Welzer, Harald: Můj děda nebyl nácek 1

Welzer, Harald
Můj děda nebyl nácek 1

ukázka literární věda

Na začátku rodinného rozhovoru zdůrazňovala paní Bracková svůj odstup od „nacistů“, které učinila zodpovědnými za pronásledování Židů. Zde se nyní ona a její manžel sami stávají potenciálními pronásledovanými.

Harald Welzer, Sabine Mollerová, Karoline Tschuggnallová: Můj děda nebyl nácek. Nacismus a holocaust v rodinné paměti, překlad Hana Wagnerová a Filip Huněk, Argo, Praha 2010, 208 s.

„Nacisté“
„Přes noc“, říká Hilde Bracková (ročník 1912) v rodinném rozhovoru, „je odvedli pryč a zabednili prodejny ve městě a zapálili je, […] tedy nacisté u Židů.“ Na rozdíl od mnohých dalších respondentů, kteří mluví jen o „nich,“ když jde v kontextu holocaustu o pachatele, a proto nechávají otevřené, koho učinit zodpovědným za pronásledování židovských obyvatel, je zde paní Bracková konkrétnější: Byli to „nacisté,“ kdo Židy „odvedl“ a „zabednil“ a „zapálil“ jejich obchody. Ona sama se však prý „málo starala o politiku,“ protože „nebyla vůbec ne tak pro nacisty.“ Co znamená „vůbec ne tak,“ nechává paní Bracková otevřené, vypráví však v návaznosti na to, že její muž byl u SA: „Musel k SA a tam byl/ jinak by nedostal práci, protože byl nezaměstnaný.“ Na udivený dotaz tazatelky („Ano, ale proč musel vstoupit do SA? Tomu nerozumím“), opakuje paní Bracková jen to, co už řekla: „Ano, musel tam vstoupit, jinak by u té firmy nebyl zaměstnán. Byl přece bez práce.“ Dodává však, že on „o nacistech také neměl valné mínění.“
Že byl pan Brack členem v jedné nacistické organizaci, ho tedy ještě pro jeho paní nedělá nacistou. „Nacisté“ jsou pro ni ti druzí – ti, kteří byli zodpovědní za pronásledování Židů, jež ona asociuje s „politikou,“ o niž se „málo starala.“ Později v rodinném rozhovoru (s.151) paní Bracková vypráví, že jeden známý jejího muže, který byl, jak říká, nasazen jako voják v Polsku, jim během frontové dovolenky ukázal fotografie:

Hilde Bracková: „Tu měli Židé/ to on vyfotografoval, Židé si tu museli vykopat svůj hrob. Úplně všechno. A pak vlezli dovnitř. A oni je zastřelili, taky uvnitř […] Ale co jsme tehdy mohli dělat, co měli dělat, kdyby to tak vyprávěli, taky by nás hned pověsili, nacisté.“

Žádnými z otázek, ke kterým vybízí tento příběh, se paní Bracková nezabývá: Kdo byl zodpovědný za toto masové střílení? Jakou roli v tom hrál známý jejího muže? Proč střílení fotografoval? Jí samotné jde o to, aby demonstrovala, že její vlastní život a život jejího muže byl „také“ ohrožen „nacisty“: Kdyby někomu vyprávěli, co viděli na fotkách, „taky by nás hned pověsili.“ Že se sama ve formě ústního předávání dozvěděla o masovém střílení, přitom zaniká. Ale už předtím bylo vidět, že paralelní vyprávění protichůdných důkazů v rodinném rozhovoru je sotva příčinou znepokojení.
Na začátku rodinného rozhovoru zdůrazňovala paní Bracková svůj odstup od „nacistů“, které učinila zodpovědnými za pronásledování Židů. Zde se nyní ona a její manžel sami stávají potenciálními pronásledovanými. „Třetí říše“ se jeví jako donucovací a teroristický systém, který jednotlivci nenechá žádný prostor k jednání. Takto se samo převyprávění toho, co viděli zdokumentováno na fotkách, stává život ohrožujícím aktem – aktem odporu, který by byl „nacisty“ ihned potrestán smrtí. Skupina obětí se zde tedy ze strany paní Brackové jakoby samozřejmě rozšiřuje: Počítá se k nim sama, právě tak jako k nim počítá svého muže. Že byl tento členem SA, nehraje žádnou roli. Pachateli jsou pro paní Brackovou ti druzí: „nacisté“.
I pro paní Jannowitzovou (ročník 1927) stojí „nacisté“ na jedné a rodinní příslušníci na druhé straně. Její otec byl sociální demokrat, jak říká v individuálním rozhovoru, a byl zaměstnán jako účetní (s.152) v Leipziger Volkszeitung. V lednu 1933 „přišli nacisté a obsadili Volkszeitung,“ její otec přišel o práci. Teprve o dva roky později, roku 1935, dostal nové místo v jiném městě. Stal se účetním v jednom mlýně, „který se neustále plácal na pokraji bankrotu.“ Následovalo přestěhování rodiny a „ustaly bezprostřední zkušenosti s nacisty.“ Paní Jannowitzová ale informuje, že ve svém novém bydlišti „(šla) také na prvomájový průvod, který dělali nacisté a všimla si, jak byli odlišní.“
V jakém ohledu byli „nacisté“ odlišní, paní Jannowitzová blíže nerozvádí. Později v individuálním rozhovoru přivádí však řeč na bratra její maminky, který byl „správním znalcem“:

Eva Jannowitzová: „A nějak se dostal do správního aparátu Gestapa, ačkoli se mu to moje maminka pokoušela vždycky vymluvit. Ale to se jí nepodařilo. V podstatě nebyl žádný nacista, ale přirozeně vstoupil do strany […] Mohl si tam prostě pravděpodobně dobře vydělat.“

A tak, aby vysvětlila, že její strýc přes členství v NSDAP a činnost u gestapa nebyl „nacista,“ vypráví paní Jannowitzová, že „seděl v tomto středisku, kam docházely i tyto žádosti o vycestování Židů“ a že tak „dopomohl“ k tomu, aby jedna, s nimi spřátelená židovská rodina mohla „odcestovat,“ „a dokonce si s sebou vzít zařízení domácnosti a všechno.“

Životopisy paní Brackové a paní Jannowitzové jsou velmi odlišné, nejen vzhledem k jejich zkušenostem ve „Třetí říši“. Paní Bracková žila později ve Spolkové republice, paní Jannowitzová v NDR. Navzájem se obě ženy liší také vzděláním a rodinnou biografií. Paní Bracková uvedla jako nejvyšší ukončené vzdělání „základní školu“ a jako povolání „žena v domácnosti a matka.“ Paní Jannowitzová pracovala po ukončení vysoké školy dlouhá léta v nakladatelství a byla provdaná za muže, který byl na konci války internován v jednom koncentračním táboře.

I přes rozdílné biografické zkušenosti se ale vyprávění (s.153) paní Brackové a paní Jannowitzové ve strukturální rovině podobají, a sice ve dvojím ohledu. Za prvé obě ženy rozlišují mezi „nacisty“ a vlastní rodinou: Paní Bracková zdůrazňuje, že její manžel, o jehož členství v SA informovala, neměl „o nacistech valné mínění“ a paní Jannowitzová zdůrazňuje, že její strýc nebyl „nacista“, přes jeho členství v NSDAP a jeho práci pro gestapo. Další paralela mezi vyprávěními paní Brackové a paní Jannowitzové spočívá ve zdůvodnění členství vlastních rodinných příslušníků v nacistických organizacích. Obě uvádějí ekonomické důvody: Muž paní Brackové byl nezaměstnaný, a tak se jeho ženě zdá naprosto samozřejmé, že vstupuje do SA, aby opět dostal práci. Ano, v očích paní Brackové se dokonce „musel“ přidat k SA, „jinak by u té firmy nebyl zaměstnán.“ Pozorováno z historické perspektivy, se tato argumentace jeví více než pochybná. Přinejmenším vyvolává otázku, v jakémpak typu „firmy“ pan Brack později pracoval. Důležitější než toto je však pro náš kontext samozřejmost, s jakou jeho žena tuto argumentaci vyslovuje. Nepochybuje, a tomu odpovídajícím způsobem reaguje udiveně i na znepokojivý dotaz tazatele.
Také paní Jannowitzová zdůvodňuje práci svého strýce pro gestapo lepším platem: „Mohl si tam prostě pravděpodobně dobře vydělat.“ Paní Jannowitzová zde sice mluví – na rozdíl od paní Brackové, která líčí členství jejího muže u SA jako nezbytné – o „pravděpodobných“ motivech svého strýce, vykazuje tedy své zdůvodnění jako retrospektivní domněnku. Využívá nicméně výkladového vzorce, který se v této formě v rozhovorech, jež jsme vedli, objevuje často a se kterým se setkal Saul Padover už v roce 1944/45 v jeho „Výsleších v obsazeném Německu,“ totiž výklad, že členství v nacistických organizacích je třeba vysvětlovat primárně ekonomickými pohnutkami, a ne ideologickými přesvědčeními.
Ekonomické motivy většinou nejsou považovány za potřebné dalšího zdůvodňování. Paní Bracková nemusí výslovně říkat (s.154), že krok svého muže považuje za oprávněný; to se jí zdá z jejího pohledu pochopitelné samo sebou. A také paní Jannowitzová jmenuje finanční motivy svého strýce, aniž by svůj způsob pohledu dále vysvětlovala. Tak samozřejmě očekávají obě ženy, že jejich odkazy na práci a lepší plat ospravedlňují členství vlastních rodinných příslušníků v institucích nacistického státu i v očích jejich partnerů v rozhovoru, a že se tito proto od „nacistů“ liší.
A zdá se, že toto očekávají oprávněně. S „nacisty“, říká dcera paní Brackové v individuálním rozhovoru, nechtěla její matka „mít co dočinění.“ Že byl její otec členem SA, nehraje ani v jejím vyprávění žádnou roli. A ačkoli se tazatel již ptal, když paní Bracková na začátku skupinového rozhovoru říkala, že se její muž „musel“ přidat k SA, ptá se jí v krátce na to probíhajícím individuálním rozhovoru:

Tazatel: „A co jste se pak dozvěděli tak o nacistech, pak v době, ano, když to vzniklo?“
Hilde Bracková: „Ach, vlastně málo, protože jsem se o to tehdy nestarala, ne.“
Tazatel: „Chodili tehdy ulicí lidé v uniformách, nebo tak, v uniformách Hitler Jugend, Svazu německých dívek, nebo SA nebo SS?“
Hilde Bracková: „Ne, na to si tu nemohu vzpomenout.“

Tento dialog překvapuje na základě toho, že paní Bracková několik hodin předtím informovala, že její muž byl členem SA. Avšak, právě tak jako její dcera, i tazatel zde přebírá jako samozřejmé rozlišení, které uvedla paní Bracková ve skupinovém rozhovoru: „Nacisti“ jsou i pro něj fenoménem, který se ukazuje výhradně na veřejnosti: „Chodili tehdy ulicí lidé v uniformách […]?“ Že „nacisti“ mohli hrát roli i v osobním životě paní Brackové, to jeho otázka už předem vylučuje.
Mluví-li se v rozhovorech, které vedeme, o „nacistech“, má to hlavně funkci distancovat sebe sama nebo vlastní rodinu od historického dění ve „Třetí říši“. Existují sice i případy, v nichž jsou vlastní členové rodiny označováni jako „nacisté“ nebo „národní socialisté“: Pan Wieck (s.155) třeba mluví o částech své rodiny jako o „horlivých národních socialistech“ a pan Schmitt zdůrazňuje, že jedna linie jeho rodiny byli „všechno ryzí nacisté.“ Ale v obou případech představují vypravěči jedním dechem osoby, které pro ně byly důležité – dědečka, resp. otce, – jako odpůrce „nacistů“. Pan Wieck prezentuje svého dědečka jako „spoluzakladatele SPD“ a pan Schmitt říká: „To si umíte představit/ a můj otec jako jediný komunista, co se tehdy dělo.“ Osoby důležité pro vlastní příběh také nejsou ve zobrazení pana Wiecka a pana Schmitta „žádní nacisté.“ „Nacisté“ jsou ti druzí – „protiklady“ jeho dědečka, resp. otce.
Když se rodinní příslušníci, s nimiž se vypravěči tím či oním způsobem identifikují, označují jako „nacisté“, neděje se to bez souběžného ospravedlnění. Přitom se využívají kolektivní výkladové vzorce – věty, které konstituují vztahové rámce komunikativní paměti: Člověk byl donucen vstoupit do NSDAP; na základě ekonomické situace se nedalo jednat jinak nebo to dělal, protože to dělali všichni. Výjimky se nacházejí jen tehdy, když se účastníci rozhovoru ještě dnes pozitivně identifikují s „Třetí říší“. V našem náhodném vzorku je to především paní Haaseová (ročník 1920): Připadá jí, že „Třetí říše“ byla „dobrou dobou“ a popisuje svého otce empaticky jako „přesvědčeného národního socialistu.“

Jak moc se může změnit obraz jedné osoby v průběhu generací, lze ukázat na příkladu rodiny Grubitschových. Podobně jako paní Haaseová popisuje i paní Grubitschová svého muže jako dříve „nadšeného nacistu.“ Na rozdíl od paní Haaseové však ihned poznamenává, že byl „ve straně,“ protože jinak by „nedostal žádné místo.“ Ekonomické motivy slouží tedy i jí k ospravedlnění stranického členství jejího muže. Syn paní Grubitschové vykresluje o trochu jiný obraz. Pro něj byl jeho otec právě protikladem nadšeného: „Vím, že můj otec to dělal s určitou nechutí […].(s.156) Nosil také placku na klopě svého kabátu, to ale není na všech oblecích vidět.“ Představy pamětnice a jejího syna jsou vždy svým způsobem ambivalentní.
Obraz, který vykresluje vnuk o svém dědečkovi, už takový není: Je si jistý, jak zdůrazňuje, že jeho dědečkové nebyli „žádnými nacisty,“ „ani můj dědeček nebyl členem strany, tedy z otcovy strany, z matčiny také ne.“ Z generace na generaci se stává obraz jednoznačnějším. „Nacisté“ se stávají stále více „těmi druhými,“ a tím se zvětšuje odstup vlastních předků k událostem ve „Třetí říši“.


 

překlad © Hana Wagnerová a Filip Huněk
ukázka je z knihy Můj děda nebyl nácek
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3714x

Koupit knihu

Inzerce