Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945

Putna, Martin C.
Česká katolická literatura 1918–1945

ukázka literární věda

Na začátku monografie Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998) byla provedena definice fenoménu, který lze v moderní evropské kultuře nazývat „katolickou literaturou“. Nejde o definici literárněteoretickou a estetickou, nýbrž o definici literárněhistorickou, respektive kulturněhistorickou a literárněsociologickou: „Katolická literatura“ je uměleckým a/nebo propagačním sebevýrazem katolického milieu neboli specifického segmentu společnosti...

Katolické literatury, kánony, kontexty
Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1918–1945, Torst 2010, 1200 s.

Na začátku monografie Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998) byla provedena definice fenoménu, který lze v moderní evropské kultuře nazývat „katolickou literaturou“. Nejde o definici literárněteoretickou a estetickou, nýbrž o definici literárněhistorickou, respektive kulturněhistorickou a literárněsociologickou: „Katolická literatura“ je uměleckým a/nebo propagačním sebevýrazem katolického milieu neboli specifického segmentu společnosti, který se ve většině evropských zemí formuje během 19. století jakožto reakce na proces sekularizace (viz ČKL I,1–3). Kulturní a církevní historiografie začala pro tentýž proces, tedy pro vytváření katolického (případně v některých zemích evangelického) milieu, užívat pojmu „druhá konfesionalizace“ či „neokonfesionalizace“.

V jednotlivých evropských zemích probíhá proces utváření katolického milieu různým tempem a nabývá různých forem, podle tempa a forem sekularizace i podle náboženských a kulturních tradic a podmínek té které země. Totéž platí i pro proces utváření katolických segmentů v rámci jednotlivých národních literatur. Jeho základní rysy, vývojové fáze, organizační formy literárního a kulturního života, preferované žánry a dominantní tematické okruhy jsou však totožné nebo velmi podobné napříč Evropou. Vyskytují se dokonce i v transatlantickém kontextu, neboť rovněž ve Spojených státech amerických jsou v 19. století splněny dvě základní podmínky pro formování katolického milieu – proces sekularizace a menšinové postavení katolíků. Následně se tedy formuje i americká katolická kultura.

Proto má smysl, ba proto je nezbytné mluvit o společné evropské, a dokonce euroamerické katolické literatuře a vnímat katolické literatury jednotlivých národů a oblastí v tomto srovnávacím kontextu. Teprve při zmapování toho, co je euroamerické katolické literatuře SPOLEČNÉ, je pak možné definovat, co je v jednotlivých národních katolických literaturách ZVLÁŠTNÍ neboli: Jak jednotlivé literatury utvářejí, přejímají a/nebo přetvářejí ony společné euroamerické tendence, v čem se od nich odlišují, co jim „schází“, případně co je v nich „navíc“. Teprve pak může vyvstat objektivní obraz jednotlivých katolických literatur, jejich specifického postavení a přínosu. Je-li tedy vlastním cílem této knihy vytvoření uceleného obrazu české katolické literatury v letech 1918–1945, musí být jako jeho základní rámec nejprve načrtnut obraz euroamerické katolické literatury příslušného období.

Ucelené dějiny euroamerické, nebo i „jen“ evropské katolické literatury přitom neexistují. Ba, v naprosté většině evropských zemí neexistují ani uspokojivé dějiny jejich vlastní katolické literatury. K dispozici jsou buď práce, které obsahují jen stručně komentovaný kvantitativní výčet odpovídající spíše „ghettové“ mentalitě 19. století („čím více katolických spisovatelů, tím lépe“), nebo kolekce portrétů nejvýznamnějších katolických autorů příslušné literatury, které však většinou postrádají soustavný literárněhistorický kontext, nebo analýzy jednoho významného žánru v rámci národní literatury. Jiné práce se pokoušejí hledat nějaké řešení problému „co vlastně katolická literatura je“ skrze nějakou kombinaci argumentů teologických a estetických. Obvykle jen nepřímo nebo okrajově se obecné problematiky literárních dějin týkají monografie o jednotlivých katolických autorech, skupinách či časopisech. Taktéž, obvykle jen nepřímo nebo okrajově, se týká katolické literatury obrovské množství prací, jejichž základním tématem jsou církevní a/nebo politické dějiny jednotlivých národů.

Analogická situace panuje i na celoevropské a euroamerické úrovni. I zde jsou k dispozici pokusy o prostý kvantitativní „součet“ národních katolických literatur, kolekce portrétů vybraných katolických, případně vůbec křesťanských autorů napříč národními literaturami, práce slovníkového charakteru či příručky v žánru „stručné obsahy“, analýzy jednoho žánru – a opět práce o jednotlivých autorech nebo politických a/nebo církevních dějinách.

Tato úvodní kapitola práce o české literatuře nemůže ony postrádané dějiny euroamerické katolické literatury nahradit. Může a musí však poskytnout informaci o tom, co je v této literatuře skutečně podstatné pro porozumění jak jejímu celku, tak místu české literatury v něm. Ale co je to „to skutečně podstatné“?

Podle tradice, převládající ve starší literárněkritické a literárněhistorické produkci, by tím „skutečně podstatným“ měly být portréty nejvlivnějších autorů euroamerické katolické literatury – těch, kteří byli za života nebo posmrtně uznáni za euroamerické katolické klasiky, za „kanonické autory“. KÁNON KATOLICKÝCH LITERÁRNÍCH OSOBNOSTÍ zahrnuje autory nejrůznějších generací, stylů a žánrů, beletristy i literární kritiky, historiky a vědce, stejně jako teology, filosofy a historiky významně se svým dílem dotýkající uměleckých otázek. Zahrnuje dokonce i autory různé míry osobní identifikace s katolickou ortodoxií. Spojuje je vlastně jen to, že je katolické kulturní milieu přijalo za „své“, za reprezentanty své vize světa a kultury.

Tento kánon nebyl nikdy nikým oficiálně stanoven, neboť nebylo žádné centrální instituce, která by měla právo a/nebo autoritu něco takového učinit. Byl však vytvářen ve vzájemné interakci strategií jednotlivých katolických nakladatelství a kulturních revuí a prověřován i proměňován čtenářskou úspěšností, kritickou recepcí a mezinárodním ohlasem. K internacionalizaci, k evropskému a euroamerickému sjednocování kánonu přispěla opět nakladatelství (Maritainova edice Roseau dʼor, 9.3.1., Florianova Stará Říše, viz ČKL I,4., newyorské nakladatelství Sheed and Ward, 9.3.6. aj.) i časopisy (německý Hochland, slovinský Križ na gori, španělský Cruz y Raya aj.). „Zvnějšku“ přispívaly k formování kánonu kontakty i polemické tenze mezi katolickým milieu a „sekulární“ literární scénou v každé jednotlivé zemi i napříč Evropou a Amerikou. Kánon byl taktéž upevňován vzájemnou propagací jednotlivých jeho členů, často spjatých přátelskými vazbami a „duchovními genealogiemi“. Obzvláštní roli v jeho formování sehrával žánr vzpomínek, transformujících tyto vazby a genealogie v mýtus. V imaginaci širšího katolického milieu byl pak kánon dále „mytizován“, a to tím více, čím vzdálenější byly reálné autorské osobnosti v čase i v prostoru. Dodnes je tento kánon utvrzován novými a novými soubory portrétů „katolických klasiků“ či „velkých křesťanských autorů moderní doby“, slovníky a digesty, jakož i přihlašováním se katolicky či křesťansky orientovaných autorů dalších a dalších generací k tradici těchto „klasiků“.

Tento kánon samozřejmě podléhal mnoha proměnám, odrážejícím proměny dobových poetik i nálad. Někteří autoři se do kánonu dostávali až s velkým odstupem po své smrti, jiní v něm pozvolna sestupovali na méně exponovaná místa či z něj vůbec tiše mizeli. Z výše zmiňovaných dobových pramenů i ze sekundárních prací však přece vyplývá základní konsensus o jádru kánonu, o „kánonu kánonu“, který je ve vědomí katolického milieu první poloviny 20. století i v jeho reflexi v pracích druhé poloviny 20. století vymezitelný zhruba třemi až čtyřmi desítkami jmen. Z francouzské literatury do něj náleží jako nejkanoničtější, vpravdě mytizovaní autoři Léon Bloy, Charles Péguy, Paul Claudel, Francis Jammes, Jacques Maritain, Georges Bernanos, François Mauriac a Julien Green. V nepatrně oddálené „druhé řadě“ stojí jména Jules Barbey dʼAurevilly, Ernest Hello, Ernest Psichari, Henri Pourrat, Henri Bremond, Étienne Gilson a Gabriel Marcel. Spory se vedou o místo J. K. Huysmanse či v mladší generaci o místo Emmanuela Mouniera. V anglické literatuře podobně tvoří nejužší kánon J. H. Newman, G. M. Hopkins, G. K. Chesterton, Hilaire Belloc, Evelyn Waugh a Graham Greene a opět ve „druhé řadě“ Francis Thompson, Maurice Baring, Bruce Marshall a Christopher Dawson, a sporněji R. H. Benson.

Mimo francouzskou a anglickou literaturu však už jsou do mezinárodního kánonu přijati pouze jednotlivci. Z německé literatury jednoznačně jen Romano Guardini a Gertruda von le Fort, z italské Giovanni Papini, z norské Sigrid Undsetová, z dánské Johannes Jörgensen, ze švýcarské (ovšem frankofonní) C. F. Ramuz, z vlámské Felix Timmermans. Ze španělské literatury by na místo v kánonu nejspíše aspiroval Miguel de Unamuno a z ruské Nikolaj Berďajev – ačkoliv ortodoxie obou byla velmi „neortodoxní“ v obou významech slova. Kolem tohoto pevného jádra gravituje množství dalších autorů, avšak součástí internacionálního kánonu se nestal nikdo například z literatury rakouské, slovinské, polské ani české, ale (do roku 1945) ani z katolické literatury americké.

 

© Martin C. Putna
ukázka z knihy Česká katolická literatura 1918–1945 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4574x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce