Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 1

Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej
Moje Evropa 1

recenze beletrie zahraniční

Kniha nazvaná Moje Evropa obsahuje dvě eseje: Středovýchodní revizi Jurije Andruchovyče a Lodní deník Andrzeje Stasiuka.

Mapování prostoru
Jurij Andruchovyč
, Andrzej Stasiuk: Moje Evropa, přeložili Václav Burian a Tomáš Vašut, Periplum, Olomouc 2009

Kniha nazvaná Moje Evropa obsahuje dvě eseje: Středovýchodní revizi Jurije Andruchovyče a Lodní deník Andrzeje Stasiuka. Každý z autorů zde předkládá úvahy o Evropě, o svém domově, intimním teritoriu, posledním útočišti a osobním životním kontextu. O své Evropě. Ale také o naší, totiž o Evropě střední. Je to kniha o jiné Evropě, s odlišnou historickou zkušeností, než jakou má západní nebo východní část starého kontinentu.

„Necítíme se být součástí Ruska, které nás neustále chtělo začleňovat, ani součástí Západu, kterému jsme byli volní,“ řekl Stasiuk v jednom z rozhovorů (A2 8/2008) v odpověď na otázku po střední Evropě. „Naše historie je daná umístěním mezi dva hrůzné masívy s expandujícími sklony,“ tvrdí Andruchovyč ve svém eseji. Přesnější, exaktní vymezení tohoto nesamozřejmého koutu světa může být problematické, proto nezbývá, než putovat prstem po mapě nebo třeba ve svých vzpomínkách, probírat se rodinnými příběhy, pozorovat, reflektovat pozorované a pokusit se nerušit svou přítomností.

Prostor a čas jsou osami souřadnic, ve kterých se obvykle odehrávají lidské životy a narativy. Zatímco prostorem, tedy geografií, se ve zmíněné knize skoro výlučně zabývá Stasiuk, Andruchovyč obrací svou pozornost k temporálnímu aspektu společného tématu, tedy k historii. Autor Středovýchodní revize nabízí vyhroceně subjektivizovaný pohled na dějiny. Andruchovyč zde (tak jako např. v románu Tajemství) mluví o nejintimnějším: vykresluje před námi obraz dějin vnímaný pohledem své rodiny. Rodinná kronika hýří pestrými, ale předvídatelnými toponymy: Stanislav, Halič, Karpaty, Dunaj, Vídeň s Prátrem, „Liptovský Mikuláš, Poprad, Žilina, Púchov“. Čtenář s okouzlením naslouchá vyprávění o rodinných dramatech, odehrávajících se v předminulém a minulém století. Dohasínání rakouské monarchie, první a druhá světová válka, poválečná léta tvoří historické pozadí. Útěky před Němci, útěky před Sověty… Dějinné zvraty se tomuto koutu světa vskutku nevyhýbaly. Potvrzením tohoto banálního konstatování je Andruchovyčova babička, která si ještě pamatovala arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Žena, která ač celý svůj život strávila ve Stanislavi (pardon, v Ivano-Frankivsku), žila v šesti různých státních útvarech, jejichž zrody doprovázela dějinná kataklyzmata největší ráže. Rámec rodinné kroniky tvoří autorovy vzpomínky na výlety ze studentských let, na romantickou nostalgii, s níž se parta studentů pídila po ruinách, starých, zašlých časech, kdy jejich rodná hrouda sdílela stejný kulturní prostor s Benátkami a Vídní, nikoliv s Tambovem a Taškentem, jak tomu bývalo ještě nedávno. Z textu jsou patrní autorovi učitelé: Lotman se svou koncepcí sémiotické povahy kultury, Eliade a jeho dualistický antagonismus historického a mytického času, výslovně zmíněný Epikuros, případně Freud, Nietzsche, Derrida. Autor dospívá k jednoduché formuli lidskosti, kterou prý tvoří paměť a naděje. Nic víc.

