Leante, Luis: Pamatuj, že tě mám rád

Leante, Luis
Pamatuj, že tě mám rád

ukázka beletrie zahraniční

V osm hodin večer se to na ulici Laietana hemžilo lidmi i auty; člověk by řekl, že nové století začalo jako závody v časovce. Sehnat taxík nebylo možné. Obchody byly nabité a skla výkladních skříní byla zamžená párou.

Luis Leante: Pamatuj, že tě mám rád, přel. Vladimír Medek, Euromedia-Odeon, Praha 2010, 240 stran

V osm hodin večer se to na ulici Laietana hemžilo lidmi i auty; člověk by řekl, že nové století začalo jako závody v časovce. Sehnat taxík nebylo možné. Obchody byly nabité a skla výkladních skříní byla zamžená párou. Východ ze stanice Jaumeho I. chrlil proudy lidí, které se okamžitě rozptylovaly všemi směry. Gotická čtvrť nasávala turisty jako suchá houba. Na chodnících se mísily koledy z obchodů a poryvy vzduchu z topení, jak se dveře otvíraly a zavíraly. Montse musela počkat, až přestanou vycházet lidé z metra, a pak teprve mohla jít dál. Šla už víc než hodinu pěšky a bolely ji nohy. Věděla, kam míří, snažila se však oddálit chvilku, kdy se znovu setká s přízraky vlastní paměti.
Obývací pokoj vypadal jako scéna pro hororový film. Po deseti letech jí tam všechno připadalo obstarožní a menší než dřív. Dokonce i světlo lamp se jí zdálo chabé. Nábytek byl povětšině zakrytý potahy, takže místnost působila ponuře. Už dávno tady nikdo nevětral. Stočené koberce zatuchle, vlhce páchly. Záclony jí připadaly vybledlé a dávno vyšlé z módy. Otevřela okenice ve snaze znovu navázat kontakt se světem venku. Dveře některých balkonů nabobtnaly a nedaly se otevřít. Provoz z ulice bylo slyšet, jako kdyby to bylo v přízemí. Když se Montse přestala rozhlížet kolem sebe, zachvátila ji skleslost. Nic nebylo takové jako v jejích vzpomínkách. V posledních letech usilovala myslet na ten byt co nejmíň, takže jí teď připadal neskutečný, jako kulisy z lepenky ve vybledlých, nepravdivých barvách. Počítala, kolik času mezitím uběhlo. Nebylo to nic těžkého. Naposledy tu byla po matčině smrti: přesně před deseti lety. Začala sundávat potahy zakrývající nábytek a skládat je na jedno z křesel. Když odkryla toaletku, uviděla v zrcadle svůj vlastní obraz a polekala se. Připadalo jí, že tam nepatří, že je vetřelkyně, která do oné svatyně pronikla nějakou skulinou v čase. Kolikrát si před tím zrcadlem vázala stuhu do vlasů, než šla ven. Kolikrát si tady upravovala límeček košile nebo si urovnávala ofinu. Kolikrát si tu jen tak pro potěšení prohlížela sama sebe, dospívající, hezká a plná plánů nebo vzteku. Zavřela oči a z nervozity převrhla jeden z rámečků s fotografiemi. Toaletka jich byla plná, jako by to byl oltář. Zběžně si všechny prohlédla. Ona sama na žádné nebyla. Byl tam její otec i matka, její prarodiče, sestra, švagr a obě neteře. A její dcera. Zvedla jeden z rámečků, ve kterém byla její dcera vyšňořená na první přijímání. Nepocítila vůbec nic. Zklamaně se usmála, když si ověřila, že její fotografii matka neměla ani jednu. Upřeně se podívala do zrcadla ve snaze se přesvědčit, že jí na tom ani trochu nesejde. Obrátila se a otočila se k vlastnímu obrazu zády.
Naopak její ložnice byla stejná jako v její paměti. Posadila se na svou postel z mládí a pocítila trpkou nostalgii. Věděla, že není schopná plakat; už víc než dva měsíce se jí to nepodařilo. Zvrátila se dozadu, opřela se hlavou o polštář a položila si nohy na přikrývku. Letmo si vzpomněla, jak to matce vždycky vadilo, a usmála se při pomyšlení, co by řekla, kdyby ji teď mohla vidět. Okamžitě poznala praskliny na stropě, jako kdyby se na ně i těch posledních dvacet let denně dívala. Světlo lustru, jenž visel uprostřed, jim dodávalo život: U balkonu cylindr, uprostřed mušle, a ještě generalissimus z profilu. Dojatě se usmála. Z paměti se jí vynořily obrazy a pocity, které nebyla s to potlačit. S úsměvem na rtech zavřela oči ve snaze namluvit si, že žádná léta neuběhla, že je jí ještě pořád osmnáct a její život dosud nevybočil ze zavedených kolejí. Do jejího snění se mísil hluk aut a zapůsobil jako silný uspávací prostředek.
