bílou košili a tmavomodrou kravatu. Při večeři vyprávěl, že jeho největšími zájmy jsou bilanční účty, rychlosti obratu a hlemýždi, které sbírá na pláži v Hillevie. Pavián šel vedle Erika Medvěda a svoji aktovku pořád držel v ruce. Nosil ji pak celý večer jako záchrannou bóji.
Všem jim bylo jasné, že nic by nechtěl Filip Pavián radši než poznat nějaké dekadentní samice. „Rozkošnice?“ zasmál se Erik Medvěd. „Ty by bohužel mohly dost dobře U Papouška být.“

 

Na dveře bytu znovu někdo brutálně zabušil.
Proč nezazvoní na zvonek jako normální plyšáci?
Erik Medvěd se v posteli otočil. Ucítil pod dekou zápach vlastního dechu. Martini a vodka. Staré martini a vodka. Kouřil včera? Pachuť na jazyku na to vypadala.
Když odešli z Papouškova Baru & Grillu – poněvadž žádné pro Paviánův vkus dostatečně dekadentní samice se tam nenašly – byli všichni pořádně opilí. Skončili v jednom jazzovém klubu.
V temném sklepním lokále, který určitě neležel v Lanceheimu, ale spíš dál, v Tourquai.
„Vím, že o práci mluvit nebudeme,“ řekl Erik Medvěd.
Dělalo mu potíže mluvit a nedrmolit. Seděli s Paviánem proti sobě u kulatého stolku v rohu lokálu. Erik se usadil na židli, Pavián napůl ležel v tvrdé pohovce u zdi. Ze scény vřeštěl saxofon, a Paviánovi možná někdo seděl na kolenou? Byla tam taková tma, že si člověk těžko mohl být jistý.
„Já vím, že o práci mluvit nebudeme, ale zůstali jsme tu už jen my dva, nebo ne? Rozhodli jste se pro Wolleho & Wolleho?“
„V úterý.“
Erikovi se aspoň zdálo, že to mu Pavián odpověděl.
„V úterý?“
„Ale požadujeme nějaký strop,“ řekl Pavián.
Nebo taky řekl něco jiného. Na scéně se k saxofonu přidala trubka a nebylo slyšet, co kdo říká.
„To, co ti sedí na kolenou, Paviáne, to je panda?“ zeptal se Wolle Žabák.
Kde se tam žabák vzal, to Medvěd nevěděl. Ale Pavián byl přistižen a vyletěl z pohovky. Vteřinu nato zase na ni pozadu spadl. S pandou přes sebe.
„Já jsem se nikdy žádný pandy ani nedotknul,“ křičel.
Tehdy Erik věděl, že Wolle & Wolle budou mít nového zákazníka.

„UŽ JDU!“ zavolal Erik.
Shodil ze sebe deku a posadil se v posteli. Ložnice se zahoupala. Rámus od dveří byl ještě horší. Matně si vzpomínal, že Emma odešla z domova skoro před hodinou. Najala si ateliér v jižních částech Amberville, směrem ke Swarwick Parku. Tam pracovala, dokud bylo slunce na východě, a ráda odcházela brzy po ránu. Erik byl pomalejší, dokonce i v obvyklých případech. Pečlivější, jak říkal.
Marnivější, říkala ona.
Medvěd se postavil a natáhl si spodky a košili, co ležely na podlaze pod postelí. Tohle oblečení měl na sobě včera. Smrdělo potem, kouřem a starou opilostí. S povzdechem se vydal jídelnou pomalu ke dveřím.
V ložnici byly rolety stažené, ale okny v obýváku se z modrého nebe třpytilo slunce. Dírky v látkovém nose se Erikovi rozšířily a on bezděčně zastříhal kulatými oušky. Neodvažoval se vůbec hádat, kdo by za dveřmi mohl stát; nezvaní hosté přicházeli zřídkakdy.
Svraštil obočí, háčkované křížovým stehem, a chytil se za bolavou hlavu. Zároveň se mu v černých knoflíkových očkách pobaveně zablesklo.
Život Eriku Medvědovi často nabízel příjemná překvapení.
Přišel do haly, zrovna když se bušení ozvalo znovu, a teď už plyšák na druhé straně dveří ztratil trpělivost. Panty neklidně rachotily; že za tím boucháním je síla, toho si nešlo nevšimnout.
Erik zaváhal.
Zůstal stát u malé pohovky potažené růžovým sametem, kterou Emma něco před rokem koupila v aukci.
Nebylo by možná lepší neotvírat? Erik měl najednou pocit, že nechce vědět, kdo za dveřmi je. S neslyšným povzdechem se posadil na růžovou pohovku.
Venku se rozhostilo ticho.
Potom dveře od bytu vletěly do haly.
Rána to byla hlasitá a zřetelná. Po ní následoval zvuk jakéhosi nepříjemného praskotu a v mraku dřevěných třísek a sádry ze zdi rozeznal Erik obrysy malého ptáka, opatrně přelézajícího hromadu nepořádku na podlaze.
Za ním se tyčily dvě mohutné postavy.
Na návštěvu přišel Nicholas Holub se svými gorilami.
„Eriku, příteli,“ řekl Holub svým pípavě monotónním hlasem, když se kouř usadil, „koukám, že přicházím zcela nevhod.“
Holub pokynul směrem k Erikovým nahým nohám. Sám měl na sobě bezvadné dvouřadé sako a kolem krku růžovou hedvábnou šálu.
Když vyrazili dveře do haly, Erik vystřelil z pohovky. Postavil se jakoby do pozoru a zahleděl se na svoje spodky. Srdce mu prudce bušilo v hrudi a byl v moc velkém šoku na to, aby dostal strach nebo zlost.
„Já...“ začal.
„V pohodě,“ ujistil ho Holub a prošel kolem něj bez povšimnutí dál do obýváku.
Obě gorily zůstaly stát v díře ve zdi, kde ještě chvíli předtím byly dveře do bytu. Nedalo se nikam utéct. Erik si z dávných časů matně vzpomínal na jednu z goril, na toho jasně červeného. U opice to přece jen byla hodně nezvyklá barva.
V obýváku se holub pohodlně usadil v jednom z křesel. Erik si sedl na pohovku a vyčkával.
Přestože prakticky všichni plyšáci v Mollisan Townu byli stejně velicí, někteří působili jemnějším a jiní hrubším dojmem. Holub patřil do té první kategorie, gorily do té druhé.
„Už jsme se dlouho neviděli,“ řekl Erik. „Skutečně...“
„Až moc dlouho, příteli,“ odpověděl Holub, „už je to opravdu dávno. Ale na mně to nezáleží. Tys vždycky věděl, kde mě najdeš.“
To byla pravda.
Nicholas Holub odjakživa hnízdil v Kasinu Monokowskij. Tvrdilo se, že pokud ze své pohodlné kanceláře někdy odcházel, tak jen zřídka. Odtamtud seshora měl z tónovaných oken přehled o celém kasinu. Erik však věděl, že obraz nalevo od psacího stolu – kůň v bojové zbroji – ve skutečnosti jsou dveře do Holubova soukromého bytu. Odtamtud vyrážel na návštěvy do okolního světa, což pro udržení mocenské rovnováhy byla nutnost. Holub byl jeden z nejnebezpečnějších plyšáků v Amberville a přímo či nepřímo kontroloval většinu organizovaného zločinu v téhle městské čtvrti.
„A ty,“ odpověděl Erik a pokoušel se udržet lehký tón, „prokazatelně víš, kde najdeš mě.“
„Svých přátel si člověk hledí,“ řekl Holub. „A musím ti samozřejmě pogratulovat ke všem úspěchům.“
Erik přikývl a usmál se, ale cítil, jak mu běhá mráz po zádech. Nevěděl, co má Holub na mysli. Erik Medvěd už měl za sebou půlku života a byl toho názoru, že může být na mnohé pyšný. Holub se patrně dočetl něco v souvislosti s Wollem & Wollem. Od té doby, co se Erik u Wolleho Žabáka a Wolleho Zajíce stal šéfem, se o něm hodně psalo v tisku.
„Díky,“ řekl.
„Bydlíte tu hezky,“ pokračoval Nicholas Holub.
Z haly se znovu ozval randál. Ne tak ohlušující, jako když vyrazili dveře, ale byl to zvuk stejného druhu. Erik se otočil a viděl, jak opice z krásné růžové pohovky dělají třísky na podpal.
Emma, pomyslel si a z břicha se mu nahoru ke krku začala šířit panika. Emma z toho bude zdrcená.
„Proč...?“
Erik se snažil působit uvolněně a pokynul směrem k hale, kde gorily pořád kopaly a mlátily do toho, co ještě z pohovky zbývalo.
„Odpočívaj,“ řekl holub. „Maj přebytek energie. Můžu zrovna tak dobře jít k věci, než vám tenhle krásnej bejvák zničej úplně.“
Erik polkl a přikývl. Záda měl zpocená, ale to stejně tak mohlo být z kocoviny. Nechtěl vypadat jako materialista, ale ta růžová pohovka nebyla zadarmo. A Emma to nikdy nepochopí. O letech Erikova mládí nic nevěděla, nikdy se jí neodvážil říct, že kdysi pro Nicholase Holuba pracoval. Před jinými naznačoval o své minulosti leccos, poněvadž si myslel, že ho to dělá zajímavějším. Ale na Emmu se dojem tak lehce udělat nedal.
Gorily už v hale skončily. Rozhodnými kroky prošly obývákem do jídelny a pustily se tam do nábytku, do stolu a židlí.
Jen aby si nevšimli toho křišťálového lustru, říkal si Erik. Byla to kopie kousku z 18. století signovaného de Clos, od něhož existovaly jen čtyři exempláře.
Okamžik nato se stovky křišťálových hranolů roztříštily o parketovou podlahu.

„Ty mě znáš, Eriku,“ řekl Holub a narovnal si šálu. „Já si na okolky moc nepotrpím, půjdu rovnou k věci. Jsem na Seznamu smrti.“
„Na Seznamu smrti?“ opakoval Erik pitomě.
„Přesně tak,“ přikývl holub bez nejmenší pochyby.
„Ale,“ řekl Erik a nebyl si jistý, jestli si holub nedělá legraci, „víš to určitě... že něco takového jako... opravdu existuje... chtěl jsem říct, že já vím, že...“
Erik zmlkl.
„Má to nějaký význam?“ zeptal se Holub bez zájmu.
Zvěsti o Seznamu smrti slýchal Erik Medvěd už od školky. V dospělém věku jen těžko dokázal uvěřit tomu, že nějaký seznam opravdu existuje. Šoféři pracovali podle zásad, jež znali pouze oni, a proto ty spekulace samozřejmě vznikly. Šoféři ve svých červených pick-upech jezdili pro staré plyšáky, „ty opotřebované a unavené“, jak se říkalo. Kam se staří plyšáci odváželi, to nikdo nevěděl, ale zmizeli a nikdo už je nikdy neviděl. Nebylo divu, že Šoférů se každý bál a že všichni chtěli, aby existovalo něco jako seznam nebo cokoli jiného, díky čemu by se noční jízdy Šoférů zdály méně nahodilé. Mluvilo se v té souvislosti o Ministerstvu životního prostředí, poněvadž to odpovídalo za dopravu ve městě a za takzvaný Seznam mláďat. Ale že by někdo na ministerstvu měl za úkol vynášet nad plyšáky rozsudky smrti, to nebylo pravděpodobné.
„Jistý význam to asi má?“ řekl Erik opatrně.
Nechtěl pošilhávat na druhou stranu, směrem k jídelně; zvuky stačily, aby pochopil, co se tam odehrává.
„Pokud žádný Seznam smrti neexistuje, nemůžeš na něm dost dobře být.“
„Tohle,“ odbyl ho holub, „je hypotetická úvaha, která mě nezajímá. Přišel jsem sem z jednoho jediného důvodu. Chci, abys ses k tomu seznamu dostal a moje jméno z něj škrtnul.“
Ticho, jež následovalo, trvalo jen okamžik. Gorily v jídelně měly plné ruce práce se židlemi, jež byly pevnější, než vypadaly.
„Proč zrovna já?“
„Dlužíš mi pár službiček,“ připomněl mu Holub. „Přinejmenším pár.“
„Ale to přece bylo před sto lety.“
„Úrok k úroku, a seš na tom zle,“ usmál se Holub jízlivě, ale brzy zase zdrsněl; tyhle náhlé zvraty byla jedna z jeho specialit.
„Právě ty, Eriku, se na to upřímně řečeno docela hodíš. A když pomyslím na tvoji mámu...“
Fakt, že Nosorožici Eddu jmenovali ministryní životního prostředí – tedy šéfkou nejdůležitějšího ze tří ministerstev v Mollisan Townu – se skrýval v pozadí několika důvěrných úkolů, které Erik Medvěd během let dostával. V tuhle chvíli by je všechny odmítl, jen aby k tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo.
„Pane Holube,“ řekl Erik. „Můžu se zaručit, že ministerstvo životního prostředí ani máma nesepisují žádné Seznamy smrti, které...“
„Dobře, dobře,“ odmítl Holub jeho omluvy a neopomněl si urovnat rukáv saka. „Jak na to půjdeš, to je mi jedno. Čím míň budu vědět, tím líp. Rád bych tě přivedl na stopu, kdybych mohl, ale ten... kocour... co tvrdil, že ví, že moje jméno na seznamu je... ten bohužel... zmizel. Takže asi můžeš začít přesně tam, kde chceš.“
„Ale já...“
Nicholas Holub ho přerušil tím, že vstal z křesla. Ozval se obrovský třesk. Erik hádal, že to dopadla na podlahu vitrínová skříň s křišťálovými sklenicemi.
„Jdeme!“ zavelel holub.
V knihovně se okamžitě rozhostilo ticho a obě opice se přišouraly do obýváku.
Holub udělal pár kroků směrem k hale, ale uvědomil si, že na něco zapomněl, a otočil se.
„Vlastně je to docela jednoduché,“ řekl a pohlédl chladně na Erika Medvěda, který zůstal sedět na pohovce. „Jestli si Šoféři pro mě přijedou, tak si moje gorily přijdou pro tvou milovanou Emmu Ramlici. A roztrhají ji na kusy.“
Dál už holub neotálel a nedíval se, jak jeho výhrůžka na medvěda zapůsobila. Šel před gorilami do haly. Erik nebyl schopen se ani pohnout.
„Hodně štěstí!“ ozval se pípavý hlas ze schodiště.

Kapitola 2
Erik strávil celý den tím, že v Uxbridge Street dělal pořádek. Bydleli s Emmou v opravdu parádním bytě ve třetím poschodí jednoho ze starších domů v Amberville, modře označeného jako kulturní památka. Vlastně bylo neodpustitelné, že se Erik usadil v Amberville, kde strávil dětství. Býval by se měl zachovat jako jeho kreativní přátelé a koupit něco méně náročného – ale stejně drahého – v jedné z multikulturních čtvrtí v severním Tourquai. Nebo ještě lépe renovovat nějaké podkroví v Yoku. To by se hodilo k tomu, že rád vystupoval jako rebel obchodních kruhů se záhadnou minulostí.
Od svého patnáctého do devatenáctého roku bydlel Erik Medvěd v Kasinu Monokowskij, jednom z ilegálních podniků v Amberville, jež měly protějšky i v jiných částech města. Spal, kde se našlo místo, v posteli či pod stolem, v pohovce nebo na záchodě; v tomhle ohledu nebyl choulostivý. Většinou byl díky drogám příjemně mimo, býval by dokázal usnout i na stole s ruletou. Těch několik věcí, co vlastnil, měl v igelitové tašce ve skříni v šatně pro personál. Klíč od skříně nosil jeho nejlepší přítel Sam Gazela v kapsičce u vesty. Erik používal skříň tak zřídka, že vždycky stačil zapomenout, co v ní je.
V té době žil Erik podle pravidel Nicholase Holuba. To mu připomínali neustále. Dávali mu práce různého stupně obtížnosti. Nikdy nedostával úkoly od Holuba osobně, avšak nedalo se nepochopit, kdo rozhoduje. Někdy šlo o vyřizování pochůzek. Nosil zapečetěné obálky se svazky bankovek nebo balíčky s drogami (obalené takovou spoustou tlusté béžové lepicí pásky, že člověk potřeboval ostré nůžky nebo nůž, aby je rozbalil), z jednoho rohu kasina do druhého. Ale zrovna tak dobře mohl pomáhat Samovi tahat peníze z hejlů v chodbě děvek nebo den dřít jako sběrač nádobí, když bylo hodně lidí na neschopence. Občas na něj zbyly i takové nepříjemné věci jako práce v pokojích šlapek nebo dával pozor a hlídal, když gorily dělaly svoji práci.
Za to dostával téměř neomezený kredit u hracích stolů.
Za to dostával jídlo a bydlení.
Mladý Erik Medvěd si nestěžoval.
Ale s každým novým žetonem, co koupil v banku kasina, a s každou bílou pilulkou, co spláchnul alkoholem v některém z barů, udělal další krok k truchlivému odchodu, ke kterému se zdál předurčený. Nebýt Emmy Ramlice, byl by si červený pick-up pro Erika Medvěda přijel už před jeho dvacátými narozeninami.

Když ji viděl poprvé, stála u okna s výhledem na moře. V jejím úsměvu byla výzva, jíž nedokázal odolat. Byla celá v bílém. Ten obrázek jako kdyby zkomponoval nějaký tvůrce reklam. Jako kdyby si ji býval vymyslel.
Říká se, že láska zvítězí nad vším.
A je to tak.
Od onoho dne miloval Erik Medvěd Emmu den co den s bolestí, důvěrou, vášní a sebezapírajícím neklidem, jež nedokázal ovládat. Když byla úspěšná, neznalo jeho štěstí mezí. Když se jí nedařilo, trpěl bolestnou bezmocí.
To se jí nelíbilo.
Hulákala na něj a obviňovala ho, že na sebe bere její city. Říkala, že ji dusí, že stírá hranice mezi jejich životy. Že takhle se prý láska najevo nedává.
Kdyby to bylo možné, rád by ji miloval jinak. Ale když šlo o Emmu, byl rozum mimo hru.
Reagoval jako mláďátko, instinktivně a bez rozmyslu. Tak to bylo vždycky a tak to mělo i zůstat.

Když odklízel stopy toho, co se stalo, a vymýšlel smysluplná vysvětlení, proč v hale a v jídelně chybí nábytek (aby získal čas, hodlal tvrdit, že zařízení z haly půjčil na fotografování reklam a nábytek z jídelny odvezl na rekondiční ošetření), tak nahlédl, že nemá na výběr.
Musí se pokusit zjistit, jestli nějaký Seznam smrti existuje, a pokud ano, tak z něj škrtnout Holubovo jméno.
Nevěděl, kolik času má, ale předpokládal, že to spěchá. Samotnému by se mu to nepodařilo. Onoho dubnového dne se tenhle medvěd ve středním věku v myšlenkách nejednou vrátil k bohémské existenci svého mládí. Nikdo z pohodlných vedoucích projektů, režisérů filmových reklam nebo rozmazlených marketingových ředitelů, s nimiž se nyní stýkal, by mu s úkolem od Nicholase Holuba nemohl pomoct. Musel svolat starou partu.

 

Kapitola 3
Grand Divino bylo rájem pro toho, kdo si myslel, že má na to, aby mohl rozhazovat peníze. Ať už to byla móda, jídlo, bytové zařízení či kultura, v Grand Divinu se našlo skoro všechno. Hojnost se zde nabízela ve velkolepém prostředí mramoru, sametu, dubu a skla; stvořili tu obchodní dům přívětivý a vzdušný zároveň. Obrovský vchod lososově růžové budovy měl otevřeno od Dopoledního do Večerního počasí. Když Erik Medvěd vstoupil do moře skla a zrcadel okolo pultů s parfémy, byl toho dne jedním z prvních zákazníků.
Ty vůně ho jako obvykle zmátly. Omámený levandulí a pižmem zůstal chvíli stát a za bílého dne snil o Emmě Ramlici. Leželi spolu ve vysoké zelené trávě pod letním nebem, objímali se a říkali takové věci, jaké člověk říká jenom tomu, koho miluje. Jako by se nechal klamat svými vlastními slogany. „Giselle – vůně jara.“ Nebo „No. 3 od Maxe Oukleje – sny lásky“. Měl parfémy rád a dělal s mnohými z velkých značek. Pracoval i s produkty, které rád neměl, ale velký rozdíl v tom vlastně nebyl. Nejradši ze všeho měl úspěch. Chápal, že to žádný okouzlující povahový rys není, a snažil se to skrývat, jak to jen šlo.
Nebyl ale žádný velký lhář a Emma ho vždycky prokoukla. Neuvěřila tomu, co včera večer říkal o tom nábytku. Aby byl doma klid, všechny jeho výmysly přijala, ale dnes ráno vyrazila do útoku: i mládě by pochopilo, že lhal!
Erik jí vzdoroval, jak nejlépe uměl. Přesto se i pod tvrdým nátlakem rozhodl, že nic neřekne. Pravda by ničemu nepomohla.
Erik Medvěd začal dýchat ústy. Tak se zbavil vůní svůdných parfémů a znovu ožil. Odhodlaným krokem došel k eskalátorům a vyjel do čtvrtého patra. V Grand Divinu měli i výtahy, ale nikdy si nepamatoval, kde jsou. Páteří obchodního domu byly eskalátory, postavené ze skla, plastu a plexiskla. Jejich komplikovaná soustrojí se stavěla na odiv v jakýchsi skleněných krabicích na spodní straně a jako perpetua mobile udržovala koupěchtivost zákazníků při životě od rána do večera. Když se člověk nechal pomalu vynášet vzhůru k nebeské báni Grand Divina, kde na tmavomodrém pozadí jiskřila světla zvící hvězd, připadal si jako bůh. Potom se zdálo malicherné sklopit uši kvůli tomu, že pár bot stojí několik tisícovek.

Ve čtvrtém patře, napravo od postelí a prostěradel, se rozkládalo oddělení šicích potřeb. A až úplně vzadu, vedle jehlic a vlny na pletení, seděl na stoličce obrovský Tom-Tom Vrána. Skýtal prapodivný pohled. Seděl za dlouhým bílým stolem a třídil jehly na šití podle velikosti ouška. Jeho černá postava se skláněla nad stolem a dělala tu piplavou práci krajními dlouhými péry na prstní kosti. Erik svého starého přítele poznal hlavně díky červenému fleku na spodní straně zobáku, což patrně byla výrobní vada. Vrána byl tak velký, že stůl před ním vypadal, jako kdyby patřil do školky. V oddělení šicích potřeb se nacházely ještě další dvě prodavačky, dvě svině v letech, kterých si Erik zprvu nevšiml. Jedna nesměle postávala nedaleko Tom-Toma a skládala látky s květinovými vzory, druhá u pokladny rovnala o dvacet procent zlevněné zástěry.
V oddělení vládlo naprosté ticho. Erik Medvěd zůstal stát v patřičné vzdálenosti, pod ochranou dvoupatrové postele, a sbíral odvahu. Připadalo mu téměř nemožné, že ten pomalý třídič jehel je stejný pták, kterého kdysi znával. Před dvaceti lety dokázal vrána přelomit mezi křídly jednu i dvě cihly. V té době se Erik mnohokrát zasmál chudákům, kteří Tom-Toma omylem vyrušili, když seděl ponořený v myšlenkách. Nesmyslnější způsob, jak si nechat utrhnout paži, by si člověk nedokázal představit. Obvykle byl Tom-Tom milejší než většina ostatních, ale občas v něm vybuchlo šílenství, které sám nedokázal ovládat.
A teď? Dalo se ještě počítat s vránovou loajalitou?
Erik vešel několika opatrnými kroky do oddělení šicích potřeb a dával si bedlivý pozor, aby se nepřipletl do cesty svini urovnávající zástěry. Když procházel kolem výšivek, vzhlédl vrána od svých jehel. Na kratičký okamžik se mu v černých očkách mihl udivený neklid. Pomalu od sebe odstrčil jehly a vstal ze stoličky.
„Já se poseru!“ vyrazil ze sebe.
Přiskočil k medvědovi, popadl ho do náručí, mocně ho sevřel a zvedl ho do vzduchu. Erik se rozesmál. Především úlevou, ale i proto, že si dovedl představit, jak legračně to asi vypadá.
Když si oba přátelé vyměnili fráze, jaké si dva staří přátelé vyměňují poté, co se dlouho neviděli, posadil se Tom-Tom na stoličku a znovu se pustil do třídění jehel. Erik se opřel o stůl a chvíli se na něj díval.
„Kde ses tady do prdele vzal?“ zeptal se nakonec.
To zaklení bylo neohrabaným pokusem o navázání kontaktu. Erik Medvěd teď klel tak zřídka, že to znělo jako falešné ráčkování, když se o to pokusil.
„Jak to myslíš?“ zeptal se vrána.
„No... prostě,“ řekl Erik už ne tak docela jistě, „kde ses vzal tady... mezi pletením a háčkováním a... sviněma?“
„Josefína a Nadina,“ řekl Tom-Tom a usmál se. „Ty jsou skvělý, vole. Pomáhaj mi s výšivkama. Seru se doma v ložnici s velkou ozdobnou stěnou. Bude to fantastická krajina. Zůstaň na oběd, ukážu ti to. Někde tu mám náčrtky...“
Tom-Tom se nejistě rozhlížel. Někde jeho náčrtky být musely.
„Upřímně řečeno,“ řekl Erik, „jsem tě chtěl od oběda osvobodit, a to nadobro.“
„Obědy tu nemaj chybu,“ řekl Tom-Tom. „Ve sklepě je kantýna pro personál. Dneska je zeleninová polívka. Možná si myslíš, že to kurva není nic moc, ale je to lepší, než bys věřil.“
„Říkal jsem si, jestli bysme spolu něco neudělali,“ řekl Erik. „Ty a já a Sam a Had.“
„Něco?“ opakoval Tom-Tom.
Erik jen těžko dokázal odhadnout vránův tón. Přikývl.
„Všichni čtyři?“ zeptal se Tom-Tom.
Erik znovu přikývl.
„Had do toho nikdy nepůjde,“ namítl vrána. „Viděl jsem ho před pár lety, tady v obchoďáku.
Dělal, že mě nepoznal. Fakt jsem si myslel, že si dělá prdel... Několikrát jsem mu volal, ale nikdy se neozval.“
„Had do toho půjde,“ ujišťoval ho Erik.
„Ručíš za to?“
„Ručím.“
„Já se poseru,“ řekl Tom-Tom.
Oddal se myšlenkám.
„Finančně budeš nadosmrti za vodou,“ dodal Erik, aniž by v nejmenším tušil, jak by mohl tenhle slib splnit.
„To říkáš vážně?“
„To říkám vážně.“
„A když se to posere?“ zeptal se Tom-Tom. Měl své zkušenosti.
„Tak se to posere,“ potvrdil Erik.
Vrána přikývl, jako kdyby zaznělo něco hlubokomyslného, a upadl v zamyšlení. Když Erik začal pochybovat, jestli si Tom-Tom vůbec pamatuje, na co myslí, zvedl se vrána ze stoličky. Byl to pomalý pohyb, ne váhavý, ale ani agresivní.
„Do prdele,“ řekl. „Tak jdeme.“
„Dobře,“ odpověděl Erik a ani nepředstíral, že je překvapený.
Tom-Tom si odvázal zástěru, kterou všichni v oddělení šicích potřeb museli nosit. Úpravně ji složil a položil ji vedle jehel.
„Nadino,“ zavolal na nejbližší svini. „Nadino, ty jehly budeš muset roztřídit ty. Já končím.“
Nadina se zatvářila zmateně. Ale asi se rychle vzpamatovala, poněvadž když Erik a Tom-Tom došli k eskalátorům ve čtvrtém patře, zastoupil jim cestu drsný mrož. Byl to šéf oddělení. Upřel svoje šedé oči na vránu a zeptal se, co se děje.
„Já končím,“ odpověděl Tom-Tom přátelsky.
„Já myslím, že ne,“ funěl mrož autoritativně. „Z pracoviště nelze jen tak odejít. Existuje něco, čemu se říká výpovědní lhůta. A něco, čemu se říká odpovědnost.“
Nad jeho nadutostí se Erik i Tom-Tom pousmáli. Oběma se vrátily vzpomínky na mladistvá dobrodružství, na dny, jež se už nikdy neměly vrátit a díky čočce času, lepkavé jako vazelína, se zdály nekonečně krásné.
„Zahoď ho,“ řekl Erik.
„Myslíš?“ zeptal se Tom-Tom.
„Myslím,“ přikývl Erik.
Tom-Tom udělal krok vpřed, zapřel se pařáty do parketové podlahy, aby stál pevně, zvedl mrože do vzduchu a mrštil s ním do oddělení postelí. Mrož přistál v hromadě matrací, která zašustila a pomalu se sesula.
„Úplně jako dřív, co?“ smál se Tom-Tom a šel klidně dál k eskalátorům.
Erik Medvěd se ani sám sobě neodvažoval přiznat, jak nepatřičný pocit štěstí v něm pobublává. „Stihneme to do tý kantýny, než vypadneme?“ zeptal se Tom-Tom. „To by byla škoda, vole, kdybysme o tu zeleninovou polívku měli přijít.“

Překlad © Robert Novotný
text je ukázkou z knihy Amberville Tima Davyse
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2704x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce