Jurij Koch: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice, přeložili Lukáš Novosad a Radek Čermák, Praha - Podlesí: Dauphin 2009.

Jurij Koch (* 1936) je lužickosrbský spisovatel a novinář. Patří ke generaci, která – ač formována lužickosrbsko-českou výchovou – prosadila za přirozený model lužickosrbské literatury její koexistenci v lužičtině i němčině. Velká část lužického písemnictví po válce tak má dvojí znění, přičemž nejde o překlady, nýbrž ekvivalenty. Také tato kniha vyšla (postupně v letech 1991 a 1992) v obou jazycích: v lužické srbštině pod lidovějším názvem Ha lećała je módra wróna a v němčině s hravějším, stále však existenciálním ostnem jako Jubel und Schmerz der Mandelkrähe. Nálada titulů se samozřejmě odráží i v obou textových verzích této povídkové reportáže.

Lužickosrsbké znění se tehdy obešlo bez doprovodných textů, zato německou obálku doplňovala vzrušená anotace: „Lužice se sice stále ještě může chlubit oblastmi s rajskou přírodou, existuje však nebezpečí, že člověk zasadí regionu smrtelnou ránu svou mechanizovanou schopností posloužit si bez zábran ze zdejších zásob hnědého uhlí. Ještě stále je ve vsích slyšet děti mluvit lužickosrbsky, ještě stále se na jaře vrací jeden zbylý párek mandelíka hajního do svého nejzápadnějšího hnízdiště, ještě stále…“

Knížka Modrá vrána, s podtitulem Zpráva ze Srbské Lužice, je Kochovo literární vítězství. Melancholická, niterně zaujatá starost o neblahé dění v Lužici se mění v pozornou starost o vlastní literární výraz, který neustále musí balancovat mezi dvěma jazyky a angažovaností a kreativitou levicového novináře na přelomu dvou společenských systémů. Obsahem řečeno, je to boj intelektuála proti ničení životního prostředí nejen ve smyslu živočišných a rostlinných druhů, ale i národů. Dávno před tím, než se ekologie stala aktuální i v krásné literatuře, tak dokonce v někdejším východním bloku vznikala nejen v Kochově podání díla účelně využívající „zelené téma“ k tvorbě slušného umění.