Čtyři polské hry

Čtyři polské hry

studie beletrie zahraniční

Proč mladí polští dramatici posledních dvou desetiletí nepřijali starého básníka [Tadeusze Różewicze] za svého patrona?

Světy ze slov, skutečnější než skutečnost (ukázka)
Helmut Kajzar, Małgorzata Sikorska-Miszczuk, Dorota Masłowska, Michał Walczak: Čtyři polské hry, přeložili Bára Gregorová, Jiří Vondráček a Lukáš Jiřička, Na Konári 2010, 188 s.

[…]

Proč mladí polští dramatici posledních dvou desetiletí nepřijali starého básníka [Tadeusze Różewicze] za svého patrona? Jednou z příčin byl zajisté fakt, že Romanovi Pawłowskému – autorovi výběru her vydaných po převratu roku 1989 ve dvou antologiích – Pokolenie porno (Generace porno, 2003) a Made in Poland (2006) – velice záleželo na tom, aby zdůraznil představu, podle níž se jako Fénix z popela zrodila nejenom polská nezávislost, ale také polské drama. A to se mu díky patřičné mediální kampani částečně podařilo. Zatímco snahy mladých dramatiků neměly na zřeteli nic jiného než realizaci toho cíle, který byl před více než třiceti lety dopřán Różewiczovi, ukázat na scéně Poláky podle vlastního vidění. Nelze se tedy divit, že mladí na starého básníka zapomněli. Mnohem důležitější se jevilo utkat se s tím proudem poválečného dramatu, za jehož představitele by mohl být považován Sławomir Mrożek. Mrożek se v podstatě nikdy nesnažil zachytit okolní svět přímo. Skutečnost vždy podával prostřednictvím abstraktního modelu, téměř matematicky rozepsaného střetu dvou rovnomocných sil jako ve hře v šachy. Což o to, diváci si dokázali jeho scénické rovnice převést na známá konkréta, a cenzura neměla důvod zasahovat. Mrożkova díla měla i se svým typickým ezopovským jazykem a srozumitelnými analogiemi, společně s dalšími svědectvími o předchozím systému a v něm působícím divadle, po roce 1989 nadobro odejít na smetiště dějin. Nové Polsko si vyžadovalo nové divadlo. Noví dramatici měli novým způsobem napsat nové texty, v nichž každý divák na první pohled pozná sám sebe.

Takto by bylo možné pro čtenáře této knihy načrtnout kontext, v němž vznikly čtyři zde zařazené texty: Další díl (1974) Helmuta Kajzara, Smrt Člověka­‑Veverky (2007) Małgorzaty Sikorské­‑MiszczukMezi náma dobrý (2008) Doroty MasłowskéAmazonie (2009) Michała Walczaka, nebýt ovšem jedné drobné překážky. Autoři výboru her se rozhodli porušit zdánlivě posvátnou hranici mezi – parafrázujeme­‑li Mickiewicze – starými a novými lety. Přece pouze tři ze čtyř vybraných textů vznikly po převratu roku 1989. Kajzarův Další díl pochází z poloviny sedmdesátých let. To pak nepřímo nutí k verifikaci příliš jednoduchého, novináři a kritiky vnuceného černobílého obrazu proměn polského dramatu posledních dvou desetiletí. Jasného obrazu proměn polského dramatu, který se ani v nejmenším neodchýlí od oficiální verze historických událostí a pečlivě zachovává všechny politicky stanovené mezníky a přelomy.

Je pravda, že velké politické a společenské procesy lze až příliš snadno ztotožnit s přeměnami kulturními, z nichž se rodí nové umělecké směry, pouhým okem viditelné změny výrazových prostředků nebo používaných způsobů navazování dialogu s příjemci. Geopolitické a ekonomické procesy mění podobu naší každodenní skutečnosti zřejmě natolik automaticky, že téměř nutně vedou rovněž ke zformování nových uměleckých forem, zachycujících tvářnost nového světa. Přesvědčení o podstatě jejich vývoje vyvozené z ducha Hegelovy dialektiky se zvlášť silně zabydlelo v myšlení badatelů zabývajících se dramatem 20. století, mimo jiné přičiněním Petera Szondiho. Jeho Teorie moderního dramatu (u nás je tato práce dostupná ve slovenském překladu Teória modernej drámy. Bratislava: Tatran, 1969 – pozn. překl.) napsaná v polovině padesátých let nadále utváří náš obraz toho, co je na divadelních scénách moderní, i když modernost, o níž přemýšlel Szondi, je stará už víc než půl století. Jeho model myšlení o hranicích epoch a radikálních epistemologických řezech určil náš pohled na proměny polského dramatu v posledních letech natolik, že dále chápeme historii nejnovějšího dramatu jako úzce spjatou se společensko­‑politickými změnami po roce 1989. Radikální proměna výrazových prostředků a funkcí dramatu, jejímž hlasatelem byl už zmíněný Pawłowski a dvě antologie, vydané z jeho iniciativy, vyplývala především z toho, že jak divadlo, tak literatura a výtvarná umění byly na prahu 21. století novináři a kritiky pověřeny jednoznačným úkolem vyrovnat se s proměňující se společenskou skutečností.

[…]

 

překlad © Jiří Vondráček
ukázka je z doslovu ke knize Čtyři polské hry
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4528x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce