Neff, Ondřej: Královská zábava

Neff, Ondřej
Královská zábava

ukázka sci-fi

Nic není náhoda, jak sám říkáte. Co však úsloví všechno zlé je k něčemu dobré? Konkrétně?

Ondřej Neff: Královská zábava, Akropolis 2010, 288 s.

Nic není náhoda, jak sám říkáte. Co však úsloví všechno zlé je k něčemu dobré?

Konkrétně?

Nedomý sice "zkejsl" na Luně na základě paragrafu šest zrušeného pak až roku 2052 (kdy se vrátilo 98% starousedlíků na Zem), ale všechny, kteří se vrátili, čeká epidemie Super-AIDS. Tedy nemoci, která se naučila „používat baktérií jako motocyklu.“

I to se může stát. Vidíte.

A všechno se začne kácet. Ale ještě k náhodě, o které už jsme mluvili. V Měsíci o ní máte hezkou pasáž a taky jindy děláte podobné vstupy. Cituji: "Náhodnost začne být problematická ve chvíli, kdy vstoupíme do děje. S odstupem let totiž měřítka mizí a nakonec úplně, a tak jsem v padesáti najednou už nebyl schopen říct, zda mne k Luně natrvalo připoutala náhoda dobrá anebo zlá." Až za hraniccí pravděpodobnosti mi připadají některé zde líčené scény. Tak například, když Su Wang-li odráží plochou meče paprsek vydaný roboninžou. To je, nezlobte se, už magie.

Samozřejmě nadsázka. Myslím, že to tam také patří.

Jako když na Divokém západě střelí od boku Pobožný střelec?

Ale ne. Ona to v oblasti bojových uměních není jenpm legrace a na tyhle oči jsem viděl... To bylo před asi dvaceti lety a do Čech šlo taikvondo, korejská forma karate, takže sem přijeli i Korejci, asi jako věrozvěstové, a jeden tady zůstal a pak to tady učil dlouhá léta a možná tady něco kutí dodnes, já nevím, ale tehdy sem zkrátka vyslali celou skupinu mistrů karate a na Slávii uspořádali exhibici. Měli, to vám řeknu, parádní číslo.

Nechali do slávistické haly přivézt auto, na ně se postavili, drželi fošnu a jeden že prý auto přeskočí a přitom překopne fošnu. Za letu. Ale ukázalo se, že ten, který to nejlépe uměl, dostal chřipku. Tak že to udělá kamarád, i když hůř. A on se vám už rozběhl, ale dva metry před autem zaváhal a nepřeskočil a vyrazil anebo prolomil dveře.

Obrovský smích! Já v té hale taky byl. Seděli tam ale vlastně jen karatisté a džudisté a jiní mistři bojových umění z celé republiky. A teď vám bylo vidět, jak jsou Korejci zdrceni, a to moc - a to vám bylo na sebevraždu. Tak se sešli a šušky šušky, radili se. Pak jejich šéf před nás předstoupil a řekl: Podívejte, my se omlouváme, tohle se stalo, ale zkusíme něco, co se podaří pokaždé. A stál tu stůl s láhví piva a přišel frajer a podíval se na ni a rukou vám usekl hrdlo. A ta flaška si nelehla, rozumíte? Ona ale nebyla nijak ufestovaná, ona takhle stála, dál, na tom stole, a on přitom udělal: Pink! A to hrdlo uletělo a já to dodnes nechápu. Dokonce to mám vyfocené.

Ve které fázi?

Ta ruka je tady a letí hrdlo. Vyfotili jsme to s kolegou.

A to jste...

(smích) No, to musíte trefit v tu správnou chvíli.

A skutečně se vám to podařilo vyfotit?

Ale to nic není. Japonští karatisté dokáží chytit do ruky šíp na ně vystřelený, což je taky naprosto nepochopitelné. Vždyť si představte: Támhle stojí chlap, namíří na vás luk, vystřelí, a vy šíp vlastně vidíte ne jako čárku, ale jako tečku, že, tečku, která na vás letí, takže… Jakou asi tak máte šanci poznat, kde ten šíp zrovna je?

Nulovou.

Přesto to udělají. Anebo se cvičí, jak chytit rukou meč v seku. Takže i z tohohle já vycházel v té scéně a ona není zcela absurdní. Navíc… O těchto mečích kolují úžasné mýty! Jsou to speciální technologií dělané meče, jak je to trochu ukázaném ve filmu Highlander (1985) s Christopherem Lambertem. V prvním díle je postava vědkyně, která se s potom s tím horalem sblíží, že, a on hned po první bitce v garáži sekne do betonového sloupu. Vědkyně potom najde šupiny a pozor, to není blbost. Ony meče jsou z plátků a to není bago. Je to kovaná ocel, ale zase překovaná na druhou stranu a tak pořád dál…

Výrobní technologie je ostatně popsána i v Rocku mého života-

I když krátce.

Ano. Aniž jste přetěžoval faktografií.

Tak, to je zásada.

Úžasná je i scéna, kdy se Kuba opije vodkou Absolut.

Má k tomu důvod!

A právě díky opití ho roboninža nemůže za žádnou cenu zabít, že. „Ožeru se!“ řekne Kuba. A Dědek? „To je nápad hodný organika!“

A to si myslím, že je dobré, ne? Navíc i ten moment, jak je Kuba ožralý, ale uvnitř střízlivý, tak to jsem skutečně zažil.

Asi tak jednou?

No. To se mi stalo v Rusku. V osmdesátým, na olympiádě. S kamarádem jsme tam zkrátka chlastali vodku, takhle odpoledne, a nevěděli jsme ještě, že budeme muset do města. Jo, a hráli jsme u toho vrcholově tenis, ale pak jsme najednou museli do ruskýho autobusu a navíc v horku a jeli sedmdesát kilometrů až do centra Moskvy a mně se ten alkohol rozležel a já byl najednou absolutně na padrť, ale absolutně. Přitom jsem ale reflektoval bědný stav své fýzis. A tohle jsem pak použil, právě ten moment, kdy přesně víte, v jakém jste stavu a co se kolem vás děje, ale jste ochromený a sedíte jako za volantem auta, který nejede. A ne! Tak ten stav jsem podstoupil i využil.

A ještě jedna vaše scéna leží za hranicí únosnosti. Když si Kuba říká: „Teď už jenom namíchat tu správnou směsici hněvu a soucitu a soustředit se…“ A uvažuje tím způsobem, zatímco telepaticky naviguje ochočeného, kulovitého a poletujícího robonindžu. Zní to hezky, ale...

Pro toho Kubu to bylo nutností.

Ale když se nad tím člověk vážněji zamyslí, nedovede si to dost dobře představit.

Ovšemže je to taky nadsázka.

Koneckonců, jde o knihu dobrodružného žánru. Mimochodem, i dost rozsáhlou. Řídil jste se snad tentokrát otcovou zásadou, že to musí mít přes čtyři sta stran, nebo jinak nemá cenu psát?

(smích)

V postavě dr. Kurze jsem jednu chvíli opět hledal i Ludvíka Součka!

Nesmysl, ne, to mě nikdy nenapadlo, že by to byl Ludvík, ale ta figura se mi strašně líbí, to je pravda. Kurz je spíš než Souček kouzelný dědeček a opravdu TAKÉ figura až na hraně reality.

Ale co to Kubovo a Čuchákovo padělání starožitností? Fandíte snad podobně ilegální činnosti?

No, rozhodně vznáším i zajímavou otázku. Je falešná starožitnost z roku mínus dvě stě méně starožitná, protože je falešná, anebo více starožitná, nebo více starožitná – z toho důvodu, že jí přídech podvodu dodal na zajímavosti?

Kdo ví? A lunární policií jsou ti dva jako by tolerováni, všiml jsem si.

No, jsou tolerování Matellou, což je… Jednoduše figura muže, ano, pracujícího u policie. Jsou to zkrátka i dva sympatičtí vykukové?

Nu, mám jejich krámek za lehce pokoutní a je to rozhodně místo, kde se už předem částečně předpokládáte, že budete ošizen. A máte pravdu, ona je ta jejich existence velmi vachrlatá. Živí se nepoctivě! Ale na druhou stranu...

Ne, ne, ne, ne! Máte pravdu! Máte. Já to ani nemůžu nějak popírat. A myslím, že to nějakým způsobem asi souvisí s mým momentem vzdoru vůči…

Zákonům?

Ne ani tak zákonům jako konvenčním zásadám a zejména se vzdorem vůči tomu, čemu já říkám neoviktoriánská morálka, o čem už jsme mluvili a co souvisí se zakázanými technologiemi. V tom, co píšu, je vlastně i komplex nápovědí, které ale, myslím, vyplývají spíš ze souboje s ideologií předsudků nežli z reality.

A lidi produkující neoviktoriánskou morálku? Stojí vlastně nalevo nebo napravo?

V podobě, jak já tu morálku poznávám, chápu ji jako úplně levicovou. Přece už proto, že je protiindividuální, ne? Chce reglementovat osud jednotlivce a to je podle mne jednoznačně levicový princip a já samozřejmě mám tenhle problém, a to uznávám, a to se mi třeba naprosto nepodařilo vyřešit právě v Rocku mého života a chtěl bych se k tomu ještě vrátit, protože s tím zápasím a... Nevím si s tím rady. Popisuji společnost velmi individualistickou, že, a tak to vlastně bylo už v tom Měsíci, tedy společnost, kde platí princip uplatnění individuality a jednotlivce, ale kde je solidarita i nějaké sociální povědomí, ale teď je to i boj. A kde je ta hranice? Protože je fakt, že já jsem na tohle narazil brzy. Už dávno.

Vyjádřil byste se jasněji?

Už když jsme se Sašou Kramerem psali knížku Všechno je jinak, tak jsme na to narazili, a on je chartista, že, tak jsem tu knížku tenkrát mohl podepsat jen já, to je známo. Jinak to nešlo. Takže zůstal v pozadí a pravdu o autorství jsme zveřejnili až v devadesátém. A už s ním jsme se přeli. Velice. O Roberta Heinleina, který je, jak víte, silně individualistický. Zatímco Saša hodně solidární. Neříkám levicový, protože on levicový není, ale je hodně sociálně solidární. A Saša mi tenkrát řekl: „No ale podívej! Každý nemůže být silný.“

To je pravda.

On to řekl a tím už do mne zasel semínko pochybnosti, už před těmi dvaceti lety. Zasel mi to do hlavy a já o tom občas přemýšlím a pořád si s tím nevím rady. A copak o to, tady u nás jsou sociální úřady, ale co když budu v jaksi absolutním prostředí, což je právě lunární habitat? Co když? Tak tam bude každý krychlový decimetr prostoru nějakým způsobem využíván s velikým úsilím a aby někdo jenom parazitoval? Nepřichází v úvahu. Vůbec. Ale co když se jedinec unaví? Co když zeslábne? Nebo i jen ztratí motivaci, protože mu, já nevím, manželka uteče s instalatérem. Rozumíte?

Ale to se děje denně.

Tak co mají dělat? Mají ho na tom Měsíci vyhodit do vzduchoprázdna? Já vážně nevím a je to můj problém.

Píšete nicméně o posílání takových lidí šupem „nahoru na Plesnivku“. Ne?

Píši, ale teď si vezměte, že taková přeprava bude dražší, než toho člověka živit.

Že by to vyřešila láska? Ale vážně, zdařilý je i motiv, kdy se roboninža Ronin zamiluje do Kuby a láskou by ho sněd. Ale doslova, a tedy zabil. Je to taky až sexuální. Silný prvek. Mně se líbí, ale v určité chvíli je to pak retušováno. Kubovi najednou od Ronina už nic nehrozí, jak to? Ronin už je pokorný beránek. Co se stalo? Stále oddán Kubovi, ale ne vražedně. Neohrožuje. Má ho rád jenom jako pejsek.

A vy mi říkáte, že to tam není motivováno? Jste si jist? No, to je tedy závažná námitka.

 

© Ondřej Neff
ukázka je z knihy Královská zábava
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Akropolis

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.