Pavel, Jan: Zbytečnost, ukázka

Pavel, Jan
Zbytečnost, ukázka

recenze beletrie česká

Rozbředlej sníh mi čvachtal pod nohama, hladina potoka byla na první pohled vysoko, voda se hnala korytem rychle a divoce. Uhnul jsem z cesty do lesa. Po pár minutách jsem uviděl tři postavy, který se tísnily kolem ohně.

 

 

Jan Pavel: Zbytečnost, Nakladatelství Slovart, Praha 2009, 114 stran
Bez obav

(...)
Rozbředlej sníh mi čvachtal pod nohama, hladina potoka byla na první pohled vysoko, voda se hnala korytem rychle a divoce. Uhnul jsem z cesty do lesa. Po pár minutách jsem uviděl tři postavy, který se tísnily kolem ohně. Trochu mě to udivilo. Jednak nebyl důvod ho zapalovat, protože zima už ztrácela na síle, a navíc to bylo nebezpečný, protože skrz holý stromy a keře bylo na dálku vidět.
„Co děláte?!“
Všichni tři sebou trhli.
„Ahoj. Tak jsi přišel…“ usmála se Sabina sladce.
„Co když pude někdo kolem?“
„Bez obav… Kdo by sem dneska asi tak lez?“ ucedil Pepan Šebek.
„Seš pako,“ přidal se Ivan. „Co prudíš?“
Ivan byl Pepanův mladší bratr. Chodili spolu všude.
„Když už, tak by to chtělo trochu fajrunk, ne?“ povídám a vtlačil jsem se mezi bratry.
„Jen se neboj, bude,“ zasmál se Pepan skřípavě.
Ferda sebou začal házet a usilovně škrabal na stěny. Rozhlídnul jsem se, kam bych krabici položil, aby mi nepřekážela.
„Můžu se podívat?“ zeptala se mě Sabina.
Nic bych jí neodepřel, dneska jsem přišel stejně jenom kvůli ní. Otevřel jsem krabici a ona se ke mně musela přitisknout, aby viděla dovnitř.
„Jé, ten je krásnej…“
Ferda pobíhal po krabici od stěny ke stěně.
„Je tam ňákej nervózní,“ povídá Pepan, když se nad náma naklonil. „Polož ho támhle na hrnec.“
Udělal jsem to a vrátil se k ohni.
„Na co hrnec?“
Kluci po sobě hodili pohledem, ale nikdo mi neodpověděl. Místo toho mě Pepan s Ivanem chytili pevně za ruce.
„Co blbnete?!“
„Kluci, nechte ho, já už to nechci! Nechte toho! Prosím…“
„To sis měla rozmyslet dřív!“ křiknul na Sabinu Ivan.
Kluci mě pak donutili kleknout si a svázali mi ruce za zády. Až do tý chvíle jsem si myslel, že je to nějaká pitomina, ale když se mi provaz začal zařezávat do zápěstí, jak ho utáhli, přestalo se mi to líbit a pokusil jsem se postavit. Pepan mě ale rychle srazil zpátky na zem. Svázali mi nohy a dovlekli mě ke stromu. Pak mě zvedli a s rukama nahoře přivázali k větvi.
„Co chcete dělat?!“
„Uvidíš sám…“ zašklebil se Pepan, vzal krabici s Ferdou a zatřepal s ní.
„Seš tam?“
„Šáhni na něj a zabiju tě!“
„Ale plošim tě…“ zašišlal Ivan.
„Zabiju, přísahám!“
Ivan s Pepanem postavili hrnec na dva velký kameny. Konečky plamenů začaly olizovat dno. Pak do něj nalili vodu z plastový láhve, kterou došel Pepan naplnit k řece.
Začal jsem křičet o pomoc. Ivan ke mně přiskočil a zacpal mi hubu. Pak mi do ní narvali kapesníky a přelepili je páskou. Všechno to bylo tak rychlý a neuvěřitelný, že jsem se ani nestačil pořádně bránit. Teprve po chvíli jsem začal škubat provazem, kterej mi držel ruce nad hlavou. Snažil jsem se vyprostit, ale nebylo to nic platný.
Sabina se ke mně pomalu přišourala. Vytřeštěně jsem na ni čučel.
„Já za to nemůžu… Opravdu ne…“
„Napadlo mě to, když jsem tuhle šlápnul na jednoho obrovskýho brouka a on se pak plazil dál, jenom s polovinou těla,“ začal Pepan, když mě sledoval, jak se ze všech sil snažím vysvobodit. „Přední nožičky mu běžely a táhly rozmašírovanej zbytek těla za sebou. Věděl jsem, že jsem ho už vlastně zabil, ale on byl přitom ještě živej. To nás spojilo. Měl jsem nad ním absolutní moc… Najednou mi bylo jasný, že musím ten pocit zažít znovu a že musí bejt silnější.“
„Nejdřív jsme škvařili mravence, ale to nebylo vono,“ pokračoval Ivan. „Tak nás, teda Pepana, napadlo, že musíme sehnat nějakej větší kousek…“
„A já si vzpomněl, že máš doma tohle morče, cos dostal loni k Vánocům.“
Brečel jsem vzteky.
„Je tam moc vody,“ řekl Pepan, když se naklonil nad hrnec. „Takhle by musel plavat a za chvíli by se utopil. To je na hovno…“
Naprostá bezmoc mě doháněla k ještě většímu šílenství než to, co chtěli udělat Ferdovi.
„Stačí tak dva tři cenťáky. Aby dosáhnul na dno.“
Ivan odlil. Já přestal vidět, před očima jsem měl jenom rozpitý rudý skvrny. Pak jsem omdlel. Když jsem se probral, ležel jsem na zemi, kluci stáli nade mnou a něco si povídali. Nejdřív jsem jim nerozuměl, všechno mě bolelo, oči pálily, ale pak jsem začal přicházet k sobě. Napadlo mě, že to všechno nebyla pravda. Že se nic nestalo. Že se nic nestane. V tu chvíli se mi ulevilo, i když jsem měl pořád svázaný ruce i nohy a lepící páska mi nedovolovala mluvit.
„Už je to dobrý,“ uslyšel jsem najednou Pepanův hlas. „Postavíme ho a jdeme na věc…“
Když mě znovu přivázali k větvi, vzali krabici a Ferdu z ní vytáhli. Pepan zvednul jeho třesoucí se tělíčko do vejšky, aby si ho prohlídnul zblízka.
„Hezký voči.“
Naklonil se s ním nad hrnec, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a otočil zvíře hlavou ke mně.
„Takový hloupý, odevzdaný…“
Vytřeštěně jsem koukal, jak Ferda mizí v hrnci. Obrátil jsem se k Sabině, nevěřil jsem, že by mohla něco takovýho dopustit. Klečela přede mnou a lehce mě chytla za nohu. Jako by se mě chtěla držet. Pak si pro sebe začala něco mumlat.
„Kristiáne…“ zaslechl jsem jenom, dál už jsem ji vnímat nedokázal.
„Přiložíme trochu, ne?!“ řekl v tu chvíli Ivan. „Vždyť to sotva hoří.“
Oheň začal nabírat na síle. Bratři stáli nad hrncem a čučeli dovnitř. I Sabina se zvedla od mých nohou a pomalu se přišourala k hrnci. Nechápal jsem to.
Pak to začalo. Ferda spustil a jeho pískání se neslo kolem dokola. Snažil jsem se vyprostit z pout, ale provaz mě nepustil. Natahoval jsem se, stoupal na špičky – najednou jsem ho chtěl vidět, ale nedohlídnul jsem přes okraj hrnce. Jenom jsem poslouchal a představoval si, jak Ferda hrabe nožičkama, který jsou ve vařící vodě ještě růžovější než obvykle. Jak se snaží držet hlavu nahoře, aby mu voda netekla do čenichu. Snaží se ze všech sil vyškrábat ven, naráží do stěn, chvíli na jedný straně, pak kousek dál, občas jakoby povyskočí, už už by se skoro dostal ven, ale ne, nejde to. Zdálo se mi, že nářek nabírá na síle, zaplavuje okolí, moji hlavu, slyšel jsem pískot uvnitř, tepal mi ve spáncích, nevnímal jsem nic jinýho. Kvůli spalujícímu vzrušení jsem sotva dejchal. Zavřel jsem oči. Napětí uvnitř bouřilo hrozivou, zatím nepoznanou silou.
A najednou všechno ztichlo. Otevřel jsem oči. Kluci se začali ošívat.
„Nic nevydržel… Takovej ubožák…“ ucedil Pepan, vzal klacek a zakvedlal s ním v hrnci. „No jo, je po něm.“
Ve mně se rozhostilo naprosté prázdno.
„Co s ním?“ ukázal na mě Ivan po chvíli.
Pepan se podíval mým směrem. Chvíli mě mlčky pozoroval.
„Co byste řekli?“
Kluci strnuli. Mně přejel po zádech mráz.

© Jan Pavel

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Ladislav Nerušil, 23.06.2013 06:08
Pavel, Jan: Zbytečnost, ukázka
Ukázka mě zaujala. Co mu ti kluci asi ještě provedou?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2933x

Koupit knihu

Inzerce