Tiché postavy, studie

Tiché postavy, studie

přehled literární věda

V literatuře se čas od času vyskytují tiché postavy. Mihnou se na pozadí příběhu a pouze dotvářejí celkovou náladu. Ale stává se, že tichá postava opustí své periferní postavení a zcela ovládne příběh.

O tichých postavách

V literatuře se čas od času vyskytují tiché postavy. Mihnou se na pozadí příběhu a pouze dotvářejí celkovou náladu. Samotný příběh obvykle patří postavám víceméně výmluvným. Není tomu tak ale vždy. Tu a tam se totiž vyskytne zvláštní úkaz. Stává se, že tichá postava opustí své periferní postavení a zcela ovládne příběh. Tato skutečnost pak přivádí čtenáře do rozpaků a zneklidňuje ostatní hovorné postavy, které by za normálních okolností sehrály hlavní úlohu.

Takovými záhadnými osobami jsou například písař Bartleby ze stejnojmenné povídky Hermana Melvilla a obchodník Harras z krátké črty Franze Kafky Soused. Ani v Melvillově, ani v Kafkově případě nejsou tato individua pouhým nahodilým úkazem. Díla obou jsou plná mumlajících, koktajících, pištících či jinak nesrozumitelných figur, jejichž neartikulovaný šum vrcholí právě tichou postavou.1

Výpověď hlavní postavy v literárním textu obvykle vyjadřuje určité klíčové téma. Co nám ale sdělují tato tichá či různě drmolící stvoření? Jejich mlčení či nesrozumitelnost můžeme vnímat jako umělecké ztvárnění nedostatečnosti vlastních slov či selhání jazyka jako takového. Mlčenlivé postavy pak vytvářejí cosi, co bychom mohli nazvat estetikou selhání, jež se zaobírá prožitkem tvůrčího neúspěchu. Děje se tak však v díle, kterému se paradoxně daří tento pocit úspěšně vylíčit. Do povídek se proto vkrádá napětí mezi triumfální spisovatelskou zručností a podivným nezdarem, jenž tu visí ve vzduchu.

Selhání jako téma není jen moderním fenoménem, jeho rysy jsou patrné už u romantického umělce, jenž obrací svou pozornost k vlastnímu prožívání. Zklamání z toho, že se mu nedaří pojednat nějaký námět, ho v tvorbě nezastavuje, naopak, stává se pro něj uměleckým prostředkem. Lord Byron si tak v Childe Haroldově pouti stěžuje na svou neschopnost vyjádřit slovy sílu lásky či přírody, aby tak stvrdil její vznešenost.

Zatímco v romantické poezii může mít selhání formu do značné míry explicitního sdělení, v Kafkových či Melvillových textech tato estetika nabývá na radikální nejednoznačnosti. Mimo jiné získává podobu tichých postav, jejichž mlčení zůstává bez vysvětlení.

Jak moc tiché postavy vyvádějí z míry své čtenáře, je patrné z toho, že zanechávají otisky i v literatuře pozdějšího data. Takovou stopou jsou například postavy v poválečném románu Život jako návod k použití francouzského spisovatele a člena kabinetu potenciální literatury (OULIPO) Georgese Pereca. V této knize vystavěné na základě matematického vzorce zůstávají protagonisté uzamčeni v popisu vypravěče, který vše umně líčí do nejmenších detailů. V textu není téměř žádná přímá řeč, postavy se na sebe přímo vůbec neobracejí. Že se autor hlásí k linii tichých postav, je jasné, hlavní hrdina se totiž jmenuje Bartlebooth, což není nic jiného než složenina jmen Bartleby a Barnabooth, pseudonymu francouzského spisovatele Larbauda. Někteří čtenáři, vyvedení z míry podobně jako kritici a obdivovatelé Melvilla a Kafky, vykládají prázdnotu všudypřítomnou v bezchybném stroji tohoto textu jako nepojmenovatelnou hrůzu koncentračních táborů, ve kterých zahynuli oba autorovi rodiče.

