Mora, Terézia: Seltsame Materie

Mora, Terézia
Seltsame Materie

recenze beletrie zahraniční

Podivínství. To je nejtypičtější vlastnost hrdinů povídek sbírky Seltsame Materie (Podivná materie) Terézie Mory. Na podivnosti tyto příběhy stojí, podivnost je jejich podstatou a Mora ji mistrně představuje právě za pomoci svých bizarních hrdinů.

Terézia Mora: Seltsame Materie. Erzählungen, Reinbeck bei Hamburg, Rowohlt 1999.

Podivínství. To je nejtypičtější vlastnost hrdinů povídek sbírky Seltsame Materie (Podivná materie) Terézie Mory. Na podivnosti tyto příběhy stojí, podivnost je jejich podstatou a Mora ji mistrně představuje právě za pomoci svých bizarních hrdinů. Vytváří rozmanitou paletu národnostně těžko zařaditelných polobláznů, rumunských uprchlíků, také Cikánů, německých přesídlenců, svébytných vesničanů s náznaky retardace. A tato nepovedená, nedokonalá a neúplná stvoření, jednoduše nepodarky moderní evropské civilizace, sype stvořitelka Mora ze svého pytle kdesi na rakousko-maďarském pohraničí. Teď obývají bezejmenné vísky a svébytná zaostalá městečka, utopená v bahně i jednotvárnosti.

Mora je však nelítostný stvořitel. Po očku těmto bídníkům přihlíží, nahlíží do života a nechává je se svěřovat, jak se jim v jejich nedokonalosti vede, jak si dokáží poradit ti pijáci v knajpách, Cikáni ve slumových uličkách, narušené, málomluvné rodiny v polorozpadlých chalupách, suroví, mlčenliví starci, sourozenci zdegenerovaní neustálým křížením několika místních rodin. V povídkách je vždy přítomna určitá bezcitnost, lhostejnost, cynismus, jistá dávka násilí i nadávek. Nechybí incest a nemoci, zvířecí pudovost, ale také osamělost, smutek a nepochopení. Čas tu plyne jen pomalu, je vyplněný čekáním na někoho, na něco, událost, vše pohlcuje všudypřítomná pasivita, rezignace, smíření se s vlastním osudem (i když jsou tu i výjimky). A tak se zdá, že se v tomto pokřiveném panoptiku zastavil čas, že jsme někde na začátku 20. století. Ale není tomu tak, i do těchto povídek občas zajede sanitka, pistolí na vás zamíří pohraničník, obchody zejí pro komunismus typickou prázdnotou a za oknem zasvítí televize. Přes všechna uvedená nahromaděná negativa vám tento téměř prvobytně pospolný kraj plný nejrůznějších směsic jazyků i obskurních obyvatel učaruje. Mora téměř do každé povídky vkládá určité ireálné a bizarní prvky, které její dílo přibližují světu Grassova Plechového bubínku či autorům magického realismu.

Krajina je téměř mytická, univerzální, rozostřená díky autorčině vyhýbání se jejímu přesnému popisu, bližšímu teritoriálnímu určení. Mora představuje svět sám pro sebe – panoptikum, setrvačností se otáčející kolotoč osudů jednotlivých postav připoutaných k tomuto místu, kde se těžko žije a ještě hůře umírá. Vypravěčské „já“ jednotlivých hrdinů se soustřeďuje nikoli na dějovou osu, ale na detailní popis osob, které stojí v centru pozornosti, na jejich činnosti, své vlastní stavy a rozpoložení. Dějový minimalismus však většinou ústí k zarážejícímu zvratu, který je ve své drsnosti, nenormálnosti či nelidskosti zcela v protikladu s dosavadním nevzrušeným, až poetickým líčením. Nečekanost i nepředvídatelnost dějové linky jsou pro příběhy určující.

I přes detailnost popisu Mora zůstává jazykově velice úspornou autorkou. Výsledkem je údernost, důraz a síla jednotlivých výpovědí, daných právě jazykovou ekonomií a eliptičností. Mora stroze líčí jednotlivé příběhy bez zbytečných odboček, a stejně strohý je i jazyk. Zůstává drsné jádro výpovědi korespondující s drsným a necitelným charakterem postav. Jen tu a tam se autorka uchýlí k vylíčení jejich barvitějších, přívětivějších stránek za pomoci bohatšího repertoáru jazykových prostředků. Obsah i forma vzájemně korespondují, jedno podtrhuje druhé. Objevují se časté motivy vody, jezera, deště, zatažené oblohy, které dotvářejí „studený“, „mrazivý“ charakter obskurních hrdinů, svět jejich vychladlých emocí.

Hlavním tématem příběhů jsou různé formy útěků – ať už doslovný, přes hranice, od rodičů, do náručí smrti, či mentální – do snů, fantazií, k alkoholismu a zřídka za vlastním cílem či snem. Toto téma má autobiografický ráz, neboť sama autorka ještě za dob komunismu emigrovala z Maďarska do západního Německa. Útěky hrdinů jsou někdy v rozporu s etickými hodnotami, a Mora tak překvapivým či dokonce pobuřujícím závěrem klade otazník nad správností počínání svých hrdinů. Ale nesoudí je, netrestá. V povídce Die Lücke (Mezera) hrdina řeší psychický tlak v rodině, kde otec žije s nemocnou matkou a milenkou pod jednou střechou a kde jeho bratr bije švagrovou (jeho tajnou lásku), incestem s matkou. Stejně tak příběh Buffet (Bufet) o sourozencích trpících nesnesitelnou osamělostí končí jejich sblížením – tím fyzickým. V příběhu Der See (Jezero) zase hrdinka přihlíží, jak její děda-převaděč posílá na jistou smrt uprchlíka cestou přes jezero. Zaráží bezcitnost převaděče i lhostejnost rodiny k osudu jiného člověka. V povídce Durst (Žízeň) utíká hrdinka z rozpadajícího se rodinného prostředí (děda pije, matku bijí její milenci) pryč, pouze se svým těžkým psacím strojem, v povídce Der Fall Ophelia (Případ Ofelie) hrdinku utopí spolužáci ze školy pouze proto, že má německý původ, a proto je v jejich očích fašistkou. Za povídku Případ Ofelie se Mora stala držitelkou prestižní Ceny Ingeborg Bachmann, udělované mladým spisovatelům.

Mora nadchla německé literární kritiky především svým výjimečným, osobitým stylem, vyzrálou tvůrčí výpovědí i stylistickým perfekcionismem. Čtenář si však odnáší především nový prožitek – směsici fascinace a odporu, pochopení i nesouhlas s představeným způsobem života zároveň. A právě tato polarita a vnitřní napětí je podstatou oné titulní podivné materie, jež vyplňuje každý z vyprávěných příběhů.

 

© Martina Bořilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

63%čtenáři

zhlédnuto 2330x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce