Fischerová, Viola - německá recepce díla

Fischerová, Viola - německá recepce díla

recenze beletrie česká

Žasneme, když současnou básní prosvítají dějiny, žasneme, když je v básni zachycen skutečný čas, čas jednoho lidského života, tedy čas, jehož jsme se stali a museli stát svědky.

 

Laudatio na Violu Fischerovou
(Laudatio při příležitosti udělení ceny Drážďanské lyry V. F.)

„Vše co mám
jsem obrátil dovnitř.“
Jan Skácel

Žasneme, když současnou básní prosvítají dějiny, žasneme, když je v básni zachycen skutečný čas, čas jednoho lidského života, tedy čas, jehož jsme se stali a museli stát svědky. Žasneme, když báseň není především hrou, když nechce být jen mnohovrstevnou arabeskou, nebo – jako v tomto případě – jí ani nemůže být. Mnohdy se toho dokonce hrozíme. Řeč je o našem německém jazykovém prostoru, v němž báseň velmi často popírá svoje existenciální jádro do té míry, až se vytratí. Dnes tu prokazujeme úctu básnířce z Čech, naší sousední země, v jejímž díle je tomu zcela jinak a úctu jí prokazujeme i proto, že tomu opravdu jinak je.

Viola Fischerová, narozená v roce 1935, studovala v Brně a v Praze slavistiku. Po studiu pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu. Po okupaci vojsky Varšavského paktu emigrovala do Švýcarska, vystudovala na basilejské universitě nově germanistiku a historii a posléze pracovala jako učitelka na učňovské škole. Po smrti svého muže odešla do Německé spolkové republiky a psala pro Rádio Svobodná Evropa a pro exilový časopis „Svědectví.“ Od roku 1994 žije opět v Praze.

Básně psala Fischerová od padesátých let a její jméno se stalo poprvé známé, když Bohumil Hrabal použil její báseň jako motto své knihy. První sbírku uveřejnila až v devadesátých letech, po návratu do vlasti. Její verše ze sbírky Nyní jsou především poetické svědecké výpovědi, jejichž základem je pochybnost.

Co všechno zapomněla
o čem nyní jenom ví
ohně ráje a ohně pekla
které už necítí
jak všechno zapomněla
a jenom ví

Was sie alles vergaß
wovon sie jetzt nur weiß
die Feuer des Paradieses
und die Feuer der Hölle
die sie nicht mehr spürt
wie sie alles vergaß
und nur weiß

(Překlad Christa Rothmeierová)

Může být, že každý, když to slyší, může mít zcela jinou, zcela vlastní intimní zkušenost ohně ráje a ohně pekla. Uprostřed života se náhle vylekat a najednou vědět, že ze vzpomínky už nic nezbývá, že konkrétní zážitky dlouhého života, jenž v tomto případě zahrnuje dvě diktatury, emigraci a osobní utrpení, že toto všechno vešlo v jediné velké zapomnění – ne všeho, ne detailů a historek, nýbrž toho, co je podstatné pro báseň, která právě proto ohlašuje jeho ztrátu. To je otřes. A nyní poznat, že se z toho všeho stalo cosi, o čem jenom vím, co se ale tak neslýchaně těžko sděluje a co je možné vyjádřit právě jen poezií. Pak zde stojí báseň a vypovídá něco o sobě, o svých pochybnostech a studu a strhává nás s sebou. Její stud může být zcela konkrétní jako v jiné básni Violy Fischerové, jako stud před těmi, kteří nepřežili. Víme, o čem je zde řeč.

Kdyby tyto verše uváděly své čtenáře jen do historie dvacátého století, ctili bychom básnířku především jako svědka doby, a i to by bylo záslužné. Ale tak tomu není. Autorka dokáže na několika řádcích svých většinou krátkých básní vyvolat bolest konkrétních zážitků, mučení, deprese a sebevraždy tak nelítostně, jako dokáže bez příkras mluvit o křehkém štěstí. Vždycky ale, ať už přímo v básni a nebo v její jemné pointě, se jí daří rozevřít, umně a přesně, prostor skutečné poetické pozornosti. Ta se přenáší na čtenáře a právě v tom spatřujeme velikost její poezie.

Přejeme Viole Fischerové, aby se jí a jejím básním dostalo v německy mluvících zemích téhož uznání, jakému se těší ve své vlasti. Kéž by k tomu přispěla i cena Drážďanské lyry.

Na závěr jeden její verš:

Den jako darovaný
na louce slunce v trávě perly
a klubko psů

Nejsi tu
Tvá přítomnost
vypadla z blankytu
a temně zeje

Oblékám ji
do tvého kabátu
Plaší nicotu
z beznaděje

Ein Tag wie ein Geschenk
die Wiese besonnt
Perlen im Gras
und Hunde verknäult

Du bist nicht da
Deine Gegenwart
ist dem Himmel entfallen
und klafft dunkel

Ich hülle sie
in deinen Mantel
Er scheucht das Nichts
aus der Hoffnugslosigkeit

(Překlad Urs Heftrich)

© Uve Kolbe

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.