Písař Bartleby a soused Harras
Mlčící postavy, o nichž není známo nic než jejich jméno, znepokojují své výmluvné, avšak anonymní pozorovatele. Mlčení vyvolává neklid a zvědavost. Tito zcela rozumní, veskrze solidní lidé v sobě náhle pociťují neodolatelné nutkání mluvit zejména o tom, o čem původně vůbec mluvit nechtěli. Jak nám tak vyprávějí o svých setkání s tichou postavou, ve svých úvahách nad její nevyzpytatelností vyzrazují tajnosti vlastní a podrývají svou původně ničím neohroženou pozici důvěryhodného svědka. Mlčící postava tak pro nás, zvědavé, zůstává dvojnásobnou hádankou – tajemstvím pozorovatele a tajemstvím mlčící postavy.

Oba příběhy začínají tím, že se tiché postavy náhle zjeví v pragmatickém světě obchodu a práva, v blízkosti kanceláře svých pozorovatelů. Částečně se objeví samy od sebe, částečně jakoby na zavolanou, a při první příležitosti obracejí zajeté životy svých pozorovatelů vzhůru nohama.

Písař Bartleby je jako nově příchozí pověřen opisováním právnických listin, což je vskutku mechanická a nezáživná činnost. Během svého konání se nijak neprojevuje, a nedá se tedy říci, že by se mu tento úkol zamlouval či hnusil. Nedostatek jakýchkoli slov či emocí vypravěče zneklidní. Jeho rozrušenost však ještě více vzroste ve chvíli, kdy Bartlebyho vyzve, aby mu pomohl zkontrolovat jakési listiny. Bartleby totiž neposlechne. Místo toho zdvořile a klidně odpoví větou, která zní poněkud bizarně: „Já bych raději ne.“

Od této chvíle, kdykoli se ho někdo na něco zeptá nebo dostane jakýkoli úkol, zatvrzele opakuje toto sdělení v různých verzích. Vypravěč je tím přirozeně konsternován a vůbec nechápe, co se děje. Jeho pojetí světa, ve kterém lze spoléhat na určitý řád a kde je přirozené předpokládat, že písaři opisují a plní zadané úkoly, je vážně narušeno. Bartleby nekontroluje listiny, Bartleby neopisuje, Bartleby neopouští kancelář, Bartleby si dělá, co se mu zlíbí – tj. nedělá nic. Setrvává ve svém koutku mezi zástěnou a skleněnými dveřmi, které jej dělí od právníka a ostatních písařů, a existuje tak jako nehybná překážka uprostřed ruchu a shonu kanceláře, tiše a neodvratně zpochybňuje ambice a směřování všech ostatních postav.

Svým klidným odporem probudí Bartleby ve svém postarším a původně obezřetném zaměstnavateli bouři emocí od agresivity přes vražedné choutky po milostná vyznání. Bartleby jej rozčiluje k nepříčetnosti a zároveň podivně dojímá. Vypravěč se jím stává doslova posedlý. Kudy chodí, tudy na Bartlebyho myslí a paranoidně předpokládá, že se jím podobně zabývají i ostatní. Vytváří nejrůznější hypotézy o písařových motivech a usilovně přemýšlí nad tím, jak má naložit s touto tichou postavou. Bohužel každá teorie a každé řešení se nevyhnutelně tříští o Bartlebyho neproniknutelné „Já bych raději ne“, nic neříkající odpověď, o níž si vůbec nemůžeme být jisti, čeho se vlastně týká.

Kafka Povídky IIKafkův Harras z povídky Soused, naše druhá tichá postava, se liší od nehybného Bartlebyho zejména tím, že je naopak příliš rychlý. Několikrát se mihne kolem vypravěče a zdá se, že neexistuje žádná šance, že by si jej pozorovatel mohl v klidu prohlédnout či se jej dokonce na něco zeptat. Harras má vždy již připravený klíč v ruce, doslova proletí kolem a hle, již je v kanceláři. Jediné, co lze podržet z jeho existence, je cedule na dveřích, jež zní „Harras, kancelář“. Toto sdělení je však podobně neosobní a vyprázdněné jako Bartlebyho zdvořilé „Já bych raději ne“.

