Witkowski, Michał: Margot

Witkowski, Michał
Margot

ukázka beletrie zahraniční

Jak to jedeš, vocase nemytej? Kam se cpeš, pitomče? Nevidíš, že vezu nebezpečnej náklad? Nebezpečnej pro tebe?! Je ti vlastní matka milá? Chceš skončit ve škarpě?

Michał Witkowski: Margot, Świat Książki 2009, 208 stran

Jak to jedeš, vocase nemytej? Kam se cpeš, pitomče? Nevidíš, že vezu nebezpečnej náklad? Nebezpečnej pro tebe?! Je ti vlastní matka milá? Chceš skončit ve škarpě? Nevidíš, jaký je počasí? Vidíš. Situace na silnicích? Už tejden chčije. Přilnavost není zrovna supr čupr. Celkově vzato hnus a slota. Tlaková níže, říkali v rádiu, níže od Skandinávie! Červenec století, fakt. No na záda mi ještě najeď, ty vole. Ti jeblo, ne, chlape? Fakáča takovýho! Fuck you, motherfucker! Končím.
Až vystrkuju hlavu z otevřenýho okýnka, aby mu to mý gesto líp prorazilo do tý jeho dutý lebky. On troubí a sjíždí ke krajnici. Ukazuje různý sviňácký gesta, co by se mnou jako dělal. Ha, ty kdybys tak moh, taťuldo! Dej si vodjezd, kamaráde. A nazdar bazar. Na mě holt máš malej karburátor, ha ha! Si myslej, že když jezdí baba, že se hnedka musí vlíct. To by bylo pod jeho úroveň, jet za babou. Předjet! Klidně na křižovatce. A přitom já mám pedál na podlaze furt, poněvadž to maso už se… ale to je fuk. A ten hnedka myslí na prasečiny. Jak vidí babu. Autostráda – vocas strádá. Babu aby pohledal. A on mi říká přes síbíčko :
„Hele, Margot!“ - Leda na tohle se zmůže.
„Hele, Margot, sjeď na krajnici, pokecáme! Baj baj. Příjem.“
„To tak! Leda ve snu. Si polib, vobšourníku. Končím. Přeju nízký nadjezdy.“
„Nápodobně hele.“
„Nápodobně?! Hergot nevidíš, že sem chlaďák? A ty seš pékáesák, ne? Takže pěkně na svý místo, krkoune. A neblinkej na mě těma blinkrama, chceš, aby tě rafli dopraváci? Támhle stojej béďové a fénujou!“ Na předním skle má ceduli „Mirek“. Takovej kníratej prďola v kšiltovce s nápisem HBO. „Si polib, Mírku, kamaráde, za chvíli máš kurví plácek, třeba tam na tebe něco zbylo po Černý Gretě. Nebo si vezmeš Pajdavou, haha! Já teď musím koukat na trať. Baj baj, ať to frčí!“
„Ať to sedí.“
„Ať to frčí.“
„Ať to sedí.“
„Frčí, říkám. Sakra, sedět to má, to je jasný. Ale tady je železným zvykem říkat frčí, a ty mi tady nebudeš měnit vobvyklosti, na trase. Sedět to může, ale v zimě.“
„A kdepaže je tenlecten hotel? S děvuchama? Přijímám.“
„Doleva, doleva, a pak ještě doleva,“ křičím a rychle odbočuju doprava, doprava a pak ještě doprava. Setřásla sem ho, kurnik, je potopenej!
(…)
„Cože? A za co? No, kolečko nemám… Ale zastávku jsem dělala, Cecek to dosvědčí. Jedu teprve hodinu. Došly mi kolečka, jenže to maso zkysne, jestli ho nedovezu.
To se zeptejte šéfové. Nó, to už je stará herka. Teď už se tyhle many nevyráběj. Ale já ho mám ráda. Je takovej, no… takovej… takovej velkej! Je to taková moje kámoška, nebo spíš zvířátko. Já jí říkám Ošklivka. Taková kravka to je. Škaredá, líná, neohrabaná, ale když se s ní zachází, nechá se docela dobře podojit. Cože, patnáct tisíc pokuta? Pane příslušníku! Velkej auťák, velká pokuta, hahaha, starej vtip, škoda, že není směšnej. No nic, tady máte adresu firmy, Mariola Hiszpan, Mariola Spedition, spol. s r.o., pošlete to šéfové, Varšava, ulice Radarová, tam se zeptejte, oni už budou vědět. A tady máte nůž a dejte mi ránu z milosti. Šéfovou trefí šlak, až se to dozví. Že co? Gumy nedohuštěný? Ale já je dohušťovala. Kolik?“ Zasraní dopraváci! Chlap s babou, teď u nich dělaj taky ženský. „Že mám sjet na nejbližší parkoviště? Jasný, už mizím! Tak na nikdy neshledanou, pane příslušníku!“ – Si polib, šuline, a ty taky babo. To je hrozně nevděčný povolání, bejt fízlák. O fízly si nikdo ani kolo neopře.
Prej nedofouklý, a přitom jsem v poho piánko dojela až do Nevada Center. Taková Amerika, akorát že postavená v polích. Nejdřív dofouknu ty pitomý kola. Uf. To mi dá vždycky zabrat. Pak smočím pistoli a za odměnu dostanu kupón na oběd v hodnotě patnáct zlotek. Sundávám rukavice, házím je na sedadlo, vypínám webasto , beru tašku, skoriguju rty v bočním zrcátku velkým jak talíř, zamykám kabinu a jdu na hajzlíky. Pánský, jiný tady nejsou. Tenhle svět není pro ženský. Vytahuju fixku a píšu na zeď:
Já tu stála,
já tu byla,
a svůj život
promarnila,
poněvadž mě to občas tak popadne za srdce, že musím psát verše na pánských hajzlech. Vytahuju elegantní zlatý zrcátko a upravuju se. Tohle je moje malá Paříž, trochu to teda kazí ten příšernej smrad a zvuky ze sousední kabinky. Oni jedí všecky ty klobásy a kolena, žebra a výpečky nasáklý tukem, co tady prodávaj, a pak to takhle dopadá. Ještě přidám karikaturu Grety s nápisem „Herman-Transport“, to by s ní mělo zahejbat. Vedle už někdo přede mnou nakreslil růžovým zvýrazňovačem krásnou princeznu s hvězdičkama v očích, s kouzelnou hůlkou, s obrovskýma balónama a CB-rádiem u ucha, a pod tím nápis: Svatá Aška od Tiráků. No co, tak jsem vzala fixku a sebe taky přidala vedle básně, pěkně jsem si obtáhla svoji zeštíhlenou linii, od těch klobás krapet ochablou, a vlasy jsem si taky trochu upravila, poněvadž jsem dneska vstávala o půl páté na parkovišti, a to už jsem dva dny na trase.
Už občerstvená jdu do McDonalda. Sedám si u „lepšího ruskýho stolu“, protože jsem chlaďák, čili aristokracie. U akvária. Poněvadž tady v Nevadě panuje přísná hierarchie. Jsou tady tři hospody, z nichž McDonald je nejvýš. Uvnitř mají akvárium, u kterýho můžou sedět jenom velký zvířata, čili chlaďáci: já, Greta, Zbyšek, Ilaj atd. a taky Rusáci v ušankách, kteří se pořád hádaj, kdo za jak dlouho dojel z Amsterdamu do Moskvy. Počítaj to na minuty. Taková hra („jasný, přijels domů, auto na zvedák a točils kolama ve vzduchu!“). Před McDonaldem šéf parkoviště dokonce postavil malou zoologickou, procházej se tam pávi a jsou tam klece s králíkama.
Po chlaďácích následujou v hierarchii cisterny (jedí ve stánku), poněvadž jim vždycky spousta materiálu zůstane na stěnách a postupně stejká, takže třeba kolega Lysej vozí čokoládu a z každé trasy sleje ještě dobrých čtyřicet litrů čokolády do plastových flašek od minerálky, v nich to zatuhne a je to moc dobrý! Zbožňuju ty flašky! Nožem odřízneš plast a máš normálně čokoládovej odlitek flašky od dobrý vody. Jako mikuláši, ale uvnitř plný. Nejníž v hierarchii stojej ojetiny, pékáesáci , a ti, co vozej do Německa obytný kontejnery, takový velký obludy, to je mi taky, prázdný kontejnery vozit, fakt. Ti jedí z misky to, co si vzali s sebou, nebo co si uklohněj na plynovým vařiči před kontejnerem. Když se jich ptaj na trajektu na národnost, aby nemíchali Poláky s jinýma národama, tak se ptaj pékáesáka: „Polák?“, a on odpovídá: „Ne, pékáesák“. Ha, ha, ha! No, musej to nějak rozlišovat, aby chlaďáka nedali do jedné kajuty třeba se třema ojetinama, to by přece byla děsná potupa.

překlad © Jan Jeništa
ukázka je z knihy Margot
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2940x

Inzerce
Inzerce
Inzerce