Všichni mě v posledních dnech odepisují. Vlastně, abych pravdu řekl, není to žádné novum… Teď ale, když už jsem se vyléčil ze svého někdejšího optimismu a koukám bez růžových brýlí, když je ze mě mrzák a podnikavý duch navždy ten tam, si to se vší krutostí uvědomuju. Pravda se vyjevila bez příkras, obnažená, nelítostná, nezvratná… Stojí přede mnou, vyplazuje na mě jazyk a vysmívá se mi do ksichtu: nikdo tě nikdy doopravdy nebral vážně, Gilberte Woodbrooku, ty troubo ubožácká. Vojenské umění – můj malý soukromý projekt, moje puberťácké eroticko-umělecké představy, moje mladinké šikmooké válečné zajatkyně, opuchlé japonské panenky v rozsápaných uniformách… tahle masturbační, politicky zcela nekorektní estetika některé lidi (ty nejblbější) těžce šokovala, jiné (ty s duchem otevřeným anebo jdoucí s dobou), pobavila, většině (která mě neznala) byla lhostejná a jen horko těžko dokázala kolem sebe v Evropě a v USA vytvořit nepatrnou skupinku fanoušků. Někdo mě sem tam koupí, když může (a to za směšný pakatel v porovnání s cenami, jaké se platí i za to nejspořádanější současné umění), jednou dvakrát mi něco vyšlo… asi proto, aby i další mohli onanovat (což ve skutečnosti dělají všichni) před mými portréty znásilněných Japonek. Ale s tím vším, ať už uměním či uměleckou masturbací, je konec, definitivní konec! Stáhnu se – když nemám tu kuráž, což je pravděpodobné, vstřelit si kulku do hlavy –, zařadím se mezi nezaměstnané, zahodím svoje zrezivělé foťáky do popelnice, spálím negativy, nechám všechen ten nepotřebný svinčík venku na chodníku a odstěhuju se na vzdálené předměstí, na východ Londýna, mezi Indy, Mauricijce, Pákistánce, Bengálce, Nigerijce, Araby… Někam mezi ten taras zpuchřelých barabizen, kde se scházejí bandy dealerů cracku, a obrovskou mešitu, odkud z tlampačů duní výzvy k džihádu… A po tom všem – vypumpovaný, vyřízený, vykuchaný, vyděšený tímhle novodobým světem tvorů s vygumovaným mozkem, s walkmanem na uších, napíchlých na mobil-TV anebo uchycených ve virtuální síti, přilíplých k monitoru počítače – skončím své dny v nějakém odporném domově důchodců (kam za mnou jednou dvakrát za rok z povinnosti zajdou moje děti) a budu mudrovat mezi dědky, kteří ochotně propůjčí své roztěkané či téměř hluché ucho mému uslintanému blábolení na téma úžasné umělecké kariéry, kterou jsem kdysi měl na dosah, že ano, v dobách svého ztřeštěného mládí…
Čaj se doluhoval, ohlodávám dva studené okoralé toasty, tence namazané prošlým margarinem a plesnivou marmeládou, a omílám stále stejné škarohlídské myšlenky. Než se umyju (nebezpečná akrobacie pod sprchou, s nohou zabalenou do igelitového pytlíku, abych ochránil sádru před vodou) a nechám nádobí ve dřezu na zítra anebo na pozítří, strávím hodinu před skříní a horko těžko vybírám jakž takž vhodné oblečení – což znamená nepříliš zmuchlané, bez utržených knoflíků, bez děr na loktech či kolenou, a které moc nepáchne starým potem. Měl bych se přece jen někdy v dohledné době odhodlat zapnout pračku, která přetéká špinavým prádlem…
Výsledkem těchto průtahů a komplikovaného oblékání je, že, sotva popadaje dech a s dlaněmi spálenými od držadel berlí, dorazím ve 12.25 hodin na stanici busu na Notting Hill Gate. Liduprázdná zastávka: autobus patrně zrovna zabočil za roh na Kensington Park Road. Čekám, zuřím, kouřím camelky a proklínám naši zmrvenou dopravu, která se ne a ne zlepšit… počínaje privatizací železnic, například, kdy došlo během jednoho roku ke zrušení hromady spojů, kdy se ruší venkovská nádraží, kdy jsou jízdenky nejdražší na světě a vlaky tak narvané, že – jak velmi trefně vyjádřil jeden novinář – by vyhovovaly evropským normám, kdyby jejich pasažéry byla zvířata určená na porážku a nikoliv lidské bytosti.
Po osmadvaceti strastiplných minutách, uprostřed davu bobtnajícího tak, že dosahuje rozměrů dopravního kolapsu v čase války, spatřím na konci ulice tři červené patrové busy jedné a téže linky pěkně za sebou! Což je ostatně v Londýně k vidění začasté… Nechám dav nastoupit, krotím svou netrpělivost, a konečně se víceméně vyškrábu – s pomocí průvodčího, starého Jamajčana, kterého dojal můj stav – na plošinu třetího busu. Výsledek snažení: je 13.17 hod., když vystupuju a málem si přitom rozbiju hlavu na Notting Hill Gate, nedaleko restaurace The Clinic, jejímž majitelem je jistý svinský moderní kumštýř, který se topí v prachách, a rovněž nedávný host mé sestřičky v Art Talks, Duncan Piermont. Ten, aby dal najevo, že jde s dobou, a navztekal blbce (tohle mi nevadí), zařídil svůj podnik – jak naznačuje už jeho název – ve stylu lékařského high-tech a vyparádil servírky fešnými sexy kostýmky zdravotních sestřiček (to mi taky nevadí). Jedna z nich – úchvatná blondýna s dlouhýma štíhlýma nohama a bílou minisukní – na mou otázku týkající se rezervace firmou Fairfax & Gaskettová mi ukáže (a přitom zvědavě okukuje mou gypsovou nohu) jeden stůl vzadu, kde spolu klábosí dvě osoby a usrkávají bloody mary. Vedle nich prázdná židle. Nad nimi, v hliníkovém rámu, hyperrealistický obraz znázorňující obrovitánské tablety a pilulky všemožných barev.
„Ehm… Nejste Anthea Gaskettová?“
Žena s krátkým šedo-blond účesem, elegantní měšťačka, čtyřicítka nebo i víc, s liftingem obličeje, vypoulenýma očima připomínajícíma vystresovanou žábu, přeruší svůj rozhovor s mrňavým nervním a zavalitým džentlasem v šedém kvádru, s rozpláclým nosem a prošedivělými vlasy střiženými podle kastrolu.
„Pan Woodbrooke! Už jsme vás ani nečekali! Ale… my God, co se vám stalo?“
Zaimprovizuji (jak jsem dostal náhle geniální nápad):
„Upadl jsem nešťastně doma, dneska ráno… Omlouvám se… Jdu z pohotovosti, říkal jsem jim, ať si pospíší… ale, samozřejmě, přece jen trochu trvalo, než mi tu nohu zasádrovali!“
A obdařím je oba povzbudivým úsměvem (Britové odjakživa uměli čelit nepřízni). Editorka s kukadly obojživelníka přikyvuje, nicméně je dost vyděšená, o to víc, když zaregistruje i můj krunýř na krku:
„A zjevně utrpěly i krční obratle… Ajajaj! Honem, posaďte se!“
Obézní prďola komentuje s ironickým úsměvem:
„Stejně máte štěstí v neštěstí: na pohotovosti se teď zpravidla čeká celý den! Minimálně!“
Anthea Gaskettová se zahihňá.
„Ach ano, taky jsem to slyšela! Ale promiňte,“ zvolá, zatímco opatrně usedám na bledě zelenou plastovou židli, „ani jsem vás ještě nepředstavila...! Tohle je náš zástupce ředitele literární sekce, Simon Saffron…, který je zároveň tiskovým tajemníkem pro zahraničí…“
Stisknu mu ruku a on mi pak s nervózním úsměvem podá jídelní lístek (velký bílý sešit se čtverečkovaným papírem, na obálce ozdobený mohutným křížem, vyvedeným plasticky v pěkně jásavě červené) a vyzve mě, abych si co nejrychleji objednal, protože servírka tu už byla dvakrát. Nabídka pokrmů je dost omezená (vzpomenu si na článek z Guardianu, který se o tom zmiňoval), a všechny jsou více méně krvavé. Mezi variantami granátově červené až po oranžově rudou se rozhodnu pro řepný salát, tatarský biftek, skrojek goudy a malinový dezert. Blonďatá sestřička si to s náramně profesionálním výrazem zaznamená a připíše i saint-émilionské z vinného menu, které vybral ten nervní skřet s kastrolovým účesem. „Četl jste tu Emičinu knihu?“ zeptá se tajtrlík, aby ťal do živého.
Se značným úsilím vytáhnu z kapsy pláště malou lepenkovou obálku.
„Hm, přišlo mi to poštou až dneska ráno, našel jsem balíček za dveřmi. Ještě jsem neměl čas ani ho otevřít, kvůli té … ehm, nehodě… pohotovosti a všemu tomu…“
„Je to pozoruhodný román,“ vmísí se nakladatelka, která si zapálila lehkou marlborku. „Dva miliony prodaných výtisků! A laureát ceny Aka… Uka… eh, Awataka…“
Napovím:
„Akutagawovy ceny?“
Rozmáchne se cigaretou.
„Vida, to je ono! Je to u nich prý něco jako Booker Prize anebo francouzský Goncourt… A považte, autorce je teprv devatenáct! Přečtěte si to, bude se vám moc líbit. Je to geniální. Že, Simone?“
Náhle zneklidním, bradou ukážu na dosud neotevřený balíček:
„Vy jste mi poslala anglické vydání?“
(V opačném případě bych měl problémy, japonsky nepřečtu ani jediné slovo.)
Anthea Gaskettová vykulí žabí oči.
„Och, my God, pane Woodbrooku, asi byste radši knihu v originále? Abyste vnímal všechny ty nuance…“
Navzdory krčnímu krunýři se mi podaří zavrtět hlavou.
„Ne, to není třeba, já… i když, popravdě…“
„Žil jste v Japonsku dlouho?“ zeptá se zástupce nakladatele podezřívavě.
Obdařím ho pokryteckým úsměvem.
„Ani ne tak žil, spíš vícekrát pobýval… ehm, doteď zhruba desetkrát. Navíc mluvím japonsky doma, s rodinou, moje žena pochází z Japonska… tedy, mluvil jsem, poněvadž jsme se nedávno rozešli…“
Anthea Gaskettová jakoby útrpně zavyje, zatímco Simon Saffron na mě tentokrát rádoby spiklenecky zamrká. Editorka se dotazuje dál:
„A to i plynule čtete? To je úžasné! Musí to být těžké, ty jejich znaky, zapamatovat si jich stovky …“
Opravím ji:
„Ve skutečnosti několik tisíc.“
„Och, my God.“
Samozřejmě mi přišlo nezbytné upřesnit, že právě kvůli tomu pekelnému množství jsem se nikdy ani nepokusil naučit se v tomhle jazyce číst nebo dokonce psát. Už jen mluvit jím byl hrdinský výkon (široce dostačující pro mé ego i libido zároveň, když šlo o to, abych ulovil mladé Japonky, což ovšem patří, bohužel, do mé minulosti).
Zdravotní sestřička se dostaví s předkrmem, který nám podává na malých plechových táccích. Editoři si zvolili strouhanou mrkev v zálivce. Zabořím hliníkovou vidličku do svého řepného salátu a pokusím se o žert: „Naštěstí nezacházejí až tak daleko, že by nás vyživovali infuzí…“
Anthea Gaskettová se neurčitě usměje, ale nepodařilo se mi rozjasnit tvář jejího podržtašky, který nám rozlévá bordeaux a přitom se netaktně ptá:
„Myslíte si, pane Woodbrooku, že jste schopen zajistit to tlumočení? Nejsem si zcela jist, s ohledem na váš stav… Ale nepochybně byste nám mohl doporučit nějakého svého kolegu?“
Vmžiku mi ze všech pórů po těle vytryskne ledový pot. A tak si připomenu slova Karen Cadbury-Jonesové v dnešním ranním telefonátu: Chtěla jsem vám jen říct, že bychom vám mohli poskytnout tu půjčku, ale potřebovali bychom jednu jedinou věc: aby váš účet byl na pár dnů zase kreditní…
„Ale, ehm, pane Saffrone, ujišťuji vás, že…“
…Očekáváte přece v nejbližší době nějaké příjmy, že?
„…já se v podstatě… cítím se naprosoto ve formě… Mám jenom zlomenou nohu, ne hlasivky! Ha ha…“
Moje vratké veselí narazilo na mrazivé mlčení okolí. I editorka na mě teď zírá nepřívětivě, vraští obočí nad bledýma vypoulenýma očima.
Zatáhnu za suchý zip, servu krunýř z krku a odložím ho na dlažbu pod židli.
„Vnutili mi to na pohotovosti, ale já to mít nemusím. Vidíte, můžu otáčet hlavou zcela bez problémů, doprava, doleva…“
…Hlava i pohled mi ustrnou v oné posledně zmíněné pozici a větu nedopovím. Neboť kromě lehkého lupnutí mezi obratli jsem utrpěl náhlý šok, právě v okamžiku, kdy jsem si všiml dvou návštěvnic, které si v restauraci zabraly stoleček u vchodu. Srdce se mi zastaví… a pak se rozbuší jako kladivo.
Povšechný hukot v sále se rozplynul. V uších mi zní jen tlumené nepravidelné burácení mého rozechvělého srdečního svalu.
U stolu sedí dvě elegantní štíhlé mladé Asiatky, s černými vlasy způsobně vyčesanými do drdolu. Japonka, která je otočená víceméně čelem ke mně, dost pohledná, právě vyrovnává účet pomocí své Visa anebo American Express karty. Zdravotní sestřička-servírka, stojící u ní, si bere zpátky svůj přístrojík a podává jí stvrzenku. Vnímám to všechno jenom matně, poněvadž se soustředím na siluetu druhé mladé ženy, kterou vidím spíš jen zezadu. Přesto dostatečně, abych poznal – či vlastně měl dojem, že poznávám – klenuté čelo a jemně zahnutý nosík, elegantní profil a rozverná ústa svojí Akiko.
Akiko Tanaky, své letušky, nejspíš už ztracené, ulétlé… Té, která mě miluje, anebo milovala – a která mě „právě proto“ opustila. Ve skutečnosti moje něžná a sexy kamarádka ve stejnokroji nedokázala déle snášet, že je pouhou epizodickou postavou, zanedbávanou milenkou, tajným a podružným stínem na periférii mého života. Bez naděje a možnosti, že se to někdy změní…
To proto jsi odešla, Akiko-čan. Kvůli mé typicky mužské sobeckosti a zbabělosti. Mým pololžím, mému vykrucování… Chtěl jsem prostě mít obě zároveň, krásnou labuť i zlatou slepici. Výsledek: nakonec jsem zůstal bez jedné i bez druhé. Bez Akiko i bez Naoko. Sám…
A přitom jsem tě miloval.
„Pane Woodbrooku?“
Zrak se mi zamlžil. Tím pádem rozeznávám čím dál hůř vzdálenou siluetu, která se ostatně pomalu zvedá.
„Pane Woodbrooku? Je vám dobře?“
Otočím se s vypětím na zneklidnělé tváře, na podezřívavý pohled obou zaměstnanců nakladatelství Fairfax & Gaskettová.
„Ano, já…“
„Chcete, abych požádala o sklenici vody?“
Zavrtím hlavou, zachytím se stolu, vzepřu se a s úpěním vstávám. Pak pravicí šátrám po berlích opřených o zeď, jedna z nich se mi vysmekne a spadne, přičemž zarachotí jako hromada šrotu. Simon Saffron se rychle shýbne, aby ji zvedl, a já, jak chci tomu nakladatelíčkovi uhnout, shodím svou misku s řepou. Část i se zálivkou se rozprostře na rameni jeho tvídového obleku. Vykoktám:
„Pardon… Ale já jí nutně musím říct… pochopte… ona nic neví… o tom rozvodu…“
Simon Saffron zděšeně zírá na svůj zničený oblek. Anthea Gaskettová, která teď také vstala, si ještě přisadí:
„Bože, Simone, řepa je příšerná věc. I v té nejlepší čistírně budou mít problém…“
Jak se opře, převrhne svou sklenici bordeaux. Po stole se rozlévá červená kaluž, pak steče Simonu Saffronovi, stále sehnutému k zemi, na záda, a ten zasténá: „Auú, můj houser!“ V šoku, vyděšený, na nejvyšší míru rozčilený, seberu berli a s došlapem o hole a podpatek chodící sádry si to mašíruju k…
…k nikomu. U stolku vedle vchodu už nikdo není. Blíží se postava v bílém stejnokroji, aby sklidila ze stolu.
Zalitý potem přejdu mezi stolky – jak to nejrychleji svedu, čili ne rychle – celý restaurační sál. Slyším za sebou:
„Pane Woodbrooku! Kam jdete? Zapomněl jste tu knihu…“
Doplahočím se k proskleným dveřím. Ovšemže nikde nikdo, žádný dobrodušný číšník či host, který by mi pomohl otevřít těžké průhledné lítačky s hovadským designem.
Konečně se vynořím na Kensington Church Street.
Opodál stojí u chodníku taxík.
Zařvu z plných plic:
„AKIKO!!!“
Její křehká silueta právě vklouzla do černého fára. Kamarádka, nejspíš také letuška, jí podržela dveře a teď sama nastupuje. Dvířka klapnou, taxi se rozjede a je fuč.
A já tu stojím na chodníku jako debil, berli zvednutou v posledním zoufalém gestu…
Nešťastný debil na liduprázdném chodníku.
Zoufale osamělý.