Skřípám zuby, když píšu tento smířlivý titulek, a neuklidní mě ani soukromé přiznání, že za vlastní blbost se platí vlastními penězi. Za ani ne čtyřicet stran této knihy jsem vydal 349 Kč, osm pade za stránku. Ano, má o 260 stran víc, ale podobně jako já dopadne každý, kdo poctivě v průběhu let sleduje dění na domácím knižním SF trhu a do všeho, co za to stojí, investuje. Takový jedinec z jedenácti povídek této sbírky devět již zná, respektive má. Vyšly porůznu, hlavně v české edici The Magazine of Fantasy & Science Fiction, taky v Ikarii a v některých antologiích. Kupní potenciál se notně sníží o podobně zapálené fanoušky, pro jejichž kapsy bude jedna povídka za 175 Kč neúnosná. Důkazem budiž nejmenované pražské knihkupectví, kde týden po mé koupi jednoho výtisku prodali konečně i druhý, který měli na skladě, a jak se radovali.

A nyní vchází do hry zmíněný titulek, smířlivý, pokrytecký, a přece ne lživý. I když mám vnitřní puzení křičet, že kvůli dvěma novinkám nestálo za to vydávat ucelenou sbírku, setřásám subjektivní námitky a musím připustit, že stálo. Odhlédl bych i od toho, že sbírku sjednocuje překlad Richarda Podaného, kdyby to nebyl překlad výjimečný. Už to je účel. Překladateli se podařilo nanést na neklidný a rozbouřený myšlenkový a dějový povrch povídek hladkou polituru, jakou mají i originály, jež pojednávají o apokalyptických dramatech nezúčastněným, odtažitým tónem, a tím jim dávají o to víc vyniknout. Převod do češtiny tuhle vlastnost Bacigalupiho psaní ctí.

Je tu však další, podstatnější účel, i kdyby byl dopadem hodně omezený, jako že asi bude, protože vnutit nescifistickému, mainstreamovému publiku čtení s nálepkou SF je letitý problém i přes přesvědčování, že SF nemusí být a stále častěji dnes už taky nebývá science fiction (doslova vědecká fikce), nýbrž spekulativní fikce. Američan s cizokrajným jménem Paolo Bacigalupi se stal jejím vrcholným představitelem pro nové milénium, a to i přesto, že se ještě před dvěma roky pohyboval výlučně na poli povídky a oněch jedenáct, shrnutých v roce 2008 do této jeho první sbírky, byly vlastně kompletní sebrané spisy, jež na tomto žánrovém poli do té chvíle publikoval. A je skvělé mít tyto práce pohromadě v jednom svazku, reprint nereprint.

Vybudovat si takové renomé na základě hrstky povídek, to už něco znamená. Jistěže k tomu napomohly žánrové ceny a nominace, jež na ně v průběhu první dekády pršely, a zařazování jeho textů do ročenek nejlepších próz, ale i bez toho by bylo jasné, že s Bacigalupim vstoupil do žánru autor, jaký se nerodí každý rok. Jeho silnými zbraněmi jsou ohromující obrazotvornost, překvapivé nápady a krásný styl. Jedním, druhým či třetím oplývá kdekterý jeho konkurent. Bacigalupi však nad ně vyniká schopností tyto prvky skloubit tak, že jeden netrčí nad druhým a vzájemně se doplňují, posilují a ženou autorovo vyprávění do závratných výšin. Šoky a překvapení nevycházejí z jednotlivostí, ale z komplexu, do nějž patří další, řekněme nadstavbové autorovy přednosti: je hloubavý, přemýšlivý a angažovaný, a to za dobrou věc, i když v jeho povídkách věci zpravidla dobře nekončí. Autorovy apokalyptické vize z konce civilizace – ať už hyne technologickým zhroucením, sociálním debaklem, ekologickou katastrofou – nabízejí nanejvýš jiskřičku nového dobrého začátku. Jsou pochmurné, neradostné, přece však ne neperspektivní.

A jistě jsou v mnohém prorocké, i když ne aktivisticky bojovně, jelikož z nich vane až fatalistická melancholie. Jak kdosi nad jeho povídkami podotkl: lidstvo vždy jde tou snazší cestou až tam, kde cesta končí, a teprve potom začne flikovat svou existenci, jak se dá. Jako by to bylo nevyhnutelné a samozřejmé. Jako by bylo nevyhnutelné a samozřejmé vybíjet "zakázané" novorozence a cyklicky omlazovat stávající populaci, protože pro víc lidí už není dost jídla. Jako by bylo nevyhnutelné nechat postupně dosloužit starou technologii a nemít za ni náhradu, protože novým zpohodlnělým generacím scházejí dovednosti k opravě a údržbě. Jako by bylo samozřejmé, že člověk, který zničil své dlouholeté životní prostředí, se mutacemi a technologicky přizpůsobí i totálně zdevastovanému milieu a na svůj živočišný původ zapomene. A když je konfrontován s jeho pozůstatkem, probudí se v něm poslední stopa lidství: krutost a ignorance. Bacigalupi nepátrá po příčinách, staví čtenáře před hotovou věc. Líčí návyk na flikovaný zmar, na ctnosti z nouze. Je to krásné, téměř až vznešené čtení, byť pojednává o hrůzách. Jako by i Bacigalupimu světil účel prostředky.