Anonymní pozorovatel se nám představí jako mladý a celkem úspěšný obchodník. Obývá malou kancelář, a když je postaven před možnost svou místnost rozšířit, odmítne. Vedlejší byt má totiž kuchyň – a k čemu by mu byla kuchyň?

Sousední byt si tedy pronajme jiný mladý obchodník, o němž však, podobně jako o Bartlebym, nelze nic zjistit, a pokud ano, je to informace bezcenná. Jedinou hmatatelnou skutečností je Harrasův mimořádný a nepolapitelný spěch, který po sobě jako stopu zanechává němou cedulku.

Tato nemožnost přijít Harrasovi na kloub, zjistit, kdo vlastně je a co konkrétně dělá, pozorovatele velice rozrušuje. Je natolik znejistěn, že jeho rozhodnost ve věcech obchodu je ta tam. Selhání pokusů získat jakoukoliv klíčovou informaci způsobuje selhání profesní. To se stává nesnesitelným. Podobně jako u Melvillova pozorovatele vede tajemství tiché postavy k vytváření neověřitelných hypotéz a vzniku paranoidní vztahovačnosti. V mladém obchodníkovi pomalu klíčí vyšinutá představa, že pokud on sám žádné informace nemá, ten druhý je mít musí. Vytváří si svůj vlastní svět, v němž stojí Harras s uchem přilepeným ke stěně, která od sebe odděluje obě kanceláře a slyší vše, a proto vše, co pozorovatel činí, je použito proti němu.

Tichý soused, stejně jako tichý zaměstnanec, bez minulosti a bez jakékoliv identity se stává slepým bodem, který narušuje jakýkoli smysluplný příběh, jejž si pozorovatel zkonstruuje o tom, co se děje. Tichá postava tak způsobuje vypravěčovu nervozitu a úzkost. Z logicky vystavěného vyprávění schopného obchodníka se stejně jako v prvním případě stává příběh zoufalého pozorovatele, který je sám pozorován někým, koho nelze pozorovat.

Na okraji
Tichá postava v sobě skrývá hned trojí selhání. Selhání samotné postavy, jejího pozorovatele a v neposlední řadě i čtenáře. Všechna tato selhání odkazují k nemožnosti porozumět určité události či skutečnosti, protože ten, jehož se přímo týká, ji nedokáže smysluplně artikulovat.

Tichou postavu nelze uchopit ani ovládnout, a přitom předurčuje celé pozorovatelovo chování a myšlení. Utíká příliš rychle či zůstává neměnně na stále stejném místě jako fatální překážka, se kterou nelze hnout. Pozorovatel by v obou případech rád s tichou postavou navázal nějaký vztah, nějak ji zařadil do svého světa, není to však možné. Rád by se jí zbavil, ani to však není možné. V obou případech je postaven před situaci, ve které zůstává a neví proč.

Příliš rychlé či nehybné jsou prázdné opisy bez předmětu. Cosi v nás nám podsouvá otázku: o jakou událost či situaci tu jde? Není zde však odpověď. Tuto skutečnost pochopil už Walter Benjamin, jeden z prvních interpretů Franze Kafky. Ve svých esejích přirovnává záhadná hnutí Kafkových postav k hereckým gestům, jež se zcela vymykají situacím, ve kterých k nim dochází, jsou důležité samy o sobě.2 Samotný akt odkazování tu ale stále zůstává, a vyzývá tak k další a další interpretaci, podobně jako ukazováček namířený do prázdna, který nás vždy znovu donutí podívat se tam, kam ukazuje.

My, kteří si přesto nemůžeme pomoci a stále hledáme, co se nám tichá postava snaží říci, se nápadně podobáme paranoidnímu pozorovateli. Postava nás dráždí, přitahuje i rozčiluje. Každá naše interpretace totiž pouze vyplňuje prázdno, které zůstává po tiché postavě. Pod každou interpretací toto prázdno prosvítá.

Gilles Deleuze tvrdí o Kafkových a Melvillových textech, že nepřinášejí smysl, ale proměňují naše vnímání.3 Nesmíme zapomínat, že tiché postavy jsou za obvyklých podmínek pouhými periferními úkazy. V celkovém dojmu hrají roli nezřetelných, rozmazaných impresí, které jsou kdesi v pozadí toho, co si odnášíme z četby. Kafka i Melville takovou perspektivu obracejí vzhůru nohama. To, co je obvykle ve středu zájmu, odsouvají na okraj a v centru naší pozornosti se ocitá to, co bylo původně pomezní a vágní, co si však tuto neurčitost nese stále v sobě.

Obě povídky tak inscenují setkání udivené pozornosti s čímsi, co se normálně pohybuje na samých jejích hranicích. Tiché postavy tak připomínají okrajové vjemy, zvuky, které zaslechneme, ale netušíme, zda jsme je skutečně slyšeli či nikoliv. Zpozorníme-li, pocit se rozplyne či bude vzdorovat svou neurčitostí. Příliš rychlý, příliš pomalý či příliš nekonkrétní, aby jej naše myšlení či jazyk zachytily.

 

Bibliografie: 
Herman Melville. Písař Bartleby (Bartleby the Scrivener). Překlad: Radoslav Nenadál. Praha: Garamond, 2006.
Franz Kafka. "Soused". Povídky II. Popis jednoho zápasu a jiné texty z pozůstalosti. Překlad: Jiří Stromšík. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2003.
Walter Benjamin. „Franz Kafka. On the Tenth Anniversary of His Death“. Selected Writings 1931-1934. Ed by Michaell W. Jennings, Howard Eiland, Gary Smith. Harvard: Harvard University Press, 2005.
Claire Colebrok. Gilles Deleuze. New York: Routledge, 2002. 

 

Poznámky:
1. Ve slavné Proměně Řehoř Samsa zjišťuje, že se jeho jazyk stejně jako tělo staly hmyzím a tedy to, co si myslí, že říká, nedává ostatním pražádný smysl. Věc Odradek se v krátkém textu Starosti hlavy rodiny směje smíchem, „jaký lze vydávat bez plic“, myš Josefína piští. Tolik Kafka. S podobným úkazy se ale setkáváme i u Melvilla. Billy Budd ve stejnojmenné novele koktá a v kritické chvíli, když se má obhájit proti křivému nařčení, není schopen se vyslovit. Jméno výmluvného filozofa Babbalanji v Mardi naznačuje blábolení (babble). zpět
2. Walter Benjamin. „Franz Kafka. On the Tenth Anniversary of His Death“. Selected Writings 1931-1934. Ed by Michaell W. Jennings, Howard Eiland, Gary Smith. (Harvard: Harvard University Press, 2005.) 802 zpět
3. Claire Colebrok. Gilles Deleuze. (New York: Routledge, 2002) 137 zpět

 

 

© Tereza Stejskalová

Diskuse

Vložil: Martin Poch, 08.03.2010 23:03
Tiché postavy, studie
Díky za Vaši studii, mám k ní 3 návrhy nebo připomínky: 1) Téma okrajovosti, touhy atd. ve vztahu k uspořádání by, myslím, stálo za to rozvinout směrem k pojmu menšinové literatury u Deleuze&Guattariho: Kafka - za menšinovou litaraturu (Praha, 2001). 2) Problematika statutu Vámi pojmenovaných... "okrajových vjemů" si podle mě také říká o prohloubení: srov. Deleuze&Guattari: Co je filosofie? (Praha, 2001), zejm. kap. Percept, afekt a pojem. 3) Zajímavé by snad bylo i srovnání tiché postavy a jejích gest ve vztahu k sboru a k zavádění druhé a třetí jednající postavy během reforem klasického antického dramatu: Aischylos - Sofoklés - Euripidés; kdysi jsem se sám v tomto směru nadchl pro Orestova věrného a téměř němého přítele Pylada (Oresteia - Elektra - Elektra - Orestes).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3798x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce