Můj Hostýn je prázdný lze nejspíš označit za dokumentární román, zároveň jde o rodinnou ságu. Barbora Hřebíčková zpracovala písemnou pozůstalost svého děda, přírodovědce, pedagoga a evangelického hodnostáře, jemuž dala v románu jméno Alois Kilian. Podařilo se jí získat i otevřené, bez povinných ohledů na rodinu psané dopisy, adresované čtyřem kamarádům a sestřenici Lídě. Výběrem a kompozicí dokumentů autorka sestavila působivou skladbu, v níž se odrážejí snad všechny motivy života měšťanského intelektuála dvacátého století. Zároveň uvedla na českou literární scénu románový žánr rodinné historie, který je dnes běžný spíše třeba ve Francii.

Příběh začíná studentskými sny a plány na gymnáziu, pokračuje odvedením do první světové války a účastí v italském tažení. Vznik Masarykovy Československé republiky dobou, kdy se Alois Kilian vzpamatovává z válečného traumatu, dokončuje studia a zakládá rodinu. Prostřednictvím Čeňka Hajdy, vysokého důstojníka Československé armády, je rodinný příběh přímo spojen s Mnichovem a s mobilizací, později s odbojem, zatčením a smrtí Čeňka Hajdy v nacistickém vězení. Hajda je v příběhu o moderních intelektuálech osobou jednoznačně hrdinskou, s ním také Kilian zažije fatu morganu v Tatrách a celý život se k této události jako k symbolu transcendentna vrací. Po osvobození se Kilian věnuje usilovné sociální práci v evangelickém společenství, vstupuje do sociálně demokratické strany a po jejím uchvácení komunisty se bez pochybností stává členem KSČ. Čteme neuvěřitelné příběhy drobného i většího šikanování i perzekuce hraničící s osobní likvidací. V poslední kapitole už výrazně účinkují Kilianovy dcery, mladé ženy činné ve vědě a literatuře, cítíme atmosféru šedesátých let, Alois Kilian je členem rehabilitační komise na univerzitě a věnuje velké úsilí k tomu, aby rehabilitace proběhly rychle. Jako kdyby věděl proč: po srpnu 1968 je Alois Kilian z KSČ vyloučen, odchází do penze, vychovává vnučku a v roce 1978 umírá. Příběh Aloise Kiliana má několik průběžných linií. Významná je linie celoživotního přátelství se čtyřmi spolužáky, z nichž jeden je vtipálek, technik a budoucí vědec na bratislavské univerzitě, druhý má mystické, později esoterické sklony, jede spatřit mrtvou tvář Otokara Březiny, medituje o smrti, ale i o jiném životním stylu. Třetí je venkovan, který se stane ředitelem zemědělské školy v Jihlavě a v padesátých letech je neuvěřitelně šikanován režimem. Průběžný průzkum „mýtu Zborova“ v jejich korespondenci je dobrým příspěvkem k diskusi o politickém kýči. Čtvrtý spolužák je Žid, nepřiznaný homosexuál, který Kiliana obdivuje jako intelektuální a lidský vzor a k němuž hrdina hledá a nachází vztah po celý život. Další linií románu je vztah k ženám a úvahy o jejich postavení — zde nejzřetelněji cítíme pevnou ruku Barbory Hřebíčkové, která — protože ji téma zajímá — dokumenty řadí tak, aby obrys zřetelně vystoupil. Výmluvná je linie vztahu profesora ke studentkám, na němž si uvědomuje situaci ženy ve společnosti i možná východiska. Rodinný život je jištěn pevnou rukou manželky a hospodyně, také však sokolky a vlastenky, která si jiné než instrumentální otázky příliš neklade. O to větší je pak otřes Aloise Kiliana ze střetu se skutečně emancipovanými a nezávislými dcerami-intelektuálkami, v němž je starý profesor náhle bezradný a rád by rodinu vrátil do mantinelů maloměšťáckého modelu.

Důležité — a v příbězích dvacátého století ne zcela samozřejmé — je Kilianovo působení v evangelické církvi, knihou procházejí jeho úvahy o Bohu, ale také o sociální spravedlnosti, morálce, pravdě a velmi zajímavě v rámci této linie i o konvencích.

Barbora Hřebíčková vytvořila dokumentární román, který se čte jedním dechem. Reflexivní pasáže střídá s vyprávěcími, ironické deníkové glosy s pasážemi až básnickými, jednoduché návody třeba k chemickým pokusům s hlubokými vyznáními. Pevnou rukou vede postavy, které jsou plastické a v pohybu. Dokumenty a děje působí samy za sebe, autorka „jenom“ v pozadí celý složitý systém řídí a občas rafinovaně zcizí zařazením reklamního textu, úředního přípisu, novinové zprávy. Tóninou textu je mírnost a slušnost středoevropského vzdělance, pozorná k nejbližšímu okolí, bezbranná vůči osobním křivdám, ale i trochu bezzubá v rozhodujících okamžicích.

Můj Hostýn je prázdný je obrazem bytí a zvratů státotvorné měšťanské kultury s předtuchou jejího konce. Kromě dramatických událostí i filozofujících reflexí má kniha i humor, je prostoupena rodinnou láskou a soudržností i celoživotními přátelstvími, obsahuje malebné dobové momenty (obchodování se zahozenými stránkami Janáčkových rukopisů), je to čtivá beletrie.