Fischerová, Viola - polská recepce díla

Fischerová, Viola - polská recepce díla

recenze beletrie česká

Viola Fischerová, nar. 18.10. 1935 v Brně, vydala svoji první sbírku Zádušní básně za Pavla Buksu až v roce 1993. Nejde ale o básnířku, která by začala psát tak pozdě.

 

Smrt a láska – rovným dílem
Polský ohlas poezie Violy Fischerové

Viola Fischerová, nar. 18. 10. 1935 v Brně, vydala svoji první sbírku Zádušní básně za Pavla Buksu až v roce 1993. Nejde ale o básnířku, která by začala psát tak pozdě. Verše začala psát už v mládí a od roku 1953 patřila k literární skupině „Šestatřicátníků” (podle roku narození), u jejíchž počátků stáli Václav Havel a básník Jiří Kuběna. Šlo o mladé lidi s literárními ambicemi, mezi než později patřili mimo jiné tak významní tvůrci jako Věra Linhartová, Pavel Švanda, Alena Wágnerová a Josef Topol. Skupina vydávala „Rozhovory 36”, vlastní časopis z rodu pozdějších „samizdatů”.

V první polovině padesátých let nemohli tito mladí tvůrci na jinou formu publikace ani pomyslet. Jakási naděje svitla, když se v roce 1957 – bohužel nakrátko – stal redaktorem poezie v Československém spisovateli jejich přítel, vynikající literární kritik a později divadelní režisér Jan Grossman.

Ten vybídl mladou básnířku, aby mu ze svých básní sestavila sbírku. Tak vznikla první knížka Fischerové , Propadání , s mottem z Alenky v říši divů : „Dolů, dolů, dolů, nic jiného se nedalo dělat.” V jednom z interwiev vzpomíná autorka, jak čekala na verdikt před knihkupectvím Čs. spisovatele. Grossman přišel a řekl: „Mně se ta sbírka velice líbí, ale jestli ji vydáme, tak ukamenují tebe, mne a ještě rozbijou tuhle vitrínu.”

Krátce nato přestala Fischerová psát. Ne proto, že v současné době nemohla publikovat. Ona sama o tom říká: „Psala jsem poezii do 24 let. Až jsem narazila na geniální texty Věry Linhartové a uvědomila si, že nemám nic, co by vedle nich mohlo obstát. Hrabal mi tehdy řekl: „Linhartka ti vypálila mozek.” (Poesie je moje obrana, v rozhovoru s Petrem Milotou 31.5.2007.)

Pracovala v literární redakci Čs. rozhlasu, překládala z polštiny (studijním oborem je polonistka), pro „Světovou literaturu” znamenitě přeložila i blok veršů Mirona Białoszewského. Vybídl ji k tomu významný básník a výtvarník Jiří Kolář. Stáli vedle sebe na výstavě knížek v Polském kulturním středisku, když Kolář ukázal na dva svazky poezie: „Miron Białoszewski, říkají že je to zajímavý básník, ale nepřeložitelný. Tak ho přeložte.” (V. Fischerová, Překlady a poezie, „Listy“ 2005, č. 4.)

V roce 1968, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, odešla Fischerová do exilu. Zde pracovala v různých zaměstnáních, vystudovala na basilejské univerzitě germanistiku a historii a od roku 1985 pracovala pro Rádio Svobodná Evropa v Mnichově. Od roku 1994 žije v Praze.

K poezii ji vrátila v polovině osmdesátých let tragická událost, sebevražda jejího muže Pavla Buksy, spisovatele Karla Michala. Fischerová o tomto iniciačním momentu říká: „Jela jsem se svým druhým mužem, spisovatelem Josefem Jedličkou do Basileje na Pavlův hrob. A najednou jsem vnímala před sebou za sklem Pavlovu tvář tak silně, že jsem si řekla: „Aha, to se tady někde rozbijeme a on je tu od toho, aby si nás odvedl.“ Nestalo se nic, jen jsem si na zpáteční cestě zapsala cosi na program koncertu“.

Ráno Fischerová zjistila, že je to báseň a nejspíš klíčová. A tak začíná psát Zádušní básně za Pavla Buksu, z potřeby dovědět se, co se vlastně stalo, o co šlo v jejich životě, když se její muž zabil. Že se tu jako nástroj objevila poezie, překvapilo – podle slov autorky – nejvíc ji samotnou. Zpočátku se domnívala, že půjde jen o tuto jedinou knížku, ale ke konci se začala odnožovat Babí hodina a posléze další sbírky. Když po svém návratu přinesla první dvě knížky Bohumilu Hrabalovi, řekl jí: „Pavlova smrt byla silnější než tvoje uhranutí Linhartovou.” (Překlady a poezie.)

Na počátku návratu k poezii byla tedy smrt. Ale i láska k milovanému člověku. Obě se budou vracet i v pozdějších sbírkách jako základní téma básnířčiny tvorby. „Obě rovným dílem“, abych citoval Jana Lechoně. Láska i smrt se u ní objevují v nejrůznějších svých rozměrech. Pokud jde o ten tělesný, tak je jím v prvním případě erotika. V druhém je to fyzické umírání. O něm vypovídá neobyčejně dojemně básnířčina sbírka Předkonec. (Knížka vyšla v roce 2007, tedy později než polský výbor, který ale obsahuje dvacet básní, přeložených z rukopisu.)

„Ta sbírka,” přiznává autorka, „je vyvolaná dlouhým a trápivým umíráním mé kamarádky a současně umíráním a smrtí mého bratra. O tom pojednávají první dvě části. Ve třetí jde prostě o onen „předkonec”, do něhož vstupuje člověk v jistém věku. Jakýsi pokus o bilanci lidského života”. (Poezie je moje obrana.)

Ve velice cenné edici „Česká literatura” nakladatelství ATUT jsme tak dostali v jejím pátém svazku výbor z díla „první dámy” současné české poezie. Výbor o to vydařenější, že je plodem spolupráce autorky a překladatelky. Jeden z veršů ze sbírky Nyní je dedikovaný právě Dorotě Dobrew.

Jaroslav Med, přední český literární vědec, píše v zajímavém a informativním doslovu, že poezie Violy Fischerové, „která se řadí do proudu křesťansky orientovaného písemnictví, překračuje hranice českého literárního prostoru a vstupuje do kontextu nepochybných děl evropské kultury.” Tento názor dokládají četné překlady a pochvalné ohlasy z různých konců světa, jakož i cena Dráždanské lyry (2006). Elena Buixaderas, překladatelka výboru do španělštiny, zdůrazňuje „intensitu a preciznost” veršů Violy Fischerové. „Píše, nenárokujíc si víc, než může říct několika slovy. A lakoničnost je pouze jednou předností této poezie.”

 

© Leszek Engelking
Překlad © Viola Fischerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2759x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce