Reklama
Domnica Drumea: Crize, Vinea, Bukurešť 2003, 119 stran; ukázku přeložila Libuše Valentová
Pokoušela jsem se mluvit ale... (Am încercat să vorbesc dar)
Pokoušela jsem se mluvit ale
vydala jsem jen
pár přidušených slabik
Pokoušela jsem se psát ale
hrozně mi vyrostly nehty
dlouhé a zahnuté
zraňující
Pokoušela jsem se plakat ale
cítila jsem
jak se těžké slzy
drolí na kousky
Víko bylo z masivního dubu
a hlína už byla
udusaná
Zátiší (Natură moartă)
někdy si vzpomínám
na holé stromy v Grozăveşti
dívala jsem se na ně večer přes zašedlé sklo
pokoj na koleji s tebou
a rozechvělá prsa film ještě nezačal
ani náš příběh
jedna holka se opila
a zdálo se jí o světě
v němž drobně sněží
cigareta zmuchlaná v dlani
tehdy když jsem tě ještě chtěla svádět
někdo mi vyprávěl o jednom modrém
hřbitově kde je k vidění
berryman
plath
zjednaní sebevrazi
a tys vykřikoval do oken „nenávidím se a
nejradši bych umřel“
a tím jsi odrazoval naše milence s fialovými rty
oni však nikdy neexistovali
jenom
komplikované polohy ve sklenici
s ledovou vodkou
pokousané rty vyslovující
stejné hlouposti stejné vřelé vzkazy
mezi změklými rozevřenými stehny
a pak jsem zase pozorovala stromy
občas se mi stýská
a ráda bych je viděla
padat
S anebo bez (Cu sau fără)
představuji si Liviovo město
z něhož vychází spousta silnic
komunikační šum
o němž jsi mluvil
a říkám si jestlis ho tehdy měl anebo ne
jestli v pachu smažených brambor
se mohou stát věci
tak vlahé a kluzké
jako je láska
která je vlastně
tak blízko
jako já
s čelem přilepeným k oknu
musím se jenom
otočit ke své holčičce
a usmát se na ni
Dívala jsem se jak prší a nechtělo se mi ven (Priveam cum cade ploaia şi nu mă înduram să cobor)
dívala jsem se jak prší a nechtělo se mi ven
nikdy mi po tvářích neteklo tolik slz kolik kapek deště
se chvělo na okenní skle
nikdy jsem rychle neproběhla
kolem stromů schýlených jak žebráci
jako vlak který uhání vpřed
a rozráží déšť před sebou
mé oči nikdy nebyly studené jako sklo
bičované deštěm
mokré vlasy mi nevlály jak zetlelé snopy
podél cesty
ale přece jsem odjakživa jako strašák
co stojí zmoklý a osamělý
uprostřed pole
s otřepanou a doširoka otevřenou náručí
s očima prázdnějšíma než je
hlaveň pušky
Večer jak chlupatý hřbet černé housenky (Seara mea ca un spate păros şi negru de omidă)
Večer jak chlupatý hřbet černé housenky
Dědeček umřel, umřela i paní naproti přes cestu
Muž na nemocničním lůžku
Zde v tomhle věžáku kde se netopí nikoho neznám
mám zmrzlé ruce
nohy mi ztuhly chladem
a zamrzly i všechny mé krásné city
Ona má díru v hlavě, oni přijdou a vyptávají se jí na Eminesca
ona čmárá jakési čáry do sešitu hluboké vrásky večer
stojí u okna
na poli jsou jen plastové sáčky a smetí a moje hlava
studená jak led
přimrzlá k její hlavě
© Libuše Valentová
| Tweet |
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
V roce 2012 projekt podpořili:
Top knihy
Inzerce
Inzerce
redakce se schází v kavárně
Top knihy
Inzerce
redakce se schází v kavárně