Se sofistikovaností c.k. zeměměřičů přistupuje k vymezení svého svrchovaného území Andrzej Stasiuk. Jeho pomůckami jsou kružítko a vojenská mapa. Jehla zabodnutá do místa bydliště, do domova ve Wołowci, druhé rameno míří na místo narození, Warszawu. Existenční poloměr pomyslné středoevropské kružnice je přirozený až primitivní. Takto člověk vnímá svět prizmatem svého já, z bodu, kterému říká domov. Prostor je pak strukturován soustavou soustředných kružnic. Od bližšího k vzdálenějšímu. Je v tom zároveň cosi mytického. Kružnice vyvolává představu předkřesťanských kultů, zakládacích rituálů, jejichž účelem je oddělit „své“ od „cizího“, kosmos domova s přesně daným řádem od chaosu vně. Uvnitř kružnice zůstává „kousek Běloruska, celkem dost Ukrajiny, slušné a srovnatelné rozlohy Rumunska a Maďarska, skoro celé Slovensko a kousíček Česka.“ Autorovi nestačí pouhé cestování „prstem po mapě“, umocněné představivostí a rozjímáním nad starými zažloutlými pohlednicemi, a tak vyráží na cesty, aby svůj vesmír zmapoval osobně, zabydlel se v něm. Z Lodního deníku vyvstávají obrazy periférie, zaprášené obce lemované horstvem, lesy, řekami a spletenci cest. Pro autora jsou důležité styčné body. Lidé se svými každodenními starostmi. Blázniví opilci, se kterými se dělí o kořalku a cigarety, staré ženy, všude ve stejných pokojích, se stejnými růženci a modlitebními knížkami na nočních stolcích, sledující stejné seriály ve stejných televizích, dabovaných do jazyků někdejší podunajské monarchie.

Ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč, v Česku známý především jako autor románu Rekreace, a polský spisovatel Andrzej Stasiuk nejsou pouze představiteli jedné (literární) generace (oba narození r. 1960). Celým svým dílem, jehož kvintesencí je společná kniha Moje Evropa, reflektují prostor střední Evropy, aktivně utvářejí jeho mýtus. Lze to vnímat jako pokus najít své místo ve světě nadnárodních identit. Andruchovyč zde dost možná hledá východisko pro svou vlast, východoevropského obra, bezradně rozkročeného nad Dněprem. Přičemž nejde o etnické, ale o historicko-geografické, tedy kulturní vymezení. Jsou věci důležitější než národnost, říkají nám, vždyť kdyby se dějiny ubíraly malinko jinak, mohli bychom dnes hovořit např. o polském autorovi (Jerzy Andruchowicz) a ukrajinském romanopisci (Andrij Stasjuk). Periferie Západu a Východu, tektonické zalomení na styku kultur, nabízí fascinující svět, jehož citlivé a stylisticky zručné mapování je nyní nabídnuto také českému čtenáři.

 

© Alexej Sevruk 
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 153 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 28.09.2010 10:09
Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 1
Stasiuk i Andruchovyč poměrně často vystupují v cizině a na základě těchto zkušeností možná berou při psaní zřetel na průměrné západoevropské publikum. Tady se pořád ještě celkem běžně mluví o (v lepším případě "bývalém") východním bloku, když jde přitom o členské státy EU. K označení "sovětská zóna"... je už pak jen krůček. Docela chápu, že se tihle spisovatelé při každé příležitosti snaží vymezit a vtlouct čtenářům konečně do hlavy, jak se věci mají.
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.09.2010 22:48
Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 1
Pořád doufám, že nejsem (aspoň mezi zdejšími čtenáři) tak výjimečný, když mě okamžitě zarazí představa Poláka beroucího možnost říci "cítíme se být součástí Ruska" natolik vážně, aby ji potřeboval výslovně negovat.
Vložil: sevruk, 27.09.2010 21:37
Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 1
úlitba efektu a srozumitelnosti na úkor pečlivosti :) měl jsem to nechat jako parafrázi, moje chyba. ale zase to není odborný text, nenapadlo mě, že si to někdo bude ověřovat.
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.09.2010 20:34
Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 1
Snad by bylo vhodné zavést v redakci iLiteratury nějaká citační pravidla pro používání uvozovek: na advojka.cz Stasiuk na otázku "Vy dva [tj. ještě Jáchym Topol] a Jurij Andruchovyč tvoříte jakousi moderní trojici „věštců“... středo- a východoevropského literárního undergroundu. Jaký máte vztah k textům zbylých dvou spisovatelů?" odpověděl pouze "(...) Onu středo-východoevropskost beru jako naprostou samozřejmost, přestože nemá politický význam, je pro nás součást naší identity. Jak jinak? Patříme snad k Rusku, které nás neustále chtělo začleňovat? Nebo k Západu, kterému jsme byli volní? (...)"
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 5206x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce