Murphy, Peter: Sezona v pekle

Murphy, Peter
Sezona v pekle

ukázka beletrie zahraniční

Poklidné nedělní ráno prořízlo bimbání zvonu svolávající obyvatele Kilcody na mši. Jamey a jeho rodina se loudali po silnici jako nějaké hejno podivných opeřenců. Nejdřív Maurice, vysoký muž s ustupujícím čelem, štíhlý, tedy až na bříško, které se mu vzdouvalo pod bílou košilí s ohrnutými rukávy, že mu málem praskly knoflíky.

Peter Murphy: Sezona v pekle, přel. Markéta Musilová, Euromedia-Odeon, Praha 2010, 208 stran

 

Poklidné nedělní ráno prořízlo bimbání zvonu svolávající obyvatele Kilcody na mši. Jamey a jeho rodina se loudali po silnici jako nějaké hejno podivných opeřenců. Nejdřív Maurice, vysoký muž s ustupujícím čelem, štíhlý, tedy až na bříško, které se mu vzdouvalo pod bílou košilí s ohrnutými rukávy, že mu málem praskly knoflíky. Krůček za ním pochodovala Dee oblečená do něčeho jako kostýmek, dlouhé vlasy měla rozpuštěné. Největší pozornost přitahoval Jamey ve volných, křiklavě zbarvených kalhotách, s vlasy sčesanými z obličeje a naolejovanými nějakým sajrajtem, který vedl za ruku Ollieho. Pod nohama jim křupaly oblázky. Dee svým způsobem chlapce popoháněla, jak se snažila držet s manželem krok. Jamey se zastavil, aby prozkoumal barevné kameny, které kdosi vyskládal podle cestičky. Zadíval se pozorněji a potichu vyslovil, co tam stálo:

MERDE À DIEU

Pak se ušklíbl. Dee se po něm natáhla, aby si pospíšil, Jamey tedy nohou zničil nápis a pomalu se vloudal do kostela, kde už zpěváci začali písněmi vzývat slávu matce na nebesích.
Já sám jsem to všechno pozoroval mezi náhrobky, krčil jsem se za obrovským žulovým andělem a potichu se chichotal.
„Já tě vidím.“
Nade mnou se tyčila paní Naglová, aspoň tři metry vysoká. Její nohy jako by se vznášely pár centimetrů nad zemí, prsty měla hrozně dlouhé, nehty přerostlé a zkroucené. Pak schovala napřaženou ruku a začala couvat, její stín mizel spolu s ní. Pohybovala se dozadu, jako by byla na drátcích, nějaký optický klam, až ji nakonec spolkl otevřený chřtán kostela.

„Kdo sloužil mši?“ zeptala se máma, když mě uslyšela přicházet.
„Otec Quinn.“
„Mluvil vám do duše?“
„Děsně dlouho.“
„A co říkal?“
„Něco o tom, že život jako takový je malý maratón. Půlku z toho jsem nechytil. Ten chlap mluví, jako když ho bolej zuby.“
„Žádnej chlap, kněz.“
„A kněz není chlap?“
Uvažovala, co mi na to říct, ale pak si to rozmyslela.
„Nedělej chytrého.“
Od operace se máma každých pár měsíců snažila přestat kouřit, ale vždycky to bylo nakonec silnější než ona. Každým dnem, kdy nekouřila, měla horší a horší náladu, a ani když podlehla, se to moc nezlepšilo. Zamířil jsem ke schodům.
„Počkej. Sedni si na chvíli.“
Bez velkého nadšení jsem si přitáhl židli. Máma mezitím jedním škubnutím vytáhla zásuvku stolu, vyndala z ní knihu a poslala mi ji přes stůl.
„Tohle jsem našla u tebe v pokoji.“
Podíval jsem se na knihu. Byla to Harperova encyklopedie.
„No a o co jde?“ řekl jsem, „tu mám už léta.“
Vzala si z krabičky cigaretu, poklepala s ní a pak jí ukázala směrem ke knize.
„Vím, ale už nechci, abys ji četl. Jsi skoro dospělý a pořád myslíš na červy. To není dobré.“
„To nemyslíš vážně!“
„Myslím.“
Natáhl jsem se po knize, ale máma byla rychlejší. Vytrhla mi ji z prstů a přetáhla mě s ní po bradě.
Vyjekl jsem, spíš překvapením, než bolestí.
„A to bylo za co?“
„Za drzost, abys věděl.“
Přešla místnost, zpod křesla vytáhla bibli a hodila ji přede mě na stůl. Po celou dobu jí z ruky, v níž držela cigaretu, stoupaly obláčky kouře.
„Udělal bys líp, kdybys četl tohle.“
Strhl jsem z kuchyňské linky rádio a vyběhl z kuchyně.
„Rozhodně by ti to neuškodilo,“ křičela za mnou, když jsem pádil nahoru do ložnice. Zapnul jsem to rádio tak nahlas, že v něm rachotily uvolněné součástky. Máma ten rámus dlouho nevydržela, přišla nahoru a rozrazila dveře do pokoje. Tvářila se hrozivě. Očima přejížděla po hromadách knih, štosech komiksů a papírů. Pak zavrtěla hlavou, jako kdyby brala zpět povolení na něco, oč jsem nikdy nežádal.
„A ukliď si ten pokoj,“ zakřičela, aby byla slyšet přes řvoucí rádio, „je to děs běs.“
Zavřela dveře, pak bylo slyšet, jak dupe po schodech. Brzy poté se ozvalo bouchnutí vchodových dveří.
Když jsem se trochu uklidnil, vykradl jsem se dolů. Bible ležela na stole, kde ji nechala. Udělal jsem si chleba s máslem a hrnek čaje, oboje položil na bibli jako na podnos a odplížil se zpátky do pokoje. Lehl jsem si na břicho a jen tak namátkou knihu otevřel. Stálo tam:
…což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!
Následující dny jsem se několikrát mámy zeptal, co s encyklopedií udělala. Nakonec se přiznala, že ji vyhodila. Vyrazil jsem z domu a šel do města. Zeptal jsem se v knihovně, jestli nemají nějaký jiný výtisk, ale třebaže knihovnice projela celou kartotéku, nic podobného tam nenašla. Jako by ta kniha vůbec neexistovala.
Venku se na asfaltu dělaly bubliny. Bylo takové vedro, že jsem i přes gumové podrážky cítil, jak je země rozpálená. Vydal jsem se na smetiště na kraji města, což byla dobrá půlhodinka cesty. Byl jsem odhodlaný prohrabat odpadky a Harperovu encyklopedii najít. Měl jsem šanci tak jedna k milionu, že ji najdu, ale o to nešlo. Potřeboval jsem mít jistotu, že je jednou provždy ztracená.
Slunce pražilo do posečených žlutých polí. Všechny ty blond obilné vlasy byly ostříhané na krátko a sláma tam ležela svázaná do balíků velikosti kol od náklaďáku. Než jsem došel na skládku, byl jsem skrz na skrz propocený. Celé odpoledne jsem se prohraboval odpadky. Prošťoural jsem igelitové pytle plné shnilého jídla a pokaděných plen a umělohmotných kelímků. Přehraboval jsem se v hromadách novin vybledlých od slunce, v rozbitých rádiích a videích, ve vytahaných páskách z kazet. Přebral jsem ubohé, deštěm zničené plyšáky, rozbitá umělohmotná akvária, prohlédl rozbořené králíkárny plné bobků i veliké nadité pytle tvarem připomínající skutečně tlusté lidi. Když začalo zapadat slunce, byl jsem ztahaný jako kotě, měl jsem žízeň a bolely mě ruce i nohy.
Z nejvyšší hromady na smetišti bylo vidět kolem dokola skládku a taky na holá pole za ní. Posvátné světlo zapadajícího slunce proměnilo skládku na třpytící se zbožné město plné mešit, chrámů a katedrál z odpadků, se zástupy věřících tvořených krysami, kočkami a racky. Co na tom, že kniha byla ta tam. Četl jsem ji tolikrát, že jsem ji uměl nazpaměť. Asi bych dokázal citovat z kapitoly o parazitech z hlavy. Posadil jsem se do tureckého sedu nahoru na hromadu a představoval jsem si, že jsem nějaký mistr zenu nebo bojovný mnich. Nad hlavou mi kroužil racek, špičky jeho křídel opisovaly na hořící oranžové obloze tajemné spirály a kruhy.
Zhluboka jsem se nadechl, soustředil se a zvolal směrem k rackovi:
„Na každou samostatně žijící bytost na planetě připadají čtyři paraziti. 1,4 miliardy z celkového počtu šesti miliard lidí má škrkavky, 1 miliarda má tenkohlavce, 1,3 miliardy lidí je postižena měchovci. V trávicím traktu kachen může žít na čtrnáct různých typů parazitů.“
Vstal jsem a rukou ukázal na kupy odpadků všude kolem. Pak jsem znovu zavolal na racka, který létal v kruzích nade mnou a předváděl se.
„Tasemnice je placaté stvoření, které nemá ústa ani oči a žije ve střevech,“ pokračoval jsem, „za jediný den může naklást až milion vajíček a může vyrůst do délky 20 metrů. Ona nebo on se skládají z tisíců článků, z nichž každý obsahuje mužské i ženské pohlavní orgány. Protože nemá ústa ani žaludek, vstřebává potravu pomocí milionů otvorů.“
Hruď se mi vzdouvala a očima jsem přejížděl celou skládku – rozbité pračky a odrbaná křesla, zmačkané kartónové krabice a rozlámané deštníky, vyhozené oblečení. Boty. Byla tam spousta bot, které ztratily své odvěké partnery, jež se po odloučení skoulely z kopce dolů, s roztřepenými tkaničkami a vyplazenými jazyky. Pokrývka plná skvrn připomínající neexistující země. Vyhřezlé polštáře, jejichž peří se povalovalo všude kolem. Použité kondomy s gumovými bradavkami plnými tělesných tekutin.
„Toxoplasma gondii,“ přednášel jsem dál, „jinak též známá jako kokcidie kočičí může způsobovat smrtelné poškození mozku nenarozeného plodu. Krysy, na nichž se dělaly pokusy s toxoplasmózou, přestaly být opatrné, a tím se staly nebezpečné samy pro sebe. Někteří vědci se domnívají, že toto onemocnění dělá z mužů neschopné bytosti a ženy naopak proměňuje ve stvoření vysoce společenská a svolná.“
Opět jsem se nadechl a chrlil ze sebe fakta jako nějaký lidský počítač.
„Vlasovec medinský může být víc než půl metru dlouhý a opouští tělo puchýři. Roupi zase žijí v tlustém střevu a v konečníku a kladou v noci vajíčka. Když se pak v noci škrábete v zadku, dostanou se vám jejich vajíčka za nehty, tím pak do pusy a oni se potom líhnou a líhnou a celý cyklus jede nanovo.“
Všude po skládce se válely stohy starého papíru, účty, brožurky, kupóny do fast foodu, nabídky kreditních karet, úvěrová poradenství.
„Jíš a jíš,“ pokračoval jsem, „ale pořád nemáš dost, protože ti parazit všechen potravinový příjem ukradne. Proto jsou lidé, když mají parazity, podvyživení, slintají, pomočují se, nemohou spát a vržou zuby. Taky je svědí v uších, nose a všech ostatních tělesných otvorech. Lidi také chodí na záchod buď moc často, nebo moc málo. Zežloutne jim kůže, mají problémy s hlenem a taky beďary a bolesti hlavy a krev ve stolici. A taky jsou impotentní, prdí, omdlívají, mají deprese, plešatí a dementní.“
Kolem mě šramotily krysy. Křičeli racci. Někde v dálce byl slyšet tlumený štěkot psa. A taky burácení motoru, které se blížilo.
Zahleděl jsem se přes pole. Dunění motoru sílilo. Po cestě s travnatým pásem uprostřed se kodrcala bílá dodávka. Zastavila až uvnitř za branou. Vylezl z ní nějaký člověk a začal se přehrabovat v pestrobarevných hromadách odpadků. Měl na sobě plandavé kalhoty přepásané dámskými silonkami, pod kostkovaným trikem s krátkým rukávem pomalovaným lebkami s ohnivým nápisem ROLL THEM BONES se mu vzdouvalo břicho.
Byl to Har Farrell. Neviděl jsem ho od svých desátých narozenin, kdy mi dal tu kuši. Byl teď o pět let starší, muselo mu táhnout na padesátku a od té doby docela dost přibral. Máma mi říkala, že byl nějaký čas v Anglii a že když se vrátil, nechal pití a byl z něj úplně jiný člověk. Prodal svou hondu a koupil si dodávku a dal se na video byznys – podle mnohých kec – a potom přešel k pašování padělků značkového oblečení, dovozu bezcelního zboží ve velkém a kšeftům na černém trhu.
Pozoroval jsem ho, jak probírá pneumatiky a rozbité domácí spotřebiče. Asi nějak vycítil, že ho někdo sleduje, protože toho nechal a vystrčil hlavu jako surikata. Když mě uviděl, pokřižoval se.
„Ježíši Kriste,“ prohlásil, „tys mě teda vyděsil, mladej.“
Chundelaté vlasy měl celé mokré a pot z něj jen lil.
„Tam nahoře vypadáš jako takovej malej, zelenej džin,“ řekl. „Jediný, co ti chybí, je vodní dýmka. Pojď sem dolů, ať nemusím křičet.“
Slezl jsem z hromady a zazubil se na něj.
„Čau, Hare!“
„Můj ty Bože!“ ustoupil o krok zpátky, „John Svatej. Trochu jsi nám vyrost. Posledně, co jsem tě viděl, jsi mi byl tak sem. Jak se má tvoje máma, hochu? Už jsem ji neviděl léta. Vlastně od tý doby, co mi dala vaši televizi. Tos byl ještě mrňous.“ Nadité tričko se mu třáslo potlačovaným smíchem. Z pusy mu koukala žvýkačka, vypadala trochu jako vykotlaný zub. „No jo, moc nadšenej jsi tehdá nebyl.“ „Pamatuju si to,“ sáhl jsem do kapsy pro cigarety, „dáš si?“
Ustoupil o další krok a zvedl ruku s dlaní nataženou proti mně, jako když chce zastavit dopravu.
„Nechal jsem toho,“ řekl, „špatný plíce. Dopadneš stejně. Ale je to kurva těžký. Měl jsem celej měsíc zácpu. A na zadku hemeroidy jako hroznový víno. Ale udržel jsem si postavu.“
Zatahal za tričko u pasu.
„A co tě sem přivádí?“
„Hledám, co by se hodilo. Tohle místo je obvykle zlatej důl. Nechceš koupit telefon?“
„Ne, dík. Tyhle věci způsobujou, že se ti z mozku udělá černá kaše.“
„Aha,“ pronesl posměšně, „to říká tvoje máma.“
Vyplivnul žvýkačku do stříbrného papírku a dal si ji zpátky do kapsy u košile. Potom mi hrdě podal navštívenku:

Harry Farrell
Zboží všeho druhu
Pokud vám to nedokážeme sehnat, nestojí to za to

„Kdybys cokoliv potřeboval, ale vážně cokoliv, brnkni, číslo je vzadu.“
Přendal tašku na místo spolujezdce, chytil se volantu a vyhoupl se do dodávky.
„A řekni mámě, že jsem se na ni ptal.“
Nastartoval. Díval jsem se za ním, jak odjíždí, přes rezivějící vraky aut a žluté pruhy trávy. Vypadalo to tam jako nákres místa nedávného zločinu, třeba sebevraždy někoho v autě. A pak byl pryč.

Domů jsem šel přes louky, zkrátil jsem si to přes pole ze tří stran obehnané zdí, v němž uprostřed stála stará malebná tvrz. V jejím středu rostlo několik jehličnanů kolem dokola obestavěných zdmi z lámaného kamene. Tráva tam byla vysoká a žlutá. Celodenní dřinou jsem byl tak ztahaný, že jsem si lehl, abych si ve stínu tvrze odpočal. Pozoroval jsem červánky. Po chvíli jsem už nebyl schopen říct, jestli ležím na zemi, nebo z ní visím. To jak jsem byl přitahován gravitací. Zavřel jsem oči, ale stejně mi víčky a kůží dovnitř pronikalo světlo, byť tedy ne tak pronikavé. Myslí jsem byl úplně někde jinde, byl jsem horkem a únavou celý omámený, představoval si Zem jako kámen klouzající po povrchu vesmíru, který tu a tam pošle do prostoru nějakou tu vlnku. Nebo jako takový míč pohupující se uprostřed modrého nekonečného vesmíru. Jedno zrnku prachu vznášející se po nebi plném pylu.
Vtom jsem zaslechl šramot, otevřel jsem oči a posadil se, celý malátný a zmatený. Když konečně zmizely sluneční skvrny před mýma očima, uviděl jsem ani ne deset metrů ode mě šedivého zajíce. Ostražitě mě pozoroval a pak prolezl dírou pod zdí tvrze. Pokradmu jsem vstal a vydal se za ním, přikrčený jako nějaký jeskynní muž. Přelezl jsem přes zeď a vstoupil na stinné prostranství.
Vzduch byl prostoupený vůní borovic. Všude po zemi se válely šišky jako nějaké granáty. Bylo tam vlhko a chládek, stínily tam větve stromů. Prodral jsem se listím a ocitl se v samém středu mýtiny, kde byla vysoká hromada hlíny. Najednou mi byla zima, až jsem si musel třít ruce.
Na samém vrcholu hromady leželo hnízdo z roští a větviček. Vyšplhal jsem na hromadu, abych se do něho podíval. Na hromádce černého peří bylo jediné černé vejce. Když jsem se ho dotkl prsty, objevila se na něm prasklina, která běžela po celém povrchu za doprovodu typického praskavého zvuku. Vejce puklo a já spatřil krví pokryté tělíčko, s jediným okem, celým zaníceným a zahleněným. Couvl jsem, ale ztratil jsem balanc a uklouzl, takže jsem z té hromady hlíny spadl. Nade mnou něco zakrákalo a zapištělo. Vyskočil jsem na nohy a dal se do běhu hlava nehlava šípkovými keři, až jsem byl od větviček a trnů celý poškrábaný a šaty měl špinavé a rozedrané. Za zády mi duněly kroky, cítil jsem na krku něčí horký dech. Přehoupl jsem se přes zeď a pádil po poli. Vzduch za mnou vířila černá křídla.
Pod oční víčka mi dopadly paprsky světla. Otevřel jsem je. Tričko jsem měl úplně promočené a horkem jsem byl celý zmožený. Nade mnou svítilo zapadající slunce, jedno veliké, krví podlité Kyklopovo oko.

Překlad © Markéta Musilová
Ukázka je z knihy Sezona v pekle
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2421x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce