„Rada mé babičky, abych do těsta na bábovku dával tři vajíčka místo čtyř, nebyla marná. Ne že bych tajně nepřidával navíc několik lžic kakaa (západoněmeckého, v barevné dóze, o niž jsme se se sestřenicí stejně nedokázali podělit), avšak má slabost pro sladkosti byla nakonec vždy silnější než babiččiny přísné kuchařské pokyny. Proto nyní, když si zpětně prohlížím některé recepty z téhle knížky, zdá se mi, že jsem to přehnal s gramáží (vajíčka jsou určitě jen tři, ale jak jsem už poznamenal, dostanete mě na domácí zavařeninu, zvláště malinovou). Množství každé z přísad je pečlivě a trpělivě vyměřeno, navzdory tomu se však doporučuje jídlo náležitě rozkousat a spolknout, aby se dle mínění většiny gastroenterologů předešlo žaludečním obtížím, vředům a – nikoli na posledním místě – rovněž udušení. Můžete sezvat i hosty, ale jen v užším kruhu, protože jak si všimnete dále, některé recepty se hodí spíše pro intimní chvíle, další jsou zase striktně oficiální a ostatní lze sdílet pouze elektronicky (prostřednictvím internetu, e-mailu, televize či jiných médií).“ Tímto nezvyklým vyznáním, nadepsaným Předmluva k některým starým a novějším receptům, začíná básnický debut Пътуване към кухнята (Výprava ke kuchyni, Žanet-45, Plovdiv) z roku 2001, za nějž mladý bulharský literát Dimităr Kenarov (narodil se v roce 1981 v Sofii) získal zvláštní cenu Южна пролет 2002, vyhlašovanou prestižní literární revuí Литературен вестник.

Po dokončení sofijské American College (1999) Kenarov dosáhl v roce 2004 bakalářského stupně na Middlebury College (USA) pro specializaci americká a ruská literatura. Jeho diplomová práce, věnovaná poezii Wystana Hugha Audena a Josifa Brodského, získala tři akademická ocenění. Jako stipendista se zúčastnil výměnného studijního pobytu ve Velké Británii (University of East Anglia) a v Rusku (Российский государственный гуманитарный университет). Kenarovovy básně, překlady básní Elizabeth Bishopové (1911–1979) (bulharské ukázky na webu www.litclub.com; u nás vyšel v roce 2004 výbor Umění ztrácet v překladu Mariany Houskové), eseje a interview (v bulharštině i angličtině) byly publikovány v periodikách Литературен вестник, КапиталLight, Сега, Култура, The New England Review, Transfusion, A Vision, v ročence An Hour at Sunrise aj. Sám autor se uplatnil jako redaktor v časopisech Литературная газета (Rusko), Epilogue (USA) a The Atlantic Monthly (USA). V současné době je postgraduálním studentem oboru anglická literatura na University of California v Berkeley.

Přednedávnem mladý básník navštívil i naši vlast: nejprve jako bulharský zástupce mezinárodních Dnů poezie a vína Valtice 2009 (festival probíhal ve dnech 24.–27 září 2009) a krátce nato v rámci setkání, spojeného s autorským čtením své poezie, jež se uskutečnilo 28. září t. r. v prostorách pražského Bulharského kulturního institutu.

Třebaže Kenarovova básnická prvotina je plodem sotva dvacetiletého studenta, jde o sbírku zajímavě komponovanou a svou tematikou poměrně neobvyklou. V „kulinářské“ předmluvě se autor svěřuje: „Jinak recepty zůstávaly a zůstávají předmětem mého nejupřímnějšího nadšení. Nekonečné dny vyměňování gastronomických informací se sousedy, chybně opsané ‚dvě lžičky prášku do pečiva‘ místo jedné, používání elektrického šlehače místo metly na šlehání vajec, možnost experimentovat s babiččinými radami a s radami její babičky a především možnost zacházet s kakaem podle vlastního gusta – tohle všechno je hotovou výpravou ke kuchyni. Konečný cíl je bez významu.“ Kdo by však očekával jakési zmodernizované gargantuovské opěvání jídla či umně zveršované recepty, tradované v básníkově rodině, bude překvapen a zaskočen. Pokrmy a jejich příprava jsou jen záminkou k intelektuálnímu dobrodružství, v němž má hlavní úlohu slovo jako prostředek sémanticky jednoznačně neuchopitelného, stále k novým interpretacím vybízejícího estetického „dění“ – každý gram výsledného „produktu“ odpovídá jednomu slovu básně. Verš všech básní je volný s četnými přesahy, budícími místy dojem rytmizované prózy. Jednotlivá slova, téměř bez výjimky psaná jen s malým počátečním písmenem (včetně titulů básní), vzhledem k absenci jakékoli interpunkce plynou v jednom proudu, ačkoli významově související celky nabízejí i jisté možnosti vnitřního členění verše (potřeba frázování a dalšího štěpení veršů logicky vyplyne z hlasité recitace básní).

První oddíl sbírky www.recepty pro dva. bg přináší fiktivní „listy“ (ve skutečnosti e-maily) osobám, které jsou pro lyrického hrdinu něčím důležité: současnému básníku Georgimu Gospodinovovi (báseň poezie v tmavém lze chápat jako zpověď o smyslu psaní: „dokud píšu dýchám / vydechuji / velmi velmi zlehounka / verze mého života / někdy takové intenzity / že spustím rolety / rozliji trošku pomerančového džusu / a temnota / zasvítí“), klasikovi bulharské literatury Ivanu Vazovovi (na pláži (každý rok)), babičce a dědovi (před sklizní) či rodině (báseň lebensraum, inspirovaná Kafkovou Proměnou; srov. dále český překlad).

Následující část Národní jídla představuje v moderním smyslu etnickou, chce se říci „bytovou“ lyriku, avšak jednotlivé odkazy k fenoménům bulharského způsobu života se dostávají do nečekaných kontextů a souvislostí: již úvodní dudák je stylizován jako kuřák nástěnných graffiti, z nichž se do vzduchu uvolňují těkající benzinové výpary; radost z pití piva je zkalena prázdnými půllitry a neúrodou (ječmen uhnívá, chmel je špatný), a tak jsou vzývány nestinarky, aby se pomodlily za hojnost plodin, avšak místo bulharských žen běhajících po rozžhavených uhlíkách se v rytmu obnažených Tahiťanek plní půllitry tahitským pivem (tahiťanství jedné nestinarky); náboženského motivu proměny chlebu v Boží tělo je umně využito v „naruby převrácené“ legendě (štědrý večer), v níž si Marie kupuje mouku a jako typická bulharská žena mísí těsto, jež se stane tělem budoucího Spasitele.

Zásadní postavení v celé sbírce má báseň výprava ke kuchyni (srov. dále český překlad), v níž je rozklíčován smysl celého putování za tajemstvími kuchyně: Lyrický hrdina koná tyto výpravy jen v líném bezčasí po jídle, kdy si nasycen zouvá papuče a maže si paty parafínem (podobně jako lyžař lyže), neboť očekává nelehkou cestu. Kroky jej vyvedou z kuchyně do důvěrně známého plenéru (v závěru druhé, prostřední sloky čteme verš „údolí s velebnou vůní pokolení a pokrmů“), které je mu podnětem k četným reflexím o přirozeném koloběhu přírody, o odvěkém řádu rození a umírání, o věčném hledání kořenů, z nichž každý člověk vzešel, o ctění předků, v jejichž stopách kráčí. Poslední sloka končí znovu v kuchyni, jež je jednak povýšena na symbol nazření-uvědomění-pocítění tradice (cesta ke kuchyni je v podstatě upomínkou na předky a po uspokojení hladu skutečného i hladu po poznání vlastních kořenů a svého původu – oba „hlady“ může opět zažehnat jen kuchyně – lze neomezeně čerpat sílu k dalším opakovaným výpravám), jednak je sakralizována jako brána k nesmrtelnosti („k věčnosti mě dělí kuře s petrželí“), neboť vedle rovnice „národní kuchyně + stravovací kultura = po předcích zděděné rodinné stříbro“ zůstává současně platné i symbolické zatížení významu kuchyně jakožto duchovního prostoru, skrze nějž a v němž jsme s to nazřít / uvědomit si / pocítit, kým a odkud jsme a v čích šlépějích se ubíráme. Logicky je každá další anabáze k hlubinám kuchyně mytologizujícím návratem do bezpečí domova („hlad je ukojen znovu u mne doma“).

Finální báseň druhého oddílu vzkříšení v kuchyni, variující bonmot Pabla Nerudy, že smrt je jednou nekonečnou kuchyní, jen podtrhuje sakrální smysl kuchyně jakožto brány k nesmrtelnosti: „světci stávají z mrtvých s rukama kuchařů“ – „rozpalují pánve a sváteční vášně“ – „smrt zkrátka bude nebeskou kuchyní“.

Závěrečná, třetí část sbírky s názvem Minutky se poněkud vymyká oběma předcházejícím. Obsahuje šest náladových miniatur, které nemají název (resp. funkci názvu plní incipity). Převažuje v nich přírodní lyrismus (podzimní a zimní motivy), avšak autor využívá i prvků fantastična (zima si v kuchyni [!] přede jako kočka) a pohádkové hravosti („až budou hory těsné jako čepice / schovám se do staré truhly do teploučka / babička pak vytáhne ze sklepa kořalku / a nalije mi trošku klíčovou dírkou“).

Kenarovova druhá sbírka Влакът на животните (Vlak zvířat) by měla vyjít ještě tento rok a většina českých ukázek pochází právě z této nové autorovy knihy. Je těžké usuzovat na celek, když je k dispozici jen několik čísel většího celku (všechny ukázky z připravované sbírky k překladu do češtiny vybral sám autor, starší básně lebensraum a výprava ke kuchyni vybral překladatel). Mnohé připomínají bajky, avšak oproti klasické bajce nejsou zvířecí transpozicí lidského chování a chybí jim rozuzlení a z něj vyplývající poučení či etické poselství: Óda na obří mravenečníky nebo Svetřík pro psa spíše připomíná roztomilé animalistické prózy (rozuměj: se zvířaty jakožto hlavními protagonisty), jaké psali např. Jaromír Tomeček nebo Emilijan Stanev. Anekdoticky laskavý vhled do psychiky hmyzí hrdinky, která se dostala „poprvé tak vysoko, kam ještě žádná moucha neletěla“ (Moucha v letadle), poeticky ilustruje tezi, že každý, byť sebemenší tvoreček má právo prožít si velkou chvíli svého malého příběhu a jako takový má ve světě své místo. Poetika Elefanta částečně těží z postupů poezie pro děti (např. unyle visící uši větru, hovořící a slony urážející nosorožkyně, létající slůně Dumbo). Báseň by se mohla jmenovat i Slůně, autorem zvolený titul má zřejmě zdůraznit určitou cizokrajnost tvora, který ač pochází z Afriky, narodil se v sofijské zoologické zahradě. Jeho touha po domovině je intertextuálně vyjádřena odkazem k Hemingwayovým Zeleným pahorkům africkým (a z Hemingwaye, básníkova oblíbeného spisovatele, je dokonce i citováno).

Jiné ladění má Undergroundová báseň jednoho krtka. Krtkova podzemní říše, tma, černá hlína místo slunce a zeleně má svůj půvab („V nebi černozemě si červi / volně plují a pějí červenavé písně. / Nádhera.“). Denní světlo „uprostřed louky se svícemi pampelišek“, z lidského hlediska patřící do sféry pozemského, se stává atributem záhrobí (ráje?), do něhož krtkova duše posmrtně doputuje („Ach, mrtvý krtek praví mrtvé děti“).

Řeznicky hrubozrnná Lexikografie prasete (reakce na panující kult konzumu?) i expresivní podobenství Tygr lidožrout o relativnosti rozdílu mezi zvířecí, tedy přírodními zákony danou krvežíznivostí predátorů a zvrhlou bestiálností a brutalitou člověka k člověku i ostatním živým tvorům jsou příkladem poetizace ošklivého, v jejíchž službách dochází i k odpovídajícímu zvukovému přizpůsobení (zkakofoničtění) verše: „krkovička – střeva – řežeme – tvar pokrmu – pochva“; „vnitřnosti – samopožírám – tygr lidožrout – tygři – mříží – zevnitř“. Nejméně „laskavá“ a v pravém smyslu slova společensky angažovaná je poslední báseň kenarovovského výboru nazvaná Politik. Vycházeje z paušalizovaného přirovnání, že každý představitel politické moci má chování slizkého (popř. proradného) hada, bere si básník na mušku anonymní prototyp politika, který je mu „nejproradnějším ze všech polních šelem“, bezpáteřným, sexuálně náruživým grobiánem, při konečném srovnání nakonec natolik odsouzeníhodným, že jeho připodobnění k chřestýši – „něhyplné bytosti“ by bylo pro hada poskvrnou a urážkou.

Třebaže není Kenarovova nová sbírka prozatím známa ve své úplnosti, na první pohled zaujme autorův posun od poezie „kuchyňských výprav“ za poznáním vlastních předků a kořenů k svébytným básnickým zvířecím podobenstvím, v nichž se převládající hravost, nezatížená odkazy na reálný společenský kontext, střídá s polohami expresivně vypjatými a drásavě jadrnými, reflektujícími mj. duchovní krizi současného světa či bezskrupulóznost většiny politiků jakožto typických produktů odlidštěné („animalizované“, „bestializované“) společnosti. Ostatně zabydlení krajiny poezie zvířecími protagonisty pokládám za originální Kenarovův přínos současnému bulharskému básnictví, aniž bych pochyboval, že celý Vlak zvířat bude i v jiných ohledech sbírkou povýtce novou a neotřelou.