Saramago, José: Slepota 2

Saramago, José
Slepota 2

ukázka beletrie zahraniční

Hodiny plynuly a slepci postupně usínali. Někteří si přetáhli pokrývku přes hlavu, jako by toužili, aby tma, skutečná černá tma konečně zakryla matná slunce, která teď měli místo oči. Tři lampy zavěšené nedosažitelně vysoko u stropu zalévaly pokoj špinavě nažloutlým světlem, které nepřipouštělo stín.

 

José Saramago: Slepota, přel.Lada Weissová, Albatros Plus, Praha 2010, 392 stran

Hodiny plynuly a slepci postupně usínali. Někteří si přetáhli pokrývku přes hlavu, jako by toužili, aby tma, skutečná černá tma konečně zakryla matná slunce, která teď měli místo oči. Tři lampy zavěšené nedosažitelně vysoko u stropu zalévaly pokoj špinavě nažloutlým světlem, které nepřipouštělo stín. Čtyřicet lidí spalo nebo se zoufale snažilo usnout, někdo vzdychal a mumlal ze sna, nejspíš se mu něco zdálo, nebo si možná říkal, Pokud je to sen, nechci se probudit. Nikomu nešly hodinky, lidé je zapomněli natáhnout nebo usoudili, že to nemá smysl, jen hodinky lékařovy ženy ještě tikaly. Bylo krátce po třetí. V přední časti pokoje se zloděj aut velice pomaličku vzepřel na loktech. Nohu necítil, zbyla jen bolest, ostatní k němu už nepatřilo. Kolenní kloub měl úplně ztuhlý. Převalil se na bok a zdravou končetinu svěsil přes okraj postele, pak podstrčil obě ruce pod zadek a snažil se pohnout nemocnou nohou. Bolest vyrazila do všech stran jako smečka právě probuzených vlků a pak se vrátila do temného otvoru, z něhož vyvřela. Vzepřel se na rukou a pomalu posunoval tělo po posteli směrem k uličce. U čela postele si musel odpočinout. Oddechoval ztěžka jako astmatik, hlava se mu kymácela na ramenou, jen stěží se držel při vědomi. Ale po pár minutách už byl dech pravidelnější a muž se pomalu postavil tak, aby veškerá váha spočívala na zdravé noze. Věděl, že druhá noha mu nebude k ničemu a ať se vydá kamkoliv, musí ji táhnout za sebou. Zatočila se mu hlava a zachvátil ho neovladatelný třas, zuby mu drkotaly zimou a horečkou. Mezi spícími těly ručkoval od jedné postele k druhé a jejich kovová čela mu sloužila jako opory. Zraněnou nohu vlekl za sebou jako pytel. Nikdo si ho nevšiml, nikdo se neptal, Kam jdete v tuhle hodinu, a kdyby to snad i zkusili, věděl, jak odpovědět, Vymočit se, řekl by, ale přál si, aby ho neoslovila lékařova žena, ji by neoklamal, jí by nelhal, jí by musel svěřit, co ho napadlo, Nemůžu tady dal hnít, vím, že váš manžel udělal všechno, co bylo v jeho silách, ale když jsem se rozhodl ukrást auto, taky jsem nežádal někoho jiného, aby ho ukradl za mě, a tohle je stejná situace, musím k nim jít sám, až mě uvidí, pochopí, jak jsem na tom zle, naloží mě do sanitky a odvezou do nemocnice, určitě mají zvláštní nemocnice pro slepce, jeden navíc neznamená žádný rozdíl, ošetří mi nohu a vyléčí mě, slyšel jsem, že s odsouzenými na smrt to dělají taky tak, třeba když je chytne slepé střevo, pošlou je na operaci a teprve potom na popravu, chtějí, aby umřeli zdraví, ať mě pak klidně odvezou zpátky sem, je mi to jedno. Udělal další krok a zatínal zuby, aby nesténal, ale když u posledního v řadě lůžek ztratil rovnováhu, nedokázal potlačit bolestivý vzdech. Špatně odpočítal postele a předpokládal, že zbývá ještě jedna, ale hmátl do prázdna. Upadl a zůstal nehybně ležet, dokud si nebyl jistý, že hluk nikoho nevzbudil. Nakonec však usoudil, že tahle poloha je pro slepce nejvhodnější, protože po čtyřech najde cestu snáz. Dolezl až do haly, tam se zastavil a přemýšlel, co dál, má zavolat už od dveří, nebo se přiblížit k bráně podél lana, kterého se slepci přidržovali, když přicházeli dovnitř, a které tam určitě ještě visí. Uvědomoval si, že když zavolá o pomoc odtud, zaženou ho nejspíš zpátky, ale odrazovala ho představa, že by mu jako jediná opora sloužilo poddajné houpající se lano, když i pohyb podél pevných posteli mu působil takové utrpení. Po pár minutách měl dojem, že ví, jak na to. Polezu po čtyřech pod lanem, říkal si, občas zdvihnu ruku, abych věděl, jestli jdu správně, je to jako ukrást auto, člověk vždycky najde nějaký způsob. Vtom se v něm nečekaně probudilo svědomí a přísně ho pokáralo, že to auto ukradl chudáku slepci, Nejsem tady proto, že jsem mu ukradl auto, bránil se, ale že jsem ho doprovodil domů, to byla ta velká chyba. Svědomí se nehodlalo pouštět do kazuistické debaty a argumentovalo prostě a jasně, Slepec je svatý, slepec se neokrádá, Technicky vzato jsem ho neokradl, bránil se obviněný, nevytáhl jsem mu auto z kapsy, nemířil jsem mu pistolí do obličeje, Nech těch sofismat, zavrčelo svědomí, a hleď si svého.

Chladny ranní vzduch ho osvěžil. Jak dobře se venku dýchá, pomyslel si. Zdálo se mu, že noha bolí mnohem méně, ale nepřekvapilo ho to, něco podobného zažil už několikrát. Byl na vnějším ochozu, za chvíli dorazí ke schodům, Nejsložitější bude sestupovat hlavou dolů, říkal si. Zvedl paži, aby se přesvědčil, že lano tam stále visí, a vydal se kupředu. Jak se dalo čekat, přelézat z jednoho schodu na druhý nebylo vůbec jednoduché, především proto, že na nemocnou nohu se vůbec nemohl spolehnout, což se potvrdilo, když mu uprostřed schodiště sklouzla ruka po stupni, tělo se naklonilo na stranu a váha té zatracené bezvládné končetiny ho nakonec strhla úplně. Bolest se okamžitě vrátila, jako by do něho současně řezali, vrtali a mlátili ho kladivem, nechápal, jak dokázal nekřičet. Dlouhé minuty ležel na břiše tváří k zemi. V závanech svěžího větru se třásl zimou. Na sobě měl jen trenýrky a tílko. Rána se celá dotýkala země, zapomněl, že se tak plazí už celou cestu z pokoje a nesmyslně se vyděsil, Mohla by se mi do rány dostat infekce, ale vzápětí se uklidňoval, Vždyť je to jedno, postarají se o mě, než se infekce rozšíří, a převalil se na bok, aby na lano snadněji dosáhl. Chvíli trvalo, než ho našel. Zapomněl, že ho měl kolmo nad sebou, než se svalil ze schodů, a instinktivně se odmítal hnout z místa. Pak ho však rozum přiměl posadit se a pomalu se sunout pozadu tak dlouho, dokud se zády nedotkl prvního stupně schodů, a když pak zdvižená paže nahmátla tuhý provaz, zaplavil ho triumfální pocit vítězství. Stejný pocit ho zřejmě přivedl na nápad, jak se pohybovat a nedřít zraněním o zem, posadil se zády k bráně a pomocí paži namísto berlí, jako kdysi lidé s amputovanýma nohama, postupoval kousek po kousku dál vsedě. Samozřejmě pozadu, protože tady stejně jako jinde bylo jednodušší přitáhnout než postrčit. Noha tolik netrpěla, pomáhal i mírně svažitý terén. Nemusel se bát, že lano ztratí, protože teď se ho v podstatě dotýkal hlavou. Uvažoval, jak daleko je to ještě ke dveřím, couvat a nestát na vlastních nohou, vlastně na ně úplně zapomenout, a posouvat se píď po pídi byla zcela nová zkušenost. Na okamžik zapomněl, že je slepý, a otočil hlavu, jako by se chtěl ujistit, kolik ještě zbývá, ale viděl jen stale stejně bezedné bílo. Je noc, nebo den, zeptal se sám sebe, kdyby byl den, už by mě viděli, navíc zatím přinesli jen snídani, a to je už dávno. Omračovala ho schopnost logického uvažování, kterou v sobě objevil, i rychlost a přesnost myšlenek, náhle se viděl jinak než dřív a nebýt té nešťastné nohy, byl by ochoten přísahat, že se nikdy necítil líp. Zády narazil do plechu na spodku brány. Byl u cíle. Voják na hlídce se schoval před zimou do strážní budky, zdálo se mu sice, že slyší jakýsi neidentifikovatelný šramot, ale vůbec ho nenapadlo, že vychází zevnitř, ale spíš z korun stromů, asi nějaké větve ve větru buší do plotu. Vtom mu k uším dolehl nový hluk, ovšem tohle bušeni, přesněji řečeno rány, nemohl způsobit vítr. Zneklidněný voják vylezl z budky s prstem na spoušti automatické zbraně a zahleděl se k bráně. Neviděl nic. A pak se to ozvalo znovu, jako by někdo škrabal nehty po drsném povrchu. Plech na vratech, napadlo ho. Vykročil k vojenskému stanu, kde spal četař, ale při představě, co by si vyslechl, kdyby spustil falešný poplach, se zarazil, velitelé nejsou rádi, když je někdo budí, byť by k tomu měl důvod. Znovu se zadíval k bráně a napjatě vyčkával. Mezi dvěma železnými pruty se pomaličku vynořila bílá tvář, duch. Slepec. Vojákovi ztuhla krev v žilách hrůzou a tatáž hrůza ho vedla, když zacílil a bez varování vystřelil.

Překlad © Lada Weissová
Ukázka je z knihy Slepota
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Albatros Plus

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3190x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce