Josef Kocourek: Marto. Deníky 1927–32, Dauphin, Praha 2009, 544 stran

Z DENÍKU 1
(26. 12. 1926 – 17. 1. 1927)

13. 13. 13. 13. 13. 13. 13. 13. 13. 13.
ledna, čtvrtek,
odpoledne,
čeština,
slunce zapadá za střechu pana Mrákoty

Nerozumím tomu.
Dal jsem v poledne na náměstí Růženě dopis. Co mi na ty hodně divoké a sprosté věci odpoví?

Krajina ryb.

Šla ráno zrovna ze dveří VII. B. na chodbu a já zrovna ze dveří třídy taky na chodbu. Ona se vrátila, já jsem byl smuten.
Zkouší se čeština.
Poslední lavice. Závozdův zločin, Antonín Vondrejc je román o básníku a korektoru.
Pomeranč.
Dvakráte jsem dnes byl v VII. B.,
dvakráte jsem ji viděl, a pak,
ona si mne vůbec nevšímá.

Nikdy mne
tak hlava
nebolela jako
dnes,
prve,
předtím a teď.

Ach Bože, co jen mně udělá Kučera, jestli to už čet, jak jsem mu psal:
Je vůbec dovoleno, aby žák psal takhle svému profesorovi?
Pravil jste, že já Vás chci donutit, abych šel k maturitě bez práce,
TO NENÍ PRAVDA!
Závidím těm klidným lidem mimo mne, prodám talent spisovatelský za 2.000 Kč, malířský za 7.000 Kč, vždycky jsem byl více malířem...
Jsou to snad hodiny?
Co je to, to umění?
Má to smysl?
Má snad tohle smysl?
Proč mi Marta nevrací mé dopisy?
Jsou tohle snad hodiny?

Nezlobte se. Nedělejte nic, pane G. Nepatrní lidé mají své nepatrné bolesti, a i tyto se jim zdají být příliš velikými – – –
Veliká bída je dnes.
Průměrná bída, ta moje, ta je nejhorší. Snese se taky.
A mnoho jiného, ani se na všechno nepamatuju. Bylo toho asi 16 stránek.
Co mám dělat?
Číst Nora? Ani mi nenapadne.
Co mám dělat?
Krajina ryb. Pomeranč, strom, barva žlutá. Pomeranč. Krajina ryb. Citron. Barvu žlutou mám nejraději. Marto, Marto, Marto Marto Marto Marto. Vyhýbá se mi.
V poledne jsem vzal z rámu na chodbě obrázek Staré Paky, který jsem Martě loni namaloval. Bylo to na konci června.
Mez. Stály u mne dvě dívky s kočárkem. Pamatuju se. Roztrhal jsem to a Bo. Jiřičk. nechtěla, abych jí z něj něco vyříz, jako z Krkonoš.
Roztrhal jsem to.
Když ona nechce. Nemá to celkem význam. Když mně bylo 10 let, měl jsem už zápisník lásky, podobný tomuto. A pak, tenkrát jsem cítil lásku zrovna jako dnes.
21. června 1925 hrály se s Tejchmarem premiérou rukopisné noviny, napsané Josefem Šmejcem a J. Kocourkem, Roháč z Brda.
To bylo smutné.
Rozčiluje mne Marta, až se skoro vztekám. A jsem tak klidný. Nemá to význam. Chvěju se jako chabý list, pokaždý, když ji spatřím. Jako dnes ráno, dnes ráno přede dveřmi u rýsovny. A ty dny, dlouhé a věčné, všechny sobě velmi podobné, a jak bezvýznamně skončí a pak přijdou nové a nové a pak zas – –
Moje hlava.
Jirda mi říká, abych nepsal. To by mně musel vzít nejdříve myšlenky, tohle je jen mechanické zaznamenávání dojmů. To nic není. Všechno se děje v reakcích nervových. Bolí mne v čele i v temeni. Už tak dlouho. Dnes nejvíc. To nebolí, když píšu, to přece nepřekáží.
Ale co mi řekne Kučera?
Bože můj, co jsem já mu psal. –
I kdyby nebyla matematika, musel jsem. Je to určitá změna, je to skok, je to bolestný rozvrat nad propastí. Má to význam?
Přejde všechno časem? Přejde všechno??????
Ruce jsou silné. Hlava bolí. Srdce je zavřené v krvi.
Co mám dělat? Zítra = Pátek. A věřím, že je nešťastný. Nemám mnoho šťastných dnů. Jen málo. Jen když se Marta usměje. A jsou ty sladké minulé dny šťastné i dnes? Zeptám se zítra tří lidí, co mám dělat. Řeknou mi něco? Zítra. Zítra je pátek. Proč není aspoň sobota! Proč není aspoň ČTVRTEK?
JDU SPAT!

16. ledna, neděle, večer večer

V pátek mně Kučera odpověděl. Rozumně. Hezky. Ani se o tom nedá mnoho psát. Velice mně pomohl v mém nihilistickém zoufalství.
Marta. Snad už naposled.
Napsal jsem jí v sobotu odpoledne bláznivé psaní. V pátek mně povídal Kučera, že nestojí za mou jedinou myšlenku. Psal jsem jí:

Milá Marto Suchardová,
1) do kavárny vstoupil jelen,
krasavice ulomila jeho parohy a
položila je na černý klavír, aby hrály jako bílé ruce.
2) Byla by z Vás hezká mladá paní.
Za muže bych Vám přál Ferdinanda Tomka.
3) Mezi Madridem a Barcelonou leží Nazaret...
4) ... Šír, fašista...
5) Kdyby všechny ženy světa daly svá ňadra na jediné místo na světě, budou vždycky jen dvě.
Čím to je?
6) Váš hlas je jako klavír. Kdybychom hledali struny, našli bychom prádelník.
7) (Už se nepamatuju.)
8) Podepsal bych se... Ztratil jsem v lásce jméno...

A jiné věci. Když šla ze školy s jinýma, zasmála se a řekla: „Já vám mám dnes náladu...“

Je mně mnoho věcí k smíchu. Zvláště Marta. Přísahám jako už dávno, že mně dá hubičku. Možná že už zítra.

Na mnoho věcí mi nezbývá odvahy. Miluška dnes u automatu, když jsem s ní tancoval, chtěl jsem na ní, aby mně vrátila můj dopis. Říkala, že si ho nechá na památku. A pak jsem slíbil, že jí napíšu jiný. Pak mně ho prý vrátí... Až pak.
Mám jí znovu psát?
Budu. Jistě. Bude to mít výsledek?
Cosi mi praví, že ano.
Podivné.
Marta. Toužím po ní znovu a znovu. Vždyť jde jen o jedinou hubičku, jen o jedinou! Vím, že se to stane. To se musí stát. Nesešel jsem se s ní ještě, ale nerozejdu se jen tak.
Nevím nevím nevím, jak to všechno skončí. Co se stane se ŽENOU?
Dnes slyším Milušku, hlas klavíru a houslí,
tón M, tón l, tón š.
Je nedotknutelná jako Maria. Je jako Bůh.
„V lásce jsme všichni bozi.“ „Jsme víc bozi než chromí a nazí na březích jezera genezaretského, očekávajíce Krista Ježíše –“
To taky jsem Martě psal...
Nevím, jak to skončí. Ono to snad ani nezačne! Jsem mladý. V pátek mi bude 18.
Bože můj, jak toužím po Martě. Je barva, je oranžová, tichá jako mlčící splav vína, je k zbláznění. – A cítím Milušku, Marii Pannu.
Dnes je jaro.
Mladíci s černými kučerami jdou ven, jdou pod stromy s dívkami Žofiemi, Madlami a Růženami, co se tam děje? Noc. Noc a tma probodaná hvězdami v dámských košilkách. Sbohem, Miluško!
(…)

DENÍK 2
(27. 1. 1927 – 9. 3. 1927)

Díl druhý a poslední.
1) Bloudím. Snad to, po čem chodím, nejsou ani cesty, ale nemusí se věřit, že by jinde byly šťastnější a účelnější.
2) Když mne Marta potká, nikdy se na mne nezapomene podívat. Čím se jí za to mám odměnit?
3) Včera večer, kdy jsem dopsal všelijaké věci, měl jsem o ní tak krásný sen. Proč se potom probouzím?
4) Je sníh a žáby plují ještě při dnech rybníků. Bláto, to bezedné a věčné bláto mezi Brdem a Novou Pakou, způsobuje polovinu všeho zla. Pak to jsou nesmyslné neděle, jejichž prázdnotu není čím vyplnit, a dny, kdy chodím sem tam jako malomocný.
5) Chtěl bych sedět vzadu. V první lavici nemohu nic dělat a je to k zbláznění sedět vedle toho hocha, který se jmenuje Josef Konopáč.
6) Včera jsem taky psal Martě takovou maličkou legraci a ráno jsem ji nenašel. Nedostala se náhodou do Vašeho psaní?

Není třeba, abyste mi na něco odpovídal. Zvykl jsem si už dost na sebe, abych si stačil.
Za 102 dny naposled.
Možná.
Kdybych napsal teď třebas slovo septimánka, to nic není. To je tak vzdálené skutečnosti, a kdybych to slovo vzal do hrsti, neucítím Martu.
To jest asi všechno.
Jsem hotov. Už po šesté.
Necítím hlavu ani srdce.
Toto jest nejrychlejší improvizace, kterou jsem dokázal. Chtěl jsem vědět, kam až jdou hranice možností. Za pět dní.
Přesně deset stran denně. Víc nebylo technicky možné. Nevím, co jsem napsal.
Přečtěte to dřív, než přijede Pavlík.
Tohle nic není. Víc je Marta.
Dnes byl krásný den.
Lituju, že musím tak často vynechávat školu. Rychlost ve všem je jedinou z mých mně nejmilejších ctností.
Jsem zničen. Až zítra vstanu, dám Martě kytičku fialek. –

Není pravda, že k Vám nemluvím od té doby, co mi Pavlík psal. Buďte tak laskav a napište mu to. Nemusíte hned. Až příště. A vůbec. Já k Vám nemluvím?

22. 3.

Milá Marto,
Vy jste jedním z nejkrásnějších květů zla, jichž vůni mi dovolil milosrdný Bůh pocítit.
1) Tento, velmi závažný dopis nečtěte jen jednou a jen tak, abyste okem přelétla, co Vám píšu, tento dopis je třeba číst v naprostém klidu a mnohokrát, jak byl napsán.
2) Jest třeba vzít celou mou věc do poněkud konkrétnějších rukou a vysvětlit ji nejen hlasem srdce, ale i sdílností rozumu.
3) Miluju Vás.
Není mi pomoci a miluju Vás i jako básník, i jako šílenec. Neznám podstaty. Miluju Vás beznadějně a bez nejmenší možnosti býti milován.

© Josef Kocourek