Polekaně se probudila. Zdálo se jí, že telefon vytrvale zvoní a nikdo ho nejde zvednout. Zadržela dech a snažila se rozlišit mezi snem a skutečností. Nedokázala odhadnout, jak dlouho spala. Ozvěna telefonu jí nepřestávala znít v hlavě, nebyla však skutečná. Na okamžik měla pocit, že Mari Cruz každou chvíli otevře dveře a rozmrzele jí řekne: „Máte telefon, slečno.“ Dveře se však neotevřely, ani se otevřít nemohly. Telefon byl odpojený už deset let. Jí už bylo přes čtyřicet, a mrtví nemohli jen tak vstávat z hrobů, jako by se nic nestalo. Vstala a v zásuvce nočního stolku našla krabici od doutníků. Položila ji na postel a postupně z ní vytáhla jehlici do vlasů, krabičku zápalek, staré známky, pětipesetovou minci, vstupenku z muzea a rtěnku. Dopisy byly převázané červenou stužkou.
Tak je tenkrát našla v matčině šperkovnici. Upamatovala se na to, jako by to bylo včera. Její sestra seděla na opačné straně stolu, proti ní. Šperkovnice ležela uprostřed, jako právě vykopaná rakev. Věděly, že matčiny šperky nebudou ani jedna nosit, ale nemohly je tam nechat. Měly příliš velkou cenu. Skříňku nakonec otevřela její sestra a začala dělat dvě hromádky. Vypadala jako odhadce z povolání. Viděla je tolikrát, že byla schopná je vyjmenovat, včetně jejich hodnoty, aniž šperkovnici otevřela. Když vytáhla poslední perlový náhrdelník, upřela zrak na dno skříňky. „Tohleto bude tvoje, obávám se,“ řekla. Montse se na sestru podívala, bledá jako stěna: jako kdyby čekala, že tam najde neporušený prst nějakého světce. Sáhla dovnitř a vytáhla svazek dopisů, převázaný červenou stužkou. „To není moje,“ řekla, aniž zvedla oči. Její sestra se zády opřela o židli a zapálila si cigaretu. „Teď už ano.“ Montse přeběhlo po zádech zamrazení. Rozvázala stužku a okamžitě uviděla své vlastní jméno a svou starou adresu na ulici Laietana. Obálky byly lety zažloutlé. Odhadla, že tam musí být patnáct až dvacet dopisů s třípesetovými známkami s Frankem. Vůbec nic nechápala. Rozložila dopisy po stole jako vějíř. Všechny byly neotevřené. Zvedla jeden z nich a otočila ho, aby našla zpáteční adresu. Dopis jí vypadl z ruky. Sestra se na ni dívala s ledovým klidem, nedávajíc najevo překvapení. Montse otočila všechny dopisy. Odesilatel byl u všech stejný: Santiago San Román Chacón, 4. pluk Legie ‚Alejandro Farnesio‛, Al Ajún, Západní Sahara. Nejdřív pocítila nával horka a pak se roztřásla. Zdálo se jí, že mrtví vstávají z hrobů, aby ji mučili. Hledala pohledem nějaké vysvětlení u sestry, ta však nehnula ani brvou. Písmo Santiagovo rozhodně nebylo. „Co to má znamenat, Tereso? Chceš mi snad říct, žes o těch dopisech věděla?“ Teresa neodpověděla; hladila matčiny šperky, jako by to byla kočka. Potom konečně řekla: „Ano, Montse, věděla jsem o nich. Některé dal vrátný mně. Jiné se dostaly přímo do rukou matce. Nevěděla jsem ale, že je po takové době pořád ještě má.“ Montse nic neřekla. Po tolika letech už to nemohla brát jako zradu, začala však na sestru hledět jako na neznámého člověka. Podívala se na razítka. Dopisy byly seřazené podle dat: od prosince 1974 do února 1975. Neodvážila se je před sestrou otevřít. „Ty jsi byla v Cadaqués; víš, o čem mluvím. Pokaždé, když přišel jeden z těchhle dopisů, museli jsme doma snášet hotové peklo.“ „Ano, ale tys přece vždycky…“ Teresa uhodila do stolu a obě hromádky šperků se sesypaly. „Ne, Montse, ne, já vždycky ne. Ty sis prožila své peklo, ale já jsem zažila očistec,“ – prohlásila v záchvatu vzteku – „a přišla jsem k tomu jako slepá k houslím. Poslouchej a nerozčiluj se, jako kdybys byla hlavní postava nějaké tragedie. Zatímco tys byla v Cadaqués, abys zatajila hanbu, kterou to pro matku znamenalo, já jsem ji musela dennodenně snášet. Dennodenně, slyšíš? Pokaždé když přišel jeden z těchhle dopisů nebo někdo volal, to já jsem musela vystát matčino řádění. To já jsem musela chodit po špičkách, aby si mě nevšimla; to já jsem si chodila v devět lehnout, abych nemusela snášet její nálady, já jsem přestala chodit s kamarádkami ven, abych ji nemusela žádat o povolení. Unavilo mě snášet její křik a bezdůvodné výčitky. Unavilo mě být vzorná dcera, která odpykává hříchy své sestry.“ Naráz zmlkla, s rozrušeným obličejem, a snažila se přemoci hněv. Teď to byla Montse, kdo nehnul ani brvou. Poprvé v životě viděla svou sestru rozčilenou, podrážděnou a roztrpčenou. To jí připadalo závažnější než objev těch dopisů. Teresa, mladší z obou sester, hrála vždycky tu starší. To ona sloužila jako nárazník mezi ní a matkou. Teresa byla čirá chápavost, rozvaha a klid v dramatických chvílích. Když ji teď Montse viděla v takovém stavu, zdálo se jí, že se jí svět otřásá pod nohama. Drahnou chvíli se na sebe navzájem dívaly a snažily se uklidnit. „Vyber si,“ řekla nakonec Teresa. „Cože?“ „Aby sis vybrala, kterou hromádku chceš, a vzala si ji.“ „Nebylo by lepší o ně losovat?“ Teresa vytáhla svůj zápisník, jeden list vytrhla a rozčtvrtila ho. Načmárala na něj čísla, udělala dvě kuličky a dala Montse vybrat. Její sestra si jednu zvolila. Potom Teresa uložila svůj díl šperků do kapesníku, zavázala ho na uzel, zastrčila do kapsy a zdvihla se. Montse byla na rozpacích. Už se neodvažovala na nic ptát. „Půjdeš?“ zeptala se Teresa. „Chvilku tu ještě zůstanu.“ „Tak nezapomeň vypnout pojistky, až půjdeš pryč. A zamkni na dva západy.“
Poté, co si je několikrát přečetla, zůstaly dopisy deset let převázané červenou stužkou v zásuvce nočního stolku v matčině bytě. Teď je měla znovu před sebou, jako zažloutlé, zatuchlé a přežilé přízraky. Rozvázala stužku a rozložila je na postel. Namátkou jeden z nich otevřela. I když uplynulo tolik let, pamatovala si každou větu, jako by ji četla před chvilkou. Bylo jí jasné, že to není Santiagovo písmo, ale slova vypadala na něj. Zřejmě mu to psal nějaký kamarád. Ve většině obálek byly kromě dopisu i fotografie. Všechny si byly velice podobné: Santiago v uniformě, jak stojí před obrněným transportérem; Santiago na korbě náklaďáku; Santiago s puškou na rameni; Santiago, jak skládá přísahu. Připadalo jí, že vidí jeho tvář, jako by od jejich posledního setkání neuplynulo víc než měsíc. Dlouhá léta se jí o tom obličeji zdálo každou noc, neodbytně, málem až k zešílení.
Teď už se dokázala rozpomenout i na jednotlivé podrobnosti, posunky a vůně, o nichž si myslela, že je už úplně zapomněla. Na okamžik se jí dokonce zazdálo, že slyší drobné krůčky služebné Mari Cruz, jak cupitají po parketách na chodbě. Ono klapání podpatků patřilo k jejímu dospívání, stejně jako vyhlídka z balkonu její ložnice. Totéž klapání, které poslouchala onoho červencového odpoledne, horkého červencového odpoledne, jak se znovu a znovu ozývá z chodby, zatímco ona nedočkavě čekala vsedě na posteli, předstírala, že čte, a nepřestávala si okusovat nehty. Bylo to poprvé v životě, co bez omluvy nešla do školy. Ráno v Akademii svaté Terezy sice byla, ale po obědě řekla Mari Cruz, že jí není dobře a bolí ji strašlivě hlava. Uložila jí, aby jí okamžitě řekla, kdyby jí někdo volal. Hodiny však ubíhaly a nikdo netelefonoval. Montse si nebyla jistá, jestli ze své ložnice telefon uslyší; proto ostražitě sledovala služčiny kroky a neušel jí jediný zvuk, jediný pohyb. Otevřeným balkonem slyšela, jak na kostelních věžích Gotické čtvrti odbíjí jedna hodina za druhou. Nebyla schopná myslet na nic jiného než na mladíka, který ji včera navečer přivezl domů. Teď jí připadalo, že se s ním u domovních vrat rozloučila příliš chladně. Možná mu měla ještě něco říct, když mu dávala své telefonní číslo. Možná ho špatně odhadla a v jeho tmavých, záhadných očích četla nesprávně. Možná že Santiago San Román měl všechna děvčata, kterých se mu zachtělo; stačilo, když je svezl ve svém bílém kabrioletu, jako včera ji. Doléhaly na ni pochyby a úzkost. Našla si jméno San Román v telefonním seznamu. I když znala jeho telefonní číslo, nebyla schopná mu zavolat, uklidňovalo ji však pomyšlení, že když bude chtít, může se s ním spojit. Občas ji lekalo klapání podpatků Mari Cruz. Víc než desetkrát nedočkavě vyšla na balkon. Možná se jí ten mizera v tu chvíli někde vysmíval. Určitě s někým chodil a nešlo mu o nic jiného, než předvést svému příteli Pascualínovi, jak na něj děvčata letí. Možná ho neměla políbit jako první. Možná se měla dát políbit. Jak odpoledne ubíhalo, podléhala vlastní nervozitě stále víc. Zuřila při pomyšlení, že kvůli tomu potměšilci nešla do školy, a přitom nebyla schopná myslet na nic jiného než na toho nýmanda, který se ji pokoušel oslnit. Ale když uslyšela podpatky Mari Cruz, jak se pohybují rychleji než obvykle, postřehla, že se zastavily přede dveřmi, uslyšela lehké zaklepání a její hlas „Máte telefon, slečno Montse,“ musela se přemáhat, aby jí srdce nevyskočilo z hrudi. Vyřítila se jako zběsilá, doběhla do obývacího pokoje, zavřela za sebou dveře a skoro bez dechu oběma rukama popadla sluchátko. „Tady Santiago San Román,“ uslyšela na druhém konci. „Nevím, jestli se pamatuješ na včerejší odpoledne.“ „Santiago San Román?“ zeptala se Montse a snažila se, aby z jejího hlasu nebylo znát, že se přetvařuje. Následovala napjatá odmlka, jako kdyby to byl omyl. „Včera jsem tě přivezl domů a dala jsi mi telefon. Tedy, vlastně jsi mi ho nedala, já jsem si o něj řekl…“ „Aha, ty jsi ten s tím bílým kabrioletem.“ Teď se rozpačitě zarazil Santiago. „Ano, ten. To jsem já, Santiago. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěla jít na chvíli ven.“ „Ven? A kam?“ Montse bolelo být krutá, ale nedokázala to udělat jinak. „Kam budeš chtít. Něco si dát a tak vůbec.“ „Tvůj přítel, ty a já?“ „To víš, že ne. Jenom ty a já. Pascualín má práci.“ Montse s námahou počítala do sedmi, než odpověděla. „Musím se učit. Jsem strašně pozadu s němčinou.“ Takovou odpověď Santiago nečekal, a nevěděl, co ještě říct. „Hm, to je škoda. Tak já zavolám někdy jindy.“ Dívka polkla sliny a udělala něco, co bylo proti jejím zásadám. „Počkej. Kde jsi teď?“ „Naproti vašemu domu, v budce.“ „Tak tam počkej, hned budu dole.“
To byl poslední den, kdy Montse byla v Akademii svaté Terezy. Od té chvíle se léto změnilo v jaro a z knih se staly uschlé květiny; a z úmorného vedra mírný vánek, který jí dlouhé měsíce nepřestával laskat pleť, dokonce i poté, co se po třídě Ramblas vplížilo do města vlhké chladno od pobřeží a usadilo se ve všech ulicích.

© Vladimír Medek
ukázka z knihy Pamatuj, že tě mám rád
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2760x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce