Čuvari mostova
Mlakić, Josip: Čuvari mostova

Čuvari mostova

Ukázka z detektivního románu chorvatského spisovatele z Bosny a Hrecegoviny Josipa Mlakiće, v němž mladý policista pátrá po podivném zmizení přesídleného staříka z Bosny.

(s. 133–136)

VRÁTILI SE do města. Ten rybář zůstal. Dragan od nich odešel, řekl jim, že si odvoz zpátky do města sežene sám. Filip šel s Dobnikem k němu do kanceláře. Vyndal z kapsy onen dvojlist a položil ho před něj na stůl.

„Co je to?“ řekl ten překvapeně poté, co si přečetl pár řádků.

„To jsou poznámky, které měl Petrović napsané u telefonu. Málem jsem je ráno vyhodil, myslel jsem, že už mi nebudou k ničemu. To jsou ty telefonní čísla, o kterých jsem ráno mluvil.“

„Jak ses k tomu dostal?“

„Náhodou.“ řekl. Neměl sílu, aby ho týral s vyprávěním o komiksu.

„Ty tři poznámky, ke kterým je něco dopsáno, byly napsané pár dní před tím, než jeli Petrovićovi do Záhřebu. Teda, aspoň si to myslím. Není to úplně jisté.“

„Klidně mě zabij, ale nemůžu přijít na to, co to znamená,“ řekl a přečetl nahlas ty nesrozumitelné skupiny čísel a písmen.

„Teď si toho nevšímej, podívej se na tu druhou poznámku, jak se v ní píše o doplacení sto dvaceti marek. Myslím si, že vím, o co jde. Vedle poznámky je i telefonní číslo někoho odsud z města, jak to vypadá podle těch první tří čísel. Nebylo by špatné zjistit, o koho se jedná a zavolat mu.“

„Dobře. Nejdřív si zjistíme, čí je to číslo,“ řekl a otočil se k počítači. Naklepal tam pár znaků a chvilku čekal.

„Mám ho! Vladimir Kablar. Vlado.“ řekl překvapeně. „To je můj soused. Bydlíme ve stejném domě. Je to takový divný stařík, důchodce, žije sám a občas jde do města: sbírá písně, kusy lidových krojů… Něco jako etnograf-amatér. V poslední obě nakupuje po vesnicích, nejvíc věci z Bosny nebo něco z toho mála, co lidi našli v domech, do kterých se nastěhovali, když sem přišli. Jinak pracoval před válkou na městským úřadu.“

„Znamená to, že ho znáš. Paráda. Když jsem předevčírem mluvil s Ivanem, řekl mi, že se jeden čas povídalo, že Dragan chtěl prodat někomu harmoniku za sto dvacet marek. Když se na to tak dívám, vypadá to docela jasně: v tý poznámce se zmiňuje číslovka sto dvacet a taky ten Kablar mi připomíná člověka, který by měl rád harmoniku starou třicet let.“

„Tak já ho teď zavolám, nebo jestli chceš, ta mu brnkni sám.“

„Radši ty, když se už znáte,“ řekl Filip, „ale určitě se ho zeptej, kolik stojí taková harmonika a proč ji nekoupil.“

Dobnik vytočil číslo a přepnul vnější mikrofon. Před tím ještě Filipovi ukázal prstem aby mlčel. Telefon zazvonil pětkrát-šestkrát než se ozval Kablar.

„Vladimir Kablar u telefonu,“ řekl pomalým protaženým hlasem. Jeho hlas byl skoro jako ženský. Dobnik mu nejdřív vysvětlil, proč mu volá. Bez ohlednu na to, že Dobnik celou záležitost patřičně zdramatizoval, tak Kablar dlouho mlžil, než nakonec odkryl skutečné informace. Řekl, že mu náhodou volal Dragan a nabídl harmoniku na prodej. Jel do Bukoviku, prohlédl si ji, líbila se mu, ale neměl dost peněz, aby ji koupil. Jozo v té době nebyl doma. Harmonika by stála, alespoň to tvrdil, nejméně čtyři sta marek. Druhý den mu Dragan volal a ptal se ho, kolik může maximálně nabídnout. Kablar měl jenom těch sto dvacet marek, ale i přes jeho údiv s tím Dragan hned souhlasil. Slíbil Kablarovi, že mu zavolá a řekne mu, kdy se chystá do města a vezme mu tu harmoniku. Ale nikdy nezavolal a ani Kablar mu nikdy volat nezkoušel, protože předpokládal, že ztratil zájem. Potvrdilo se také, že o prodeji harmoniky hovořili těsně před tím, než Petrovićovi odjeli do Záhřebu, asi týden před tím.

„Tak, co ty na to?“ zeptal se Dobnik Filipa, jakmile ukončil spojení.

„Jasné je jenom jedno: Petrovićovi rychle potřebovali kvůli něčemu prachy a do Záhřebu nejeli jen tak. Jsem přesvědčený, že tam jeli s naprosto konkrétním úmyslem, bez ohledu na to, že Draganova žena má v Záhřebu sestru a že toho využili k její návštěvě. I s těma sto dvaceti markama jim ještě chybělo čtyři sta devadesát. Vidíš, tady u té poznámky se ve sloupečku píše mínus čtyři sta devadesát. Myslím si, že je to ono.“

„Sto dvacet a čtyři sta devadesát – šest set deset marek! Na co potřebovali tyhle peníze?“

„Zaokrouhli to na tisícovku. Však víš, že u nás, když jde o peníze, tak se všechno pěkně zaokrouhluje na nuly.“

„I tak to není víc než pár drobných. Slabý důvod pro to, aby prodal harmoniku třikrát levnějc!“ řekl Dobnik.

Filip mlčel, Dobnik byl ještě mladý a nevěděl, jak je relativní pojem pár drobných. V sousední kanceláři někdo začal datlovat na elektronickém psacím stroji. I když byly stěny kanceláří slabé a zvuk byl naprosto jasný, přesto Filipovi připomněl vzdálený štěkot zbraní.

„Zkus teď to číslo se záhřebskou volačkou,“ řekl Dobnikovi, „to, jak má poznámku do 15. 10.“

„Musím jít do jiné kanceláře, na internet. I mně slibujou každý den připojení, ale vždycky najdou někoho důležitějšího. Ještě pár let a už bez toho nebude možné pracovat. Nemáš ponětí, jak to jde rychle dopředu. Počkej na mě tady, nechám ti poslat kafe, na stole máš Sportovní noviny... Vrátím se tak za deset, patnáct minut.“

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

VBZ, Zagreb, 2007, 